Reklama

„Jídlo mi zvedlo náladu o 200%“, říká vítězka závodu 1000 Miles Adventure.

Proč se jezdí lépe v noci? Co funguje proti krizi? Exluzivní rozhovor s vítězkou extrémního vytrvalostního závodu v Čechách, Michalou Laifertovou o její cestě na vrchol.

Reklama

Osobní vítězství, dosažení vlastního cíle, sebepřekonání, nabytí sebedůvěry, úcta k soupeři i přírodě, strach i euforie, radost i bolest, a hlavně velké dobrodružství. Tohle vše má účastníkům z řad bikerů, běžců, koloběžkářů přinést extrémní závod 1000 mil, který se jede napříč Českou a Slovenskou republikou, od západu na východ či naopak. Na jeho start se letos poprvé postavila i drobná, usměvavá dáma, Michala Laifertová. K zdolání této obří vzdálenosti a překonání spousty překážek potřebovala přesně 13 dní 2 hodiny a 56 minut. V cíli ji čekal manžel a dvouapůlletý syn František.

Jak vypadala příprava, co vše si sebou Michala vezla a co ji pomohlo, aby závod nezabalila, jsme se dozvěděly v příjemném rozhovoru….

Míša: 35 let, vdaná, maminka 2,5letého syna Františka, profese – inženýring při výstavbě fotovoltaických elektráren, momentálně na mateřské a rodičovské dovolené. Kolo bere jako zábavu nebo dopravní prostředek, ideálně obojí dohromady. Ráda chodí po horách, jeden čas trochu lezla, v zimě jezdí na běžkách. Víc než cyklistka se cítí spíš jako běžec.

Jak dlouho jezdíš na kole a kolik toho ročně stihneš natočit? Závodíš?

Jezdím přes 30 let, kombinuju bike i silničku, rok od roku se počet kilometrů liší, je to něco mezi 2–6 tisíci. Většinou si jezdím jen tak sama, před narozením syna jsem jezdila s mým mužem. Nikdy jsem nezávodila, jen občas takové nevýznamné malé vesnické akce, převážně běžecké a k tomu třeba 2x do roka MTB, nějaký triatlon, orientační MTB dvojic. Po narození syna už jsem s tím přestala, ne že by nebyl čas, ale nějak mi to neláká.

Kdy a jak vznikla myšlenka, že se do akce 1000 mil pustíš? Jela jsi letos poprvé?

Před 4 lety, když se náš (můj a manželův) kamarád rozhodl, že se na 1000 mil přihlásí, tak jsme si řekli, že to holt musíme zkusit taky a chtěli jsme si zazávodit mezi sebou. Tenkrát jsme se sice všichni 3 přihlásili, ale já v době startu byla ve 4. měsíci těhotenství, což mi už nepřišel stav úplně optimální pro závod J , tak jsem jela ze startu do cíle alespoň zhruba po trase, mimo technické úseky – abych nepadala a nenosila kolo a sem tam jsem to proložila vlakem, sem tam jsem potkávala závodníky a organizátory, zastavila se na CP2, počkala na muže a kamaráda v cíli.

Předloni, jsme se se synem autem přesouvali podél trati, vloni jsem dělala se synem pár dní dobrovolníka na CP2. Letos konečně můj závod.

Můžeš nastínit, jak vypadala tvoje příprava, jak jsi dokázala skloubit povinnosti maminky a manželky?

Využívala jsem 2hod synova poledního spaní – manžel pracuje z domova, takže mohl zároveň pracovat a hlídat a já mohla být mimo, navíc vedle nás bydlí babička, resp. tchýně. Pro mě to byla víc zábava, než příprava a 1000 mil byla vlastně spíš „záminka“ pro ježdění, vlastně jsem se od synova narození konečně dostala víc na kolo, tak mě to strašně bavilo. Zároveň se něco snažil najezdit manžel (právě teď se blíží do cíle závodu z Florencie na Nordkapp), takže ten jezdil odpoledne po práci. O víkendech jsme se střídali po půl dnech, případně po celých dnech. Taková střídavá péče.  Takže jsem to vlastně měla hrozně jednoduché a ten půlrok před startem jsem si docela užila, určitě to nebyla nějaká náročná honička mezi povinnostmi a kolem. A jak já, tak manžel jsme toho najezdili víc, než jsme předpokládali, u mě to bylo 5,5 tis km, převážně na silničce.

Zasloužená odměna a oslava v cíli

Jedna věc je fyzická příprava a druhá, stejně důležitá, je psychická odolnost. Tušila jsi, do čeho jdeš?

S hlavou už to bude jen horší, tam by jakákoliv práce byla ztrátou času.  Do čeho jdu jsem tušila, manžel a kamarádi jeli oba 3x, zároveň pro mě není nové pohybovat se a spát několik dní pouze venku, dál od civilizace. Ale co to přinese samozřejmě člověk nikdy předem neví a kdyby věděl, tak to nemusí absolvovat.

Radil ti někdo, co a jak zabalit, jaký materiál je nezbytný nebo jsi dala na svůj ženský úsudek, že sama víš, co potřebuješ? Měla jsi nějaké své osobní „vychytávky?

Sama vím, co potřebuji a také mi trochu pomohly manželovy zkušenosti. Žádné zásadní vychytávky nebyly, spíš jsem si sem tam něco vyrobila sama. Třeba obal na karimatku plus další věci na řídítka.... podle mě je nejdůležitější vědět, co já osobně potřebuju a neřešit, co potřebuje a vozí někdo jiný, nebrat si nové nevyzkoušené věci, vézt jen co umím používat. Trochu si poradit ve smyslu „co nemám, to nepotřebuji“. Tak jsem si třeba na startu půjčila hřeben, abych se poprvé a naposledy učesala.

Jak závod probíhal, zda šlo vše podle plánu?

Na závod jsem se vyloženě těšila a myslím, že proběhl úplně podle plánu – i když nevím, jestli se to dá nazvat plánem – prostě bylo to, že pojedu a buď to půjde dobře anebo časem odpadnu já nebo kolo anebo obojí a pak to půjde špatně, takže vyšla ta prostřední varianta.

Největší obavy jsem měla z toho, že se mi bude stýskat po Františkovi a že jak přijdou první větší bolístky, tak budu chtít hned domů, takže to taky proběhlo podle plánu 🙂

Slovensko jsem si vyloženě užila, sice jsem moc nestíhala koukat kolem, ale byla to taková velká radost z jízdy, při dojezdu do CP2 mě už hodně bolel zadek a dolehla únava, takže trochu trápení, ale ještě to šlo, po CP2 velká krize, kdy jsem si na ten zadek vůbec nebyla schopná sednout, takže jsem si užila hodně pěší turistiku, stesk po domově, ke kterému jsem to v tu dobu měla hodně blízko a od Krkonoš jsem si to zase začala užívat. Už ne jízdu, protože tomu se tak moc říkat nedalo, ale trasu, krajinu kolem.

Většinou jsem jezdila sama, většinou spala venku, v lesních přístřešcích, na terasách chatiček, ve kterých zrovna nikdo nebyl, jezdila jsem dost v noci, to sice nebylo z hlediska závodění moc efektivní, ale moc mě to bavilo, což mě i dost překvapilo, protože jsem počítala s tím, že se budu hlavně bát, ale ono nakonec moc nebylo čeho.

Kde člověk bere motivaci, když po většinu času putuje sám?

Motivace -  nevím, nad tím moc nepřemýšlím, asi hlavně osobní, že se mi do něčeho takového prostě chce, při těch největších krizích nezištně pomáhali všichni okolo, za což jim moc děkuji – letošní závodníci, závodníci z minulých let i jejich manželky, rodina, kamarádi... ale člověk si to musí stejně v hlavě přechroupat sám a možná nad tím spíš zbytečně moc nepřemýšlet, a i když to moc nejde, tak prostě jen pokračovat.

Měla jsi někdy krizi, že to prostě zabalíš? Třeba na půlce – na 500 mílích, kde je jeden z CP?

Jo, hned po půlce. V podstatě jsem si vůbec nebyla schopná odpovědět si na to, proč tam jsem, nebavilo mě to, nepřišlo mi důležité, jestli závod dojedu nebo ne. Tak jsem si říkala, že holt pojedu po trase, až dojedu/dojdu někam, kde jezdí vlak, a když to pořád bude špatný, tak na něj sednu a pojedu domů, jenže kde jezdí vlak, tam je i jídlo a vždycky, když jsem se najedla, tak se mi nálada zvedla asi tak o 200 %, takže jsem zase jela dál! Takhle se to pořád dokola opakovalo asi 3 dny. Kromě jídla mi pomohla 1,5denní spolujízda s dalším závodníkem, Michalem Šimkem, který byl v dost podobném rozpoložení jako já.

Jak žena řeší své osobní hygienické potřeby v extrémních podmínkách?

Neřeší.

Michaly parťáci na 1000 mil
kolo: Trek Superfly 8, kola 27,5 palců, převody 1x11, váha i s věcmi, vodou a jídlem cca 17 kg
výbava: na sobě: kraťasy,dres,tílko,rukavice,cykloponožky, suché oblečení na spaní (slabé spodky a tričko), teplejší vrstvy: návleky na boty, nohy, ruce, větrovka, vesta, tenká mikina, igelitová pláštěnka dětskáJ, igelitové pytlíky na nohy, rukavice teplé+přes ně rukavice latexové, čelenka, tunel na hlavu/krk, 1 náhradní ponožky, spacák, karimatka, povinná výbava, krém na zadek, vlhčené ubrousky, minilékárna – krom povinné výbavy pár ks ibuprofenů, pár pytlíků Smekty, pár náplastí, malý obvaz, pár kousků tejpovací pásky, kousíček mýdla, minipasta zubní kartáček, hadřík na řetěz, mazání na řetěz, mininářadí, lepení, nýtovačka, montpáky, brzdové destičky, duše, elektrikářská páska, pumpička, nabíječka tefonu+trackeru resp. USB adaptér+2kabely, nůž, čelovka, cyklosvětlo, zadní blikačka.

Jak závod probíhal, zda šlo vše podle plánu?

Na závod jsem se vyloženě těšila a myslím, že proběhl úplně podle plánu – i když nevím, jestli se to dá nazvat plánem – prostě bylo to, že pojedu a buď to půjde dobře anebo časem odpadnu já nebo kolo anebo obojí a pak to půjde špatně, takže vyšla ta prostřední varianta.

Největší obavy jsem měla z toho, že se mi bude stýskat po Františkovi a že jak přijdou první větší bolístky, tak budu chtít hned domů, takže to taky proběhlo podle plánu 🙂

Slovensko jsem si vyloženě užila, sice jsem moc nestíhala koukat kolem, ale byla to taková velká radost z jízdy, při dojezdu do CP2 mě už hodně bolel zadek a dolehla únava, takže trochu trápení, ale ještě to šlo, po CP2 velká krize, kdy jsem si na ten zadek vůbec nebyla schopná sednout, takže jsem si užila hodně pěší turistiku, stesk po domově, ke kterému jsem to v tu dobu měla hodně blízko a od Krkonoš jsem si to zase začala užívat. Už ne jízdu, protože tomu se tak moc říkat nedalo, ale trasu, krajinu kolem.

Většinou jsem jezdila sama, většinou spala venku, v lesních přístřešcích, na terasách chatiček, ve kterých zrovna nikdo nebyl, jezdila jsem dost v noci, to sice nebylo z hlediska závodění moc efektivní, ale moc mě to bavilo, což mě i dost překvapilo, protože jsem počítala s tím, že se budu hlavně bát, ale ono nakonec moc nebylo čeho.

Kde člověk bere motivaci, když po většinu času putuje sám?

Motivace -  nevím, nad tím moc nepřemýšlím, asi hlavně osobní, že se mi do něčeho takového prostě chce, při těch největších krizích nezištně pomáhali všichni okolo, za což jim moc děkuji – letošní závodníci, závodníci z minulých let i jejich manželky, rodina, kamarádi... ale člověk si to musí stejně v hlavě přechroupat sám a možná nad tím spíš zbytečně moc nepřemýšlet, a i když to moc nejde, tak prostě jen pokračovat.

Měla jsi někdy krizi, že to prostě zabalíš? Třeba na půlce – na 500 mílích, kde je jeden z CP?

Jo, hned po půlce. V podstatě jsem si vůbec nebyla schopná odpovědět si na to, proč tam jsem, nebavilo mě to, nepřišlo mi důležité, jestli závod dojedu nebo ne. Tak jsem si říkala, že holt pojedu po trase, až dojedu/dojdu někam, kde jezdí vlak, a když to pořád bude špatný, tak na něj sednu a pojedu domů, jenže kde jezdí vlak, tam je i jídlo a vždycky, když jsem se najedla, tak se mi nálada zvedla asi tak o 200 %, takže jsem zase jela dál! Takhle se to pořád dokola opakovalo asi 3 dny. Kromě jídla mi pomohla 1,5denní spolujízda s dalším závodníkem, Michalem Šimkem, který byl v dost podobném rozpoložení jako já.

Jak žena řeší své osobní hygienické potřeby v extrémních podmínkách?

Neřeší.

Závod 1000 mil je pro nás, běžné bikerky, dost nepředstavitelný. Co tobě osobně přinesl za prožitky a pocity? Co si budeš navždy pamatovat?

Obohatil, jako cokoliv, co člověk prožije. Mix všech možných i nemožných zážitků a pocitů. Nebyl to pro mě neznámý způsob trávení volného času, spíš to poprvé bylo ve spojení se závodem, což pro mě znamenalo posouvat se jakýmkoliv možným způsobem dopředu i ve chvílích, kdy bych si běžně odpočinula, změnila činnost. Pro mě bylo asi nejsilnější, jak mi chyběl syn – prostě mateřský pud. Pak třeba hlad a vyčerpání fyzických rezerv, resp. to, jak se tohle všechno změní v lepší jen tím, že si dám jídlo o třech chodech. Uvědomění, že mi schází kontakt s lidmi – uvědomila jsem si to v okamžiku, kdy se mi jezdilo líp po tom, co jsem s někým mluvila, nebo že jsem využívala k hovoru setkání téměř s kýmkoliv. Moc pěkný byl půlnoční výstup Děčínský Sněžník.

Vzpomeneš si, co ti řekl tvůj muž v cíli? Jaké to pro vás tři bylo, setkání po 11 dnech?

Jo, vzpomenu. Řekl: „Mamka jede!“ a „Ahoj ženo, vypadáš dobře.“  Strašně jsem se na kluky těšila, hrozně mi oba chyběli, tak to byla úleva, klid v duši, že už jsem s nimi.

A co dál, Míšo? Bude za rok návrat či něco jiného?

To netuším, návrat určitě nevylučuju, ať už závodnický nebo dobrovolnický, ale taky bychom třeba mohli mít další děti, nebo přijde něco úplně jiného.

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama