Reklama

ROZHOVOR Bára Průdková: „Vím,že ještě ukážu,co ve mě je!“

Nejen o složité cestě a velkých plánech do budoucna je dnešní rozhovor s naší přední bikerkou, Barborou Průdkovou…

Reklama

S Bárou Průdkovou jsme si daly sraz v jedné příjemné pražské kavárně, krátce před odjezdem na pohárový závod do Pece. Setkání vyšlo až na druhý pokus, ten první zhatily studijní povinnosti, které se protáhly do pozdního odpoledne a Bára ještě potřebovala zvládnout trénink. V páteční dopoledne ale seděla u stolu v předstihu tak, jak ji známe, usměvavá a ve výborné náladě. Zajímalo mě, co vše se změnilo od našeho posledního setkání, kdy na tiskovce, která byla v závěru loňského roku, oznámila změnu týmu, jméno nového manažera a také své závodní plány. A také proč byl úvod letošní sezóny v jejím podání tak rozpačitý…

Báro, jak ses zaběhla v novém týmu? A co ty další tvé změny, přestěhovala ses do Prahy, už sis přivykla?

Mám teď hodně změn v životě a snažím se s tím nějak vyrovnat. Praha mi úplně nesedla, jsem tu rok a půl, bydlím na koleji Dukly. Bylo to zpočátku pro mě obtížné už jen tím, že jsem se přestěhovala a kromě studijních povinností jsem se musela začít starat o sebe. Co se změny týmu, tak to je fajn, v Superioru je to v podstatě podobný servis, jak jsem měla dřív, máme jiný materiál, vybavení, ale tým má takové rodinné zázemí, takže jsem spokojená, vychází mi ve všem maximálně vstříc. Třeba Michal Kozel, náš mechanik, to je letos takový můj parťák, ten objíždí vždycky se mnou trať a někdy dělá sparinga.

Takže nelituješ, že jsi odolala nabídkám do silničních týmů, které jsi dostala po skvělém výkonu na MS?

Ne, nelituju vůbec. Jednak jsem pořád víc bikerka a pak…nešla jsem do Itálie nebo jiného zahraničního týmu, protože jsem si řekla, že pro mě bude teď lepší tady 3 roky studovat a dokončit školu. Neumím si představit, že bych k tomu všemu cestovala mezi školou, domovem a třeba tou Itálií. I tak je toho dost, každý semestr je jiný rozvrh, je těžké plánovat pevně i samotné tréninky. Takže i moje forma teď spočívá v tom, kdy zvládnu zkoušky a kdy se dostanu zpátky do svého režimu.

Nakousla jsi téma tvé současné výkonnosti, respektive dvou nepříliš povedených pohárových závodů. Víš, co za tím je?

Je to stejné, jako vloni. Na začátku jsem byla také kvůli škole trochu mimo formu. Teď jsem ve druhém ročníku, původně jsem plánovala rozložení, ale nakonec šla touhle cestou, že budu i druhý ročník studovat denní formou. Snažím se dělat si všechny zkoušky dopředu, už mi zbývají jen tři a když to dopadne, bude čas na pořádný trénink i regeneraci. Vím, že se brzy začnu dostávat do formy, tam kde jsem byla loni. Je to teď hodně těžké, ale tím že je letos sezóna celá posunutá dozadu, tak o nic snad nepřijdu.

Na druhou stranu, já jsem typ, který chce vyhrávat, a tak je obtížné se smířit s tím, že nemůžu být nejlepší, když teď netrénuju jako profesionál a nechodím na regenerace a tak. A taky si nejde nevšímat reakce okolí, ale to se snažím nevnímat.

Barča Průdková má na svém kontě řadu úspěchů, takhle se radovala na Olympijských hrách mládeže v r. 2014

Kdo ti píše tréninky?

Už skoro 2 roky spolupracuju s Martinem Hačeckým.  Na začátku jsem to konzultovala ještě s Viktorem Zapletalem, ale je dobrém mít pak jen jednoho člověka, kterému věříte. Nechat si poradit nebo něco konzultovat to ano, ale mít jen jednoho trenéra.

Jsi typ, který rád vstupuje do tréninkového plánu a promítá svoje zkušenosti? Nebo máš raději jasně daný plán a jedeš podle toho?

