Blog Terky Korvasové: Když jde holka do světa
Autentické vyprávění mladé talentované cyklistky, která se rozhodla závodit v zahraničí…
Sei pronta ? Si? Allora andiamo…. Připravená ? Jdeme na to!
Začátek týdne. Odjezd do Itálie se neodkladně blížil a já měla posledních pár dnů na to, abych si odpočinula, navštívila babičku, užila si chvíle s rodinou a dostala pár dobrých rad. Ještě podepsat a vytisknout pár dokumentů, pořídit kopie. Tentokrát jsem se snažila přípravu nepodceňovat, přeci jen znám sama sebe a ze zkušenosti již vím, jak takové balení občas probíhá. Dala jsem si předsevzetí nebrat si příliš mnoho věcí a s heslem co nemám to nepotřebuji se začala balit. Jak už to bývá člověk míní… znáte to! Tohle předsevzetí vzalo za své s pohledem na první knihu a druhé šaty a třetí masážní přístroj. Nevadí, do kufru se to při troše snahy vleze a případné kilo, dvě nadváhy přeci nikdo řešit nebude, říkala jsem si jako obvykle a to, že někoho napadne nedej Bože vážit mi příruční zavazadlo mě nenapadlo ani ve snu…
Pátek 26. února. Den odjezdu. Dvě hodiny ráno. Pas , občanka, licence, výtisk smlouvy, kopie všeho výše jmenovaného a v dnešní době nejdůležitější dokument – negativní kovidový test. Mám! Můžeme vyrazit směr Vídeň, tati. Na letišti mám dost času. Pa a pusu, uvidíme se brzy chce se mi říct, ale vlastně si tím, vzhledem k situaci v České republice nejsem příliš jistá.
Jdu se odbavit raději s předstihem. Tři a půl kilogramu nadváha, to dělá padesát euro, slečno. Pokouším se smlouvat, následně přeskládat nadbytečné kilogramy do příručního zavazadla. Rychlodieta pro kufr, ale víte jak to je s akcemi zhubni snadno a rychle? Kilogramy se vám vrátí. I s úrokem. Paní za přepážkou je neústupná a nakonec si vyžádá i mé příruční zavazadlo… Kdo by to byl čekal.
Zpět ale k oněm úrokům. Těsně před odjezdem, poslouchajíc hlášení zjišťuji, že ihned po příletu do Itálie je třeba předložit negativní test a taktéž přesně vím, kde se ona vstupenka do země cyklistice zaslíbené nachází. V odbaveném kufru! Zachovávám klid a jdu slušně poprosit personál o pomoc. Jeden nikdy neví kdy se může hodit německý konjunktiv. Vše naštěstí dobře dopadá, můj kufr na mě čeká před letadlem. Měla jsem štěstí. Mohu letět.
Letadlo má zpoždění. Takže mi ihned po příletů na telefonu pípá zpráva od šéfa týmu. Dove sei? Kde jsi? Snaž se to urychlit! Pak, že jsou Italové nedochvilní… První kontakt se sportovním ředitelem probíhá v klidu, na cestě z Milána ještě stihneme navštívit fabriku Rosti. To v dnešní době opravdu ještě někdo něco šije ručně a navíc lokálně? Vyzvedáváme oblečení pro celý tým a můžeme vyrazit směr Asti, města, které Čechům přináší štěstí, údajně, neboť Pepa Černý si tady loni dojel pro etapové vítězství na Giru… Jistě, možná, snad.
Rychle, rychle, ještě musíme stihnout mnoho věcí. Nastavit kolo, ubytovat se, připravit dokumenty, seznámit se s novou spolubydlící. Po třech hodinách se vracíme od mechanika. Není divu, mezi nastavováním kola, výměnou pedálů a resetováním elektrického řazení zvládne průměrný Ital vyřídit pět hovorů, prohodit pár slov s náhodnými příchozími a obsloužit další zákazníky obchodu. Pořád je molte cose da fare – mnoho věcí, které je třeba udělat.
Večer ještě prohodit pár slov s kolegyní Asiou. Zjišťuji, že s mladou italskou závodnicí máme vlastně hodně společného – obě studujeme jazyky, obě máme rády knihy, návštěvy knihkupectví a šaty. To bude dobré. Následující dny mi pomáhá s italštinou. Vlastně jsem měla velké štěstí nebo jsem byla dostatečně prozíravá na to, abych do Itálie nepřijela s nulovou znalostí zdejšího jazyka.
S italským jazykem jsem začala začátkem listopadu se soukromou paní učitelkou, snažila se mi vštípit základy gramatiky, to jak funguje tvoření vět, časování sloves či italská výslovnost. Vím, že musím pracovat, jazyk se nedá naučit přes noc, nicméně věřím, že během tří měsíců je možné obstát v základní konverzaci. Vladaře v originále si zatím nepřečtu, o základní věci si však říci umím.
Momentálně je náš byt tak trochu Babylon. S Asio se snažím mluvit Italsky, s nově příchozí Rakušankou Nadjou německy k tomu se bytem často ozývá francouzština a ruština (to když má Asia online vyučování) či angličtina (to když mám vyučování já). Před šéfem musíme mluvit Italsky, to se ví, jsme přeci italský tým! Nebudu však tvrdit, že angličtina není nejjednodušší nástroj, jak v případě nouze cokoli rychle vyřešit. Výhoda toho, že Asia mluví velmi dobře anglicky je zároveň tak trochu prokletím.
Celý týden se nese v lehce hektickém duchu. Je třeba zajistit dvoje testy, podstoupit lékařskou kontrolu, zvyknout si na nový materiál, dostatečně odpočívat a samozřejmě trénovat. Všechno zvládáme. Musím říci, že i přesto, že každá z nás tří je z jiné země, jiného věku a má jiné zkušenosti dokážeme si pomáhat a společně řešit neočekávané situace prvního týdne…
Právě sedím v typickém toskánském domečku, píšu první italský blog a pořád nemůžu uvěřit, že už zítra ráno budu stát na startu Strade Bianche. Pořád mi to zní trochu jako sen! Můj první WorldTour závod, navíc v Itálii, navíc Strade. Wow! Nebude to lehké, ale určitě to bude stát za to!
