Kdo tam bude dřív? Sázka, co se ne vždy se vyplatí.

Milé dámy, cyklistky. Píšu pro vás tento článek jednou rukou, protože tu druhou mám zlomenou. Jsem jedna z vás, cyklistka, nadšená sportovkyně, kterou neskutečně baví překonávat svůj strach, hlavu a limity. Co vám budu povídat, není větší radosti, než když se mi podaří sjet něco, na co jsem si doteď netroufala, bála se toho a najednou zjistím, že to vlastně nic nebylo a já jsem se obávala úplně zbytečně.

Na kole jsem začala jezdit přibližně před třemi lety. K tomuto nádhernému sportu, který mě úplně pohltil, mě přivedl teď už bývalý přítel, taky cyklista. K narozeninám jsem dostala kolo a začala jsem jezdit. Nebudu vám nic nalhávat ve stylu, jak jsem v sobě objevila skrytý talent a všechno mi hned šlo. To vůbec. Vždyť si to vezměte, začala jsem jezdit ve 26 letech. A hned jsem začala s nášlapy. Nemyslím si, že je to na začátek pro někoho, kdo s tímto sportem začíná, úplně šťastná volba. Nikdy jsem se totiž nějak vážněji žádnému sportu nevěnovala. Takže ze začátku jsem bojovala s kondicí, technikou i těmi nešťastnými nášlapy. O zábavu jsem měla postaráno. Na nášlapy jsem si naštěstí zvykla nejrychleji, kondici jsem trénovala pravidelným ježděním, ale kámen úrazu byla technika.

Zjistila jsem, že se strašně moc bojím. Ani moc nepomáhal přístup přítele, který mi neustále vysvětloval, jak je to, čeho se bojím, jednoduché a že nemám důvod se toho bát. A já se kromě toho, že jsem se bála i nadále,měla ze sebe ještě zlý pocit. A to je ten nejhorší způsob, jak se něco naučit. Naštěstí mě to neodradilo.  Časem jsem zjistila, že to takto nejde. Absolvovala jsem pár kempů techniky, naučila se základy a postupně jsem začala odbourávat strach. Začala jsem jezdit s různými skupinami a dokonce časem i závodit.

Baví mě to. Je to sport, který mě pohltil a už si nedokážu představit, že bych se mu nevěnovala. Z kola s odpruženou vidlí jsem přešla na celoodpružené a pořídila jsem si dokonce i silničku na trénink kondice. Jednotlivá kola střídám podle nálady. Ale to horské kolo mě baví víc. Člověk je v přírodě, na čerstvém vzduchu a v nádherném prostředí. Nevadí mi na silničce jezdit sama, horské kolo ale vnímám jako hodně společenskou záležitost a ten mě samotnou nebaví. A ono je to dobré i z jiného hlediska, a to je vlastně i důvod, proč píšu tento článek právě tou jednou rukou. V případě úrazu vám tak má aspoň kdo pomoct.

Nedávno jsem totiž měla úraz na horském kole, díky kterému jsem skončila v nemocnici s pohmožděným krkem a zlomenou pravou rukou. Smotala jsem se ve sjezdu, přeletěla řidítka, udělala kotrmelec (nebo salto) a skončila jsem s vyraženým dechem na zemi. Nebylo to nic příjemného a můžu objektivně prohlásit, že to bylo to nejvážnější zranění, které se mi stalo díky sportu. To fakt nechcete. A když musíte být měsíc a půl doma, nemůžete dělat skoro nic a jste odkázaní na pomoc druhých, tak přemýšlíte. A tak jsem přemýšlela i já a rozhodla jsem se o to podělit. Možná to nějaké cyklistce taky pomůže.

Jak jsem už zmiňovala tak jako na začátku, i teď se technicky náročných věcí, sjezdů, překážek bojím. Akorát se v průběhu ježdění posouvá hranice toho, co vnímám jako těžké. To, co se mi na začátku zdálo nezvládnutelné, teď už tak nevnímám. Co jsem se ale naučila, je, že nemá smysl se nutit do něčeho, na co se necítím. Protože když se bojím, tak dělám chyby. Jsem ztuhlá a zmatkuju. A to se stalo i před tím posledním úrazem. Nejprve jsem si vyslechla, jak je ten sjezd jednoduchý a jak je možné, že se bojím.  Když jsem se rozhodla, že se do něho pustím, někdo vyhlásil: ,,No schválně, kdo bude dole dřív.“ Souběžně s tím lehčím sjezdem byla totiž i těžší varianta. A bylo. Vrhla jsem se tam rychle, po hlavě, pořádně jsem se nesoustředila a v té nejnevhodnější chvíli jsem si sáhla na brzdu. A už jsem letěla přes řidítka a tvrdě jsem dopadla.

A tak dámy, neudělejte stejnou chybu jako já. Kolo má být v první řadě radost. Když se budete trápit, nutit se do něčeho, na co se necítíte, tak z něho radost mít nebudete. Můžete totiž skončit s nějakým zraněním a nebudete na určitou dobu moct jezdit vůbec. A budete se bát ještě víc.  Každá z nás je jedinečná a má svoji individuální dobu učení a zlepšování, posouvání svých hranic. Nenuťte se do všeho hned, i když ostatní lidi ve vašem okolí to zvládají. A hlavně si nenechte vykládat, co je lehké a těžké, každý to prostě vnímáme jinak. Spoléhejte se na sebe a svůj vlastní úsudek. Začínejte pomalu, postupně, na jednodušších sjezdech, překážkách a postupně přidávejte. A hlavně se vždy stoprocentně soustřeďte.

Já už se těším, jak mi sundají sádru a budu moct zase vyrazit na kolo. Jenom vím, že si budu dávat velký pozor, abych zase nedopadla jako naposledy. A určitě se budu řídit zásadami, o kterých jsem před chvílí psala. Tak snad se někde na tom kole potkáme.

Mějte se krásně, užívejte kola, zlepšujte se každá svým tempem a ať se vám pády vyhýbají.

Autor: Zuzka S.

Kája Polívková