Byla jsem vždycky taková, co musela splnit všechno do posledního puntíku, jak bylo napsané. Ale teď to s tím studiem nejde, já mám prostě něco napsané a podle toho, jak se cítím, tak to jedu. Taky to musím přizpůsobit tomu, jak se cítím i jak jsem unavená.

I když jsi říkala, že ti Praha moc nesedla, prozraď, kde trénuješ? Kde se ti líbí?

Když usoudím, že nemá smysl jezdit nějaké intervaly, tak si vždy najdu na biku nějakou červenou nebo zelenou trasu a jedu podle značek. Objevuju nová místa, někdy nakonec dobrá i na ty tréninky úseků. Mám ráda Divokou Šárku, tu mám kousek od ubytka a druhý směr, kam často vyrážím, je na Kralupy.

A trénuješ hodně sama?

Trénuju pořád sama. Což je taky změna oproti Ostravě, kdy jsem jezdila za Bike 2000. Tam bylo hodně společných tréninků na silničce i v terénu, hecovali jsme se. To mě bavilo. Při studiu to moc nejde se s někým domluvit na pevno, protože každý semestr mám jiný rozvrh a ještě se mi to někdy změní.

Je to o hodně náročnější?

Je to náročnější na hlavu.

Dokážeš si sama pořádně máknout? Odjedeš třeba ty intervaly na 100%

Letos mi trenér pořídil wattmetr na silničku, takže to je pro mě dobrá motivace, že si to můžu měřit. Na biku ho ještě nemám, takže na něm spíš jezdím do lesa pilovat techniku a ty bolavé tréninky objedu na silnici. 

I takové chvíle jsou potřeba a Bára si je umí užít....

Studuješ FTVS, aplikovanou tělesnou výchovu. Máš tam i řadu dalších sportů…

Tento semestr mám zrovna plavání a gymnastiku, to třeba znamená ranní plavecký trénink středa, pátek, tak je to těžký, když pak mám v neděli jet závod. Ale zase já mám ráda sport, takže nechci, aby to znělo, jako výmluva. Někdy není na vině sport, že trénink musím zkrátit nebo vynechat. Jezdíme letos na praxi do různých dětských ústavů, kde se seznamujeme s příběhy postižených dětí. To se pak vracím unavená i psychicky, přemýšlím víc o těch dětech, než o tréninku. Ale to není zas tak často…

Rozhodla jsem se, že tu školu dostuduju, hrozně mě to baví, dozvím se spoustu věcí o svém těle, protože tam mám hodně anatomie a fyziologie, takže to beru tak, že to je jedna etapa mého života a až dostuduju a budu se věnovat kolu zase naplno, tak to bude vypadat jinak.

Máš to pro sebe hezky naplánované, dá se tedy říct, že seš na to psychicky připravená, že třeba až do léta ti závodění zase nepůjde?

Srovnávám si myšlenky a přesvědčuju se sama, že to zvládnu, protože to je pro mě fakt náročné. Taky spolupracuju s psychologem Radimem Valigurou, už od loňska. Zrovna minulý týden jsem u něj byla a neskutečně mi pomohl, protože jsem byla fakt špatná z toho, jak mi začala sezóna. Měla jsem super zimní přípravu a očekávala, že budu jezdit trochu líp. Ale hned Langenlois mě dostalo pěkně na dno. Dřív jsem si říkala, jak nikdy nebudu sportovec, co bude potřebovat psychologa, tak teď už jsem změnila názor. Protože on člověku pomůže najít sebedůvěru a i když to zní jako prkotina, tak je to vlastně hrozně důležité. Je to podle mě nejvíc, co sportovec potřebuje mít. Víru ve svůj výkon.

A kdo ti pomůže v takové chvíli, když se dostaneš na pomyslné dno?

Většinou je to rodina, mamka mi strašně moc pomáhá, taťka mi zase vždycky řekne to, co je pravda, a to je někdy těžké unést. Ale vždycky se mi snaží pomoct. Taky brácha, ten mi hodně rozumí a ví, co se mnou.  Pak tu jsou samozřejmě lidi, které mám ráda, opravdový kamarádi na Dukle, mám skvělé sousedy veslaře, jeden studuje medicínu a dělá u toho vrcholově veslování. Takže je vidět, že to jde.

Ale musíš tam vidět světlý okamžik, stejně jako minulý rok. Závěr sezóny byl excelentní…

Tak to určitě, já se těším na to období, kdy už budu zase jenom jezdit, regenerovat a dělat to všechno okolo kola. Chci to také vrátit lidem, trenérovi a dělám to i pro sebe, protože vím, že na to mám a zase se chci vrátit na vrchol a užít si pocit, kdy projedu cílem vítězně. To mě motivuje asi nejvíc.

Asi je těžké skloubit osobní život, s tím sportovním studijním…

To docela jo. Ale teď jsem četla jednu dobrou knížku, kde byl krásný citát „Dokud se člověk nenaučí žít sám se sebou, nemůžu do toho života, připustit nikoho dalšího, protože by mu ublížil“ Takže já se teď učím žít spíš sama se sebou a jsem i radši sama, jdu se projít vždycky večer na půl hodiny po odpoledním učení a pěkně si srovnávám myšlenky.

Bláto Báře sedí, minulý víkend předvedla na obtížné trati v Peci pod Sněžkou parádní výkon

Blíží se světový pohár v Novém Městě. Vloni jsi měla parádní formu ve sprintu, jen smůla v podobě defektu zavinila, že ti tam necinkla medaile. Letos  je namísto sprintu exhibiční závod Short track. Pojedeš?

Kdybych závodila v cross country v sobotu, tak to zvážím, ale tím, že jedu až v neděli a jsem na tom fyzicky trochu hůř, tak se budu soustředit jen na nedělní závod.

A co vůbec říkáš tomuto formátu závodění, libí se ti?

Upřímně si myslím, že je sice dobře, že je snaha o rozšíření disciplín, napodobit biatlon, který jich má také více a je jak pro lidi, tak pro sportovce zajímavý. Závodníci tak mají více šancí na úspěch. Ale když vyřadí ze světa sprinty a dají tam tenhle Short track, který je v podstatě ještě těžší, protože se jede půl hodiny, tak si nemyslím, že to je úplně ideální, vzhledem k té regeneraci i dalšímu závodu. Jiné by to bylo, když by museli jet všichni a všichni by měli stejné podmínky. Jenže trénink v cyklistice je oproti biatlonu jiný, proto vznikají specialisté. To musím dát za pravdu Viktorovi, u nás to je pokaždé jiný závod. Je rozdíl jestli jedeme půl hodiny, hodinu a půl nebo čtyři hodiny. Proto je pro mě i těžké skloubit tu silničku teď s tou školou, protože to je zase úplně jiný trénink, na který nemám čas.

Jaké jsou tedy tvoje ambice v nedělním cross country?

Já bych chtěla zajet do 10 a myslím, že se mi to může povést. Trať je hodně technická, takže v tom mám výhodu, že nemusím být v tak extra formě jako jinde, kde jsou dlouhé a hladké kopce. Jisté je to, že do toho dám úplně všechno, co ve mě je, i když vím, že tréninkové vyladění není stoprocentní.

Jezdíš kola Superior, už víš, jaké kolo si v Novém Městě vybereš? Hardtaila nebo fulla?  

Původně jsem zvažovala vzít fulla, ale spíš raději zvolím toho hardtaila Superior 29 Issue, na kterém toho mám víc naježděno. Rozhodnu to ale nejspíš až před závodem i podle stavu tratě.

A co tě čeká po Novém Městě? Vyjde také čas na silniční závody?

O týden později ještě zvládnu bikový SP v Albstadtu, ale pak mám bohužel ve škole dva kurzy, které musím splnit, protože bez nich mě nepustí do třetího ročníku. Takže podle toho, jak moc mě to unaví, rozhodnu, jestli pojedu pohárový závod na Zadově. Pak se mi uvolní prostor na silnici, mám nabídku na nějaké jednorázovky v Itálii, určitě pojedu silniční mistrovství republiky, pokud získám nominaci, tak se jede mistrovství Evropy. Pak už bych se opět přesměrovala na biky a chtěla uspět na dalších svěťácích a taky v Brně na bikovém mistrovství republiky. Tou dobou už budu mít uzavřenou školu a díky té silnici i kvalitně naježděno.

Myslím si, že budu mít i letos ještě čas ukázat, že ve mě něco je.

 

Ještě chvíli jsme si povídaly o závodech, jídle i soukromém životě a starostech, co přináší život vrcholového sportovce. Před rozloučením Barča řekla: „ A třeťák, ten si rozložím a pojedu pro velkou medaili!“.

A já jí věřím!

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama