Reklama

Srí Lanka v sedle kola – I.

Backpacking je pro někoho výzva, pro jiné se stává životním stylem. Někdy jedno přejde plynule v druhé…Nechte se inspirovat.

Reklama

Backpacking je pro někoho výzva, pro jiné se stává životním stylem. To platí i pro ty, co propadli kolu a nedovedou si bez něj žádný trip představit. Někam mezi patří i dvojice nadšených cyklistů, Natálie a Radek, kteří si mnoho let dopřávají cyklistiky ve všemožných podobách; od té závodní až po expediční. Tedy přesněji řečeno dopřávali, v tuhle chvíli se stala centrem pozornosti jejich pětiměsíční holčička Antonie. I díky této pauze zbyl čas na to, aby se s námi o vzpomínky i cenné zkušenosti z cestování Natálka podělila.

Tak do jaké země bude naše další „expedice“? Tradiční otázka, kterou se začínáme zabývat většinou již během cesty zpátky z té právě končící. Od doby, co jsme spolu, platí nepsané pravidlo, že každý rok (většinou na jaře) vyrážíme někam do tepla na kola.  Cestujeme dva až tři týdny, jezdíme na kolech co nejvíce kilometrů denně, spíme každý den na jiném místě, které nemáme dopředu zamluvené ani vymyšlené, zastavujeme tam, kde se nám líbí a zachce, obdivujeme krásy přírody, pozorujeme „domorodé“ obyvatele, fotíme jak o život, poté odpočíváme u moře či v horách, ochutnáváme místní speciality a u toho všeho jen tak mimochodem nabíráme fyzičku a najíždíme kilometry na nadcházející závodní sezónu.

A především jsme bez počítačů, co nejvíce bez mobilů, pokud možno bez práce a běžných civilizačních starostí. Jen sami dva, spolu a s našimi koly. Alespoň na těchto pár týdnů v roce vypneme, do báglů sbalíme dvě sady dresů, spacák, na nohy obouváme žabky nebo tretry a řešíme jen otázky „života a smrti“.  To znamená, kde se najíme, kde doplníme vodu, kde se vyspíme, kam až jsme schopni dojet a kde se vykoupeme. Je to neskutečný relax, úplné vymazaní běžných městských stereotypů, nastartování jiného způsobu myšlení, komunikace a způsob dobíjení baterek, bez kterého si život už nedokážu představit.

Po výletech po Česku, na Peloponés, Kubu, do Vietnamu a Kambodže padla volba na Srí Lanku. Původní plán byly Filipíny, ale vzhledem k nutnosti přelétávat nebo přeplouvat mezi jednotlivými filipínskými ostrovy a k našemu letošnímu nedostatku času jsme zvolili rozlohou menší a logisticky méně náročnou destinaci.

Lety a letenky

Jedním z faktorů ovlivňujícím výběr naší cílové země je i dostupnost letenek od „bikers friendly“ společností a délka letu či komplikovanost přestupů. Vždy bereme v potaz délku pobytu versus čas strávený na cestě tak, abychom nestrávili třetinu času dovolené v letadle.  Jelikož upřednostňujeme si s sebou brát kola vlastní, v naší hantýrce naše milované „expedičáky“, tak letecké společnosti obecně dělíme na ty, které umožňují vzít si kolo v krabici vyhovující povoleným rozměrům jako normální odbavené zavazadlo, tedy zdarma, a na ty, které za krabici s kolem účtují poplatky navíc. Letecké společnosti účtující si poplatky za zavazadlo s kolem tyto poplatky účtují za let tam i zpět, někdy navíc i za jednotlivé lety navazující, a tak to v součtu za cesty tam i zpět tvoří opravdu velký rozdíl. Například Lufthansa si účtuje 50 eur na lety v rámci jednoho kontinentu, 100 eur na lety mezi kontinenty, KLM si také účtují 100 eur,  Air France od 40 eur za lety v rámci EU až po 125 eur za lety na dlouhé vzdálenosti, Turkish airlines si účtují od 30 do 60 eur atd.

Mezi aerolinky, se kterými létáme nejčastěji, patří Emirates a Aeroflot. Mezi dalšími bikers friendly společnostmi můžeme jmenovat například i české aerolinky, Korean air, British airways a Finnair. Důležité je vždy si před koupí letenky zjistit přesná pravidla převozu kol u té které konkrétní společnosti. V praxi převoz kol znamená sehnat si krabice v rozměrech tolerovaných danou leteckou společností, nejčastěji se jedná o to, aby nejdelší strana krabice nepřesáhla 158 cm a zároveň váha celé krabice nepřesáhla povolený váhový limit pro odbavované zavazadlo. Ale opět se konkrétní pravidla a rozměrové i váhové tolerance u jednotlivých společností liší, například Emiráty mají váhový limit 30 kg, Aeroflot 23 kg, ČSA také 23 kg atd.

Na převoz kol jsou nejvhodnější standardní krabice, ve kterých jsou dodávána nová kola do bikeshopů. Určitě Vám v blízkém nebo oblíbeném cykloobchodu nějaké dají. Doporučuji si vždy před balením a odletem dvakrát zkontrolovat povolené rozměry a konkrétní rozměry krabic. Jednou se mi již krásně zabalené a připravené krabice zdály nějaké dlouhé, ale byla jsem svou drahou polovičkou, dnes již mým mužem, parťákem a mechanikem v jedné osobě odbyta s tím, že jsou to standardní rozměry a že mám být v klidu. Nelenila jsem, vzala metr a zjistila, že jsou o jedenáct centimetrů delší než tolerovaný rozměr. Následoval sprint, telofonování do mnoha pražských cykloshopů, shánění krabic nových, ranní úprk pro ně a přebalování, který změnil výjimečně klidné a pohodové přípravy v klasický stresový předodletový blázinec.

Rozborka a výbava miláčka

Po sehnání krabic je nutné kola rozebrat, to znamená sundat obě kola, povolit představec a sundat řidítka tak, aby bylo možné je otočit do jedné osy s celým rámem, odmontovat pedály, vyndat sedlovku se sedlem a kola i se zabalenou bagáží doslova narvat do krabic tak, abyste se vešli do váhového limitu. Krabice je nutné pořádně zalepit (nejlépe kobercovou lepicí páskou), což doporučuji dělat až po zvážení a vypuštění vzduchu z pneumatik (ne vždy to na letišti kontrolují, ale cvičení a la Saxana a její dlouhá ruka celá od šmíru na letišti v Colombu si pro příště raději odpustím). Nezapomeňte do krabice přihodit dostatečné množství lepicí pásky na balení kol na cestu zpět. My vždy ještě na nějaké dobře dostupné místo dovnitř krabice přilepíme kapesní nůž. Nemůžete si ho samozřejmě s sebou vzít na palubu letadla, ale zároveň ho hned po příletu potřebujete k otevření krabic. 

A jak naše expedičáky vypadají? Jsou to starší horská kola, tedy rozhodně hliníková kvůli menšímu riziku poškození (v mém případě se jedná o mé první „dospělácké“ horské kolo, konkrétně GT Avalanche), co nejméně komplikovaně vybavená, to znamená klasické „véčkové“ brzdy (kvůli menšímu riziku poškození při převozu i jednodušší „opravitelnosti“), 26′ kola (případné jednodušší sehnání duší při opakovaných defektech), klasické ráfky a výplet (snadná výměna drátů), zkrátka vše co nejjednodušší a nejbytelnější, ale zároveň s přihlédnutím k nějaké rozumné hmotnosti. Já si na expedičáka vždy dávám ale sedlo z mého závodního kola. Kola máme vybavena nosiči, na které se připevňuje hlavní část bagáže. Výrobců a typů brašen je spousta, můžete mít jednu uprostřed na nosiči, do které dáte nejtěžší věci a k tomu ještě dvě po stranách podél obou zadních kol, jako to mám já, či jen brašny podél obou zadních kol, případně pouze jednu uprostřed, záleží na tom, co komu vyhovuje a co se zrovna vyrábí. Radek má ještě jednu brašničku na řidítkách. V této brašničce první záchrany vozí nářadíčko a věci na opravy a údržbu kol a má na ní přilepenou aktuální mapu. Z té mechanické stránky vozíme náhradní duše, lepení, nářadí včetně nýtovače, montpáky, náhradní dráty, náhradní upínák, náhradní lanka, náhradní baterky do cyklocomputeru, mazání, hadr a samozřejmě pumpičku. 

Když jsem zmínila mapu, samozřejmě spoustu lidí napadne, proč v dnešní době GPS a chytrých telefonů s sebou vozit mapu… Jenže v zemích jako je například Kuba jsme byli opravdu celé krásné tři týdny úplně bez internetu, velice často není ani signál a samozřejmě je příjemné vždy mít před sebou papírovou mapu a moci kontrolovat odbočky, vzdálenosti, města, okolo kterých projíždíme, a to vše bez nutnosti vytahovat neustále telefon, startovat mapy či nahánět signál gps. Navíc ten večerní rituál, kdy po večeři u piva krásně unavení vytáhneme Lonely planet, roztáhneme tu obrovskou mapu a plánujeme, počítáme kilometry, odhadujeme, kombinujeme, plány měníme, abychom se k nim za chvíli opět vrátili, to je jedna z nejkrásnějších částí dne. Při výběru mapy je dobré zkusit vybrat takovou, aby na ní byly značené vzdálenosti mezi jednotlivými místy.

Plánování před odletem není dogma

Z poslední věty vyplývá, že naše předcestovní plány, když už nějaké jsou, tak rozhodně nejsou závazné. Většinou již při vybírání destinace surfujeme po internetu a koukáme, zda nějaká z cestovek zaměřených na cyklozájezdy do dané destinace nějaký cyklozájezd pořádá a jakých se drží tras. Tyto trasy pak bývají nejzákladnější inspirací. Poté si s dostatečným předstihem koupím Lonely planet, kterou pak několik týdnů nosím v kabelce, abych ji poprvé otevřela až v letadle.  Let je přeci dostatečně dlouhý, že? A tak naše plány vznikají a zanikají na pochodu, vlastně většinou až v sedle dle momentálních pocitů a podmínek. Před odletem nebo během letu vymyslíme jen úplný základ, přibližnou trasu a směr a vše ostatní se poté řeší na místě podle terénu, podle povětrnostních podmínek, podle počasí, podle naší aktuální fyzické kondice a spousty dalších faktorů. Jen jednou se nám tato neschopnost precizního plánování vymstila, a to když jsme ve Vietnamu chtěli jít proti proudu, neřídili se všemi indiciemi, radami a vyzkoušenými trasami a jeli téměř 600 km proti větru.

Nezbytné užitečnosti na cestu

Co si na cestu kromě kol, nářadí, náhradních dílů a mapy bereme? Jelikož jezdíme do tepla (kromě toho, že oba vedro milujeme, je jeden z důvodů právě úspora místa a hmotnosti), tak si vystačíme s málem oblečení. Bereme dvě nebo tři sady dresů, tedy cyklokalhoty a dres, nebo v mém případě tílko, jeden dres s dlouhým rukávem, jedny tepláky nebo delší kalhoty, jedny civilní kraťasy, jedno civilní tričko, jedno triko na spaní a minimum spodního prádla. Z bot jen žabky a tretry, ve kterých většinou už letíme. 

Hygienu také bereme jen tu nejnutnější a v co nejmenším balení, jeden malý ručník a nějaké ty základní léky typu Ibalgin, Endiaron, černé uhlí. Po zkušenosti z Kuby, kdy i mě s poměrně snědou a téměř nikdy se nespalující kůží hrozilo upečení na uhel, vozíme dostatečné množství opalovacího krému s dostatečně vysokým ochranným faktorem. V zemích, do kterých jezdíme, se opalovací krémy shání opravdu těžko. To samé platí i o mazání na tělesné partie, které při jarních velkých dávkách kilometrů dostávají zabrat nejvíc. Bereme si s sebou i spacák, jednak pro případ spaní venku, jednak z důvodů hygienických, neboť někdy jsou ubytovací zařízení v takovém standardu, že si člověk po dlouhém dni na kole rád zaleze do svého.

Podle destinace není od věci zabalit i různé množství vlastního jídla, tedy různých tyčinek, ořechů, občas i nějaké sýry či salám. Na letošní Srí Lanku jsme nebrali téměř nic, tam byly stánky s ovocem a občerstvením opravdu za každou zatáčkou, ale třeba na Kubu, kdy nás všichni před nedostatkem jídla varovali, jsme toho vezli poměrně dost. Nakonec to nebylo tak děsné, ale když mi párkrát seklo po sto kilometrech uprostřed ničeho, byla jsem moc ráda, že jsem toho Flapjacka v brašně měla. A určitě nezapomenout na náhradní bidony!

Pokračování již zítra i s fotogalerií…

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama