“Kdo není blázen, nic nezíská”, říká o svém návratu jednatřicetiletá cyklistka
Kam až může vystřelit dva roky odpočívající raketa? Opravdu se muži narodili proto, aby ženám pomáhali a rozmazlovali je?
Patřila k velmi talentovaným, poctivým a všestranným cyklistkám. Úspěchů má na svém kontě pěknou řádku, i když na ty velké, světové nikdy nedošlo. Ale být mistryně republiky na silnici a porazit Martinu Sáblíkovou, vybojovat 4.místo na ME v bikovém maratonu, to rozhodně není málo! Kolo pověsila na hřebík v době, kdy jí to ještě pěkně lítalo, ale uvnitř sebe cítila vyhoření. Teď nakročila k velkému návratu. Podaří se Pavlíně Vaškové, kterou bikerská komunita znala jako „Šulinu“ udělat výjimku a „vstoupit znovu do stejné řeky“? Chce ale tato sympatická blondýnka vůbec navazovat na minulost? Příjemné setkání v jedné pražské restauraci a její upřímná zpověď leccos napoví…
Pavlo, jak dlouho to je, co jsi skončila se závoděním?
No skoro dva roky to bude. Můj poslední závod byl na podzim, ale já už od léta skoro na kole nejezdila.
Jaké to byly dva roky? Hodně lenošný?
Lenošný, protože co se týče sportu, jsem nedělala skoro vůbec nic. Ale hlavně to byla taková životní zkouška. Protože to, co se za ty dva roky stalo, mi můj život úplně překopalo. Musela jsem překonat hodně smutný období, které mě nakonec něco ukázalo a někam nasměrovalo.
Můžeš alespoň naznačit, o co šlo?
Udály se smutný i hezký věci. Vdala jsem se za dlouholetého přítele, naskočila do práce. Jenže do toho jsem měla vážně nemocnou maminku, starala jsem se o ní do jejích posledních chvil. Měly jsme hodně nestandardní vztah, byly jsme největší kamarádky, to se těžko popisuje. Zároveň mi dlouhodobě stonal můj syn, bylo toho hodně. V říjnu maminka umřela a já se ocitla na dně. Prožívala jsem děsný stavy, půl roku jsem se neusmála, padala do depresí, neměla chuť a energii skoro na nic. Nevím ani proč se to stalo, ale jednou mě napadlo sednou na kolo a….najednou se všechno začalo otáčet.
Kolo teda zafungovalo jako lék?
Zní to pro někoho divně, ale jo. Fandovi (syn -pozn. red) je 11 let, už se s ním dá spousta věcí podnikat, začali jsme spolu vyjíždět na výlety a já si najednou uvědomila, jak mi kolo chybí. Dřív mě to nenapadlo, neměla jsem pocit, že by mi chyběl pohyb v téhle formě. Trochu hraju tenis, měla jsem pocit, že kola už bylo dost ty roky předtím.
A ten impulz k tvému sportovnímu návratu?
Kolo je návykové, začala jsem jezdit pak i sama, víc a víc a najednou jsem zjistila, že mi to všechno chybí. Nejdřív jsem si říkala, že se budu vozit jen pro radost, ale i k tomu jsem chtěla pořádného bika. Mě toho moc nezůstalo, tak jsem se obrátila na Libora (Libor Oplt, bývalý manager týmu Kona cycling a bikerky Karly Štěpánové -pozn.red), jestli nemá po jeho dívčím týmu něco pro mě. A tak se nastartovala naše spolupráce.
Máš přehled o české bikové scéně, jak na tom holky jsou?
Jasně, pořád jsem po očku vše sledovala, přehled mám.
Takže přímá otázka, vrátíš se do závodů cross country? Zkusíš znovu nakouknout do naší širší špičky?
No tak to nechávám osudu, ale když to půjde, tak proč ne. Určitě směřuju k xc závodům. Ale samozřejmě mám své zaměstnání, takže to musím skloubit, což ale vím, že půjde.
Děláš na plný pracovní úvazek?
To sice ano, ale jsem pánem svého času. Dělám v České pojišťovně jako OSVČ, takže když si to dobře naplánuji, domluvím schůzky, mělo by to fungovat. A s regenerací to problém taky nebude, protože jsem nikdy pořádně neregenerovala, takže to žádná změna nebude (smích).
Jaké jsou tedy nejbližší plány?
V tuhle chvíli jezdím, co nohy dovolí. Systematicky jezdím něco málo přes měsíc. Jako že se to už dá nazvat tréninkem. S Liborem jsme se domluvili na konzultacích, čekají mě taky testy, ať vím, kam až jsem spadla. Nebo spíš, z čeho se odrážím (smích). Něco najezdím a pak vyzkouším nějaký závod. Je sezóna, jenom trénovat to nechci.
Bude to maraton nebo xc? Jak jsi na tom teď s technikou?
No myslela jsem, že jsem ji ztratila, ale sama jsem překvapená, že to jde. Nikdy jsem se za extra velkého technika nepovažovala, ale zatím na problém nenarážím. Když jsme byli s Liborem na trati v Novém Městě, vše jsem dala v pohodě.
Systematický trénink a závodění logicky zasáhne do rodinného života. Probírala jsi to s manželem?
Bavili jsme se, ale ještě ne o tom, že by to měla být nějaká ta top úroveň. Spíš vidí, že je mi líp, že se po těch 8 měsících zase směju, takže je rád. Mám v něm oporu, myslím si, že nijak nebude protestovat. On si mě i jako cyklistku bral, takže ví, že kolo je součást mého života.
Zmínila jsi spolupráci s Liborem. Jistě víš, že je to osobitý člověk, nebojíš se jeho specifických tréninkových metod? Jak máte nastavenou spolupráci?
Ne, nebojím se. Mně nevadí trénovat, takže se těším. Bude mi ve všem radit, jak v tréninku, tak ve všem okolo. Protože má zkušenosti, tak si nechám ráda poradit. Na tréninky sice pravidelně nebudu dojíždět do Prahy, ale když bude potřeba něco řešit, tak určitě přijedu nebo se sejdeme na půl cesty s tím problém nemám. Ta spolupráce ale není jen o tréninku, vracím se po dvou letech a dostala jsem důvěru od dalších lidí, Libor domluvil sponzoring od Treku, podporu Bontrageru a taky mě hned oblékl do svých designových oblečků od Kalase. Nechci zklamat.
Už tvoji přátelé ví, že se vracíš? Co na to říkají? Kdy tě tedy poprvé uvidíme na startu?
Asi už si toho někdo všiml, jezdím pravidelně, potkávám se s klukama, ale nikomu jsem svoje představy a touhy nesdělovala. Jsem zvědavá, kolik lidí si bude říkat, že jsem blázen a tak. Jenže, kdo není blázen, nic nezíská. Funguje to v byznyse, v životě i na kole.
Stejně tak to mám i s prvním mým startem (smích). Já asi trochu šíleně pošilhávám po MČR v maratonu (Sudety-pozn.red.) a Libor už mi “nadhodil”, že MČR v cross country by nebylo špatný jako takovej “první testík”, jak na tom jsem, aby se podle toho naladila zimní příprava! Asi jsme se holt sešli dva blázni (smích)….
3 otázky pro Libora Oplta
Nelze nedat trochu prostoru svéráznému chlapíkovi, co zanechal v českém bikingu velkou stopu v podobě objevení a „vypiplání“ bikerky Karly Štěpánové, která už dokázala nakouknout i mezi světovou TOP dvacítku. Ale nejen to, našel energii i finance a vytvořil ryze dámský tým. Nepřehlédnutelnou čtveřici pohledných a šikovných bikerek, které závodily v dresech maskáčového designu si pamatuje většina fanoušků dodnes. Neobklopuje se ale jen potenciálními hvězdami, před časem podal pomocnou ruku lyžařce, Sandře Schutzové, která využila kolo jako přípravu na zimní sezónu ke své hlavní disciplíně. Jak se povede návrat Pavlíny Vaškové, je také velká neznámá…Přesto Libor znovu podal pomocnou ruku.
Libore, napadá mě úplně prostá otázka. Proč chceš pořád pomáhat ženské cyklistice?
Muži se narodili, aby ženy rozmazlovali. Tak to dělám (smích). Já ani nevím, myslel jsem, že po tom příběhu, který skončil a jmenoval se tým, po zaměření se na jednoho člověka v tom týmu, tak jsem si myslel, že to úplně končí. Logická tečka. A únava. Ale pak jsem zašel v zimě na dráhu, viděl tam zas ty mladý holky, jak lítají…nasál ten endorfin ve vzduchu. Byly tam dvě holky, které dělaly něco trochu jinak, chvíli jsme spolupracovali, pak se ozvala Dukla, že tu jednu z nich chce. To mě nějak nastartovalo. Objevila se Sandra, mě to nedalo, vymysleli jsme koncept a dokázal jsem v ní vzbudit to, že jí kolo začalo bavit. A ve správný okamžik poté se ozvala Šulina a já věděl hned, že jo. Že ta holka má v mých očích power a má to smysl.
Takže jí věříš, že se vrátí dejme tomu do první pětky našich holek?
Kdybych tomu nevěřil, tak to nedělám. A já si myslím, že je schopná top 5 jezdit příští rok určitě. Mě zůstala v hlavě jedna vzpomínka, před třemi nebo už čtyřmi lety, na svěťáku v Novém Městě, jelo se na mokru, Karla byla nejlepší z našich holek a já se tehdy bál, aby jí nedolítla právě Pavla. Přestože jezdila hodně silnici, tam jela hlavou, čistou jízdu, technicky na tom mokru vše zvládala překvapivě velice dobře. I takové podvědomé momenty rozhodly, že jsem bez váhání spolupráci nabídl.
Jaký tréninkový model jsi pro ni nastavil? Přeci jen, ne každý snese to, co Karla..
Pro mě je teď prioritní vědět, jak se po každém tréninku cítí. Voláme si každý den. Musíme zjistit, co zvládne, ale taky to musí zapadnout do jejích povinností, jak s Fandou, tak i s její prací. Určitě to nesmí být stres, když se stane jeden den, že přijde z tréninku a pak ještě další 4 hodiny něco zařizuje, upraví se den následující. Po tom prvním rozježdění to teď začínáme trochu natahovat, prokládáme silnicí, už začínáme makat 2,5- 3 h dokonce už 3,5 hodiny, do toho dáváme prdy na biku, kdy vyjede roztočí nohy 15-20 min. Teď to máme třeba i tak, že ona si zkusí jet fest 30-40 min a pak podle toho, co to s ní udělá, si upraví další trénink.
Myslím, že Pavla ví, co chce, proč to chce. V tuhle chvíli jsme se dohodli, že až se vrátí do výkonnostního módu, kde byla předtím, tak z toho trenérsky vystoupím. Tam by se toho měl pak chopit skutečný profi trenér. Zda a za jak dlouho to bude, se uvidí…
