Pekelný deník z GC. „Co tam budu dělat?“
Letadlo zahájilo klesání, za 20 minut přistaneme v cílové destinaci. Lehce jsem se opotila, ale vůbec ne kvůli ostrému výkrutu našeho pilota. Poznávám to i z téhle výšky, ty klikaté cesty, které utíkají od moře a jen málo jich drží horizontální linii. Vítá nás ostrov Gran Canaria.
Jen slabě si vybavuji, v jakém jsem se právě nacházela rozpoložení, když přišla nabídka přidat se k menší skupině mladých přátel, která jede lehce potrénovat do tepla. Při vzpomínce na destinaci, kde je záruka báječného počasí, ranních výběhy po pláži, příjemné osvěžení v moři, které rychle vrací ztracené síly, jsem snadno zapomněla na pár „drobností“. Jako že „bejvávalo“ a je mi o pár let víc a že na brzký předjarní termín v kopcovitých Kanárech je dobré „natočit“ pár set kilometrů v sedle a nejlépe po rovině (zkušenost je mít v nohou alespoň 500 km). “No, jasně, přidám se“, řekla jsem po chvilce váhání a moje silné a natěšené JÁ rychle zaplašilo pár vtíravých pochybností. Během další hodiny jsem měla v hlavě 6 ti týdenní plán, jak se na akci připravím. O den později mě pohltila realita každodenního života.
Teď tu stojím, na známém místě, jen o deset let starší a pár kilo těžší. Proč ale píšu pár? Pokud jsou pár dva, tak se mnou, tedy na mě jsou, řekla bych, páry dva. No a je to venku, alespoň snáz pochopíte moje následující blogy, to až vyrazím po nějaké té vertikále vzhůru dobýt místní horskou vesničku.
Jak už jsem zmínila, moje tréninkové předsevzetí dostalo trhliny, i když pár pozitivních momentů jsem při předodjezdové rekapitulaci našla. S kolem to ale nemělo moc společného. Už dávno nejsem profík, takže když hory zasypaly přívaly sněhu, předsevzetí o „natočených“ kilometrech venku nebo mučidle typu válce či trenažér šlo stranou a já si volné chvíle užívala na běžkách a skialpech. V deníčku přibývaly hodiny pohybu, cítila jsem se báječně a věděla, že se to do kondice jistojistě promítne. Do odletu byl měsíc, čekala jsem, že se v středočeské kotlině oteplí a dojde i na to kolo venku. Oteplilo a to dost. Ale taky mezi lidmi procházela chřipková epidemie, virózy, kdekoho trápil unavující kašel. Podlehla jsem taky. Takže nejen volníčko bez sportu. Můj třítýdenní boj proti armádě bacilů, co se vetřely do mého těla a nejvíc si lebedily na průduškách, česnek se zázvorem nezvládly a skončila jsem na antibiotikách.
Zmocnila se mi panika a začala jsem řešit, kdo by jel místo mě. Co TAM budu dělat? Pohled do kalendáře byl neúprosný, snaha dodržet pravidla návratu do akce po nemoci mi nedovolila nic, než pomalou procházku. I při té jsem hodně funěla.
Kdyby padla otázka, „ Co tam budu dělat?“ před prodejcem zájezdů v nějaké cestovní kanceláři, slyšela bych ódy na krásné počasí, lenošení v hotelovém komplexu u vyhřívaného bazénu, zábavné animačních programy a pestrou středomořskou kuchyni. Z pohledu lehce závislé cyklistky se ale myšlenky točí kolem vyjížděk, tempa skupiny, náročnosti etapy a převýšení. A v případě „Kanárů“ to rozhodně není od věci. Nejsou tu roviny, a když už podél pobřeží něco je, hodně, mnohdy opravdu hodně tu fouká. Ale zato je tu to pravé koření cyklistiky, tedy kopce. Těch můžete mít, kolik chcete. Na Kanárech je vlastně skoro povinnost mít kopce rád.
Tak jsem tady. Mám s sebou počítač, kupu práce, a samozřejmě taky kolo. Bude to pekelný týden s nejednou výzvou, ale začínám se pozvolna těšit.
