Reklama

Srí Lanka v sedle kola – II.

Pokračování zážitků i souhrn cenných rad z cyklo expedice po ostrově, ležícího poblíž jižního cípu Indie…

Reklama

Příletem dobrodrůžo začíná

Po příletu do cílové destinace následuje vyzvednutí kol a po jejich sestavení je nutné najít vhodné místo k uschování krabic. Dříve jsme byli větší punkáči a hledali jsme pro krabice různé úkryty v okolí letišť, například pod dálničními nadjezdy či v různých zapadlých rozích, ale posledních pár výletů jsme se uchýlili k pohodlnější variantě, kterou je letištní úschova zavazadel, kde jsou krabice chráněny před vlhkem a „zloději“. Je to sice méně dobrodružné, ale zase to člověku ušetří nervy při cestě na letiště před odletem domů při strachování se, zda tam krabice ještě budou či nikoliv.

No a pak už jen stačí nasednout, šlápnout do pedálů a jet…

V případě letošní Srí Lanky jsme popojeli ještě asi 80 km směrem na jih z letiště, abychom se vyhnuli největšímu provozu. Když jsem se unavená po dlouhé cestě na zadním sedadle taxíku bránila spánku, jen mi neustále problikávalo hlavou „tak tady to nemůžu přežít“! Provoz, který by hlasatel Zelené vlny Radiožurnálu označil snad číslem deset, skútry, tříkolky, kola, chodci, auta a hlavně… autobusy… Pověstné srílanské autobusy, většinou červené, na jejichž zádech se skví nápis Lanka ashok Leyland a které lze opravdu bez nadsázky označit za bezvýhradné a nelítostné vládce cejlonských silnic. Neskutečnou rychlostí se řítí po úzkých cestách, předjíždí v zatáčkách i mimo ně, troubí jak o život a na zastávky dobržďují smykem.        

První kilčo

Když však o pár hodin později nasedáme na kola a vyrážíme vstříc novému dobrodružství, není to kupodivu tak strašné, jak jsem čekala. Možná proto, že za sebe člověk nevidí a tím pádem netuší všechna nebezpečí a rizika, která na něj zezadu číhají, nebo proto, že má co dělat se stoprocentním soustředěním se na řízení na opačné straně silnice (na Srí Lance se jezdí vlevo), tak vše probíhá kupodivu hladce.

Prokousáváme se první stovkou kilometrů. Je vedro, je děsivý provoz, prach, ale jsme tady a jedeme. Konečně šlapeme a před námi jsou dva týdny plné kilometrů a sluníčka. Na konci každého dne přichází hledání ubytování. Trasu vždy plánujeme tak, abychom se před tím, než padne tma, dostali do nějakého většího města či vesničky, kde budeme schopni sehnat přijatelné ubytování a něco k jídlu. I když nikdy nic nerezervujeme a nesháníme dopředu, tak jsme se zatím ještě nikdy nesetkali s tím, že bychom ubytování nesehnali. Podmínky bývají samozřejmě různé a často i na hranici či za hranicí hygienické únosnosti, ale na takové cestě člověk s trochou nepohodlí počítá a rozhodně neočekává přílišný luxus. Jak říká můj táta „zážitky si člověk nekoupí“.

Radostná péče o plný břich

Stravování řešíme většinou tak, že během dne se stravujeme co nejrychleji, v malých bistrech a hospůdkách či stáncích u silnice tak, abychom neztráceli příliš času a nenacpali se tak, že bychom nebyli schopni jet dál. Na Srí Lance jsme většinou na svačinu dali celý ananas (takové ananasy, o kterých se nám v Česku bohužel může jen zdát za cenu okolo dvaceti korun), který nám přímo před námi oloupali a nakrájeli. K obědu pak smaženou rýži, nudle, rotti (placky), kothu (nasekané placky s masem a zeleninou), zkrátka co stánky u silnice dají. Večer si pak v klidu zajdeme na něco dobrého místního, na pivo (což byl zrovna na Srí Lance trochu problém – ne všechny hospůdky mají licenci na podávání alkoholu, a jelikož se snažíme vždy vyhýbat turistickým lokalitám, museli jsme hledat a hledat) a na naše tradiční plánování. Na Srí Lance jsme žili především na rybách a plodech moře, zelenině a kari na všechny možné způsoby. Pokud je možnost stravování v rodinách, u kterých je člověk ubytovaný, bývá to velmi dobré.


Nekonečná svoboda

Cestování na kolech má tu výhodu, že člověk není tak častým terčem ziskuchtivých obchodníků, stánkařů, průvodců a všech dalších, kteří se mu snaží něco prodat. Reakce místních lidí bývají opravdu neuvěřitelné, všichni zdraví, volají, mávají, chtějí se s námi fotit, zvou nás k sobě domů nebo alespoň na čaj. Další výhodou je ta nekonečná svoboda. Nejsme téměř závislí na veřejné dopravě, tím pádem se dostaneme na místa, která nejsou v itinerářích cestovních kanceláří, na místa, kde autobusy či vlaky nezastavují, na místa, která máme často jen sami pro sebe. Když se nám někde líbí, zastavíme, zůstaneme déle, když ne, jedeme dál. Když nestíháme, vždy se dá najmout auto, kola rozložit do autobusu nebo naložit do vlaku.  Cestu vlakem jsme využili jedenkrát a byla sama o sobě skvělým zážitkem. Vlak i všechny zastávky jak vystřižené z koloniálních dob, otevřená okna i dveře, cestující kinklají nohama ven a hltají nekonečně zelenou krajinu plnou čajových plantáží a terasovitých políček a kapky deště. Ne všechny vlaky na Srí Lance však kola akceptují. Musí se jednat o tzv. cargo vlaky, kde kolo předáte k přepravě s připevněnou cedulkou se jménem majitele a cílovou stanicí.

Absolvovali jsme už třetí dovolenou na kole, po Kubě, Japonsku přišla na řadu právě Srí Lanka. Strávili jsme tu 9 dní na kole, najeli něco přes 1000 km, dva dny užívali volna.  Nejdelší etapa měřila 170 km a nechali jsme si jí na poslední den. Nejkrásnější byla část horské etapy, kdy jsme sjížděli z vysoce položeného Haputale skrz sytě zelená čajová políčka obklopeni horami a údolími do níže položené Elly. Příroda byla na Srí Lance krásná, ale co na nás udělalo největší dojem, byli lidé. Je neuvěřitelné, že za celou dobu jsme neměli jediný negativní zážitek. Nikdo se nás nesnažil obrat, nikdo nás neotravoval, nikdo se na nás ani ošklivě nepodíval. Jak se výlet blížil ke konci, báli jsme se, že to musí přijít… Nepřišlo.

Kolik za to?

Ubytování – velký cenový rozptyl, záleží samozřejmě na konkrétní lokalitě a kvalitě. Na Srí Lance a například i na Kubě či ve Vietnamu se cena ubytování za slušný, čistý dvoulůžkový pokoj s vlastním sociálním zařízením pohybovala okolo 500 Kč. V Japonsku to bylo čtyřnásobně více.    

Jídlo- hodně příjemně nastavené ceny, od zhruba dvaceti korun zaplatíte za rychlá občerstvení u cesty, 100,- až 200,- Kč za večeři v dobré restauraci. 

Za dva týdny jsme Na Srí Lance včetně letenky (16 000 Kč) utratili cca 23 000 Kč na osobu s tím, že se na cestách nijak zvlášť neomezujeme. Ušetřit by se dalo na ubytování – rozhodně cíleně nevyhledáváme nejlevnější varianty, ale kompromis mezi cenou a kvalitou. Určitě by se dalo ušetřit i na jídle a pití, ale to my bereme jako jednu z nejdůležitějších částí našich expedic a náležitě si ho vychutnáváme. Za nic jiného v podstatě člověk na „expedici“ neutratí.

Co dodat? Snad jen to, že jak člověk zkusí objevovat svět ze sedla kola, nechce jinak… A tak se už nemůžu dočkat, až zase šlápneme do pedálů!

Jak je vidět, malá Tonička se rozhodně zařadí mezi cyklistickou komunitu a až čas ukáže, zda jí budeme vídat, stejně jako rodiče na závodních tratích a nebo se z ní stane už rovnou cestovatelka.

Co je dobré ještě vědět?

Měna
Měnovou jednotkou je jedna srílanská rupie, která se dělí na 100 centů. Mince existují v hodnotách 5, 10, 25 a 50 centů a 1, 2, 5 a 10 rupií. Bankovky se vydávají v hodnotách 10, 20, 50, -100, 200, 500 a 1000. Nejlepší měnou zde je americký dolar. Kreditní karty jsou bez problémů přijímány (hlavně MasterCard a Visa), i když pro drobnější nákupy je lepší mít hotovost.

Vstupní formality
Při pobytu do 30 dnů platí bezvízový styk, je vyžadován cestovní pas platný ještě nejméně 2 měsíce po návratu. Při příletu na Srí Lanku je třeba vyplnit Immigration Landing Card, která se předkládá společně s pasem během imigrační procedury.

Časový posun
Ve Srí Lance je nutné posunout si hodinky o pět hodin dopředu.

Očkování
Při cestách na Srí Lanku je doporučeno očkování proti hepatitidě A a tyfu. Všeobecně se rovněž uvádí, že je vhodné brát antimalarika.

Elektřina, video, foto, mobilní telefony
Elektrické napětí je 230-240 voltů. Vzhledem k naprosto nestandardním zásuvkám je třeba pořídit si adaptér (na Srí Lance běžně k dostání v prodejnách elektra).

Autor: Natálie Tůmová

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama