Reklama

Blog DNK. Jak jsem si nadělila OBR dárek k narozeninám

Jak rozličné mohou být dárky, které vám udělají radost a nechají vzpomínku na celý život. Jeden takový si nadělila sama oslavenkyně a nutno podotknout, že opravdu není pro každého… Další BLOG DNK a s ním i příběh naší čtenářky je tu. A stojí za to!

Reklama

Vždy jsem měla ráda ty delší tratě, a když jsem do Holešova poprvé zavítala v roce 2010, v době mých cyklozačátcích a zdolala hlavní závod na cca 120km, řekla jsem si „toto už nikdy“. Nevracím se pravidelně, ale po letech se z neoblíbeného závodu stal jeden z těch TOP.

V roce 2014 je na světě trať dlouhá 177km … OBR Drásal, a v hlavě se rodí myšlenka … prostě to jen zkusit, ujet tu nálož kilometrů. Jen já, kolo, ostatní nadšenci, kopce, sjezdy, fandové podél trati,  pořadatelé a občerstvovačky …

Píše se rok 2018 a s ním 25.výročí, 5.ročník OBRA, jubileum a magických 208kilometrů po Hostýnkách s převýšením 5625m.

Myšlenka přihlásit se je stále v hlavě a nedá mi spát. V úterý ráno 26.6.2018, jen pár dní před startem vyplňuji přihlášku a platím startovné… A je to!!! Těším se! Ve čtvrtek už to není těšení, ale zvláštní pocit. Není to strach, ale respekt a pokora.

Vždy jsem jela do Holešova s partou týmových kolegů v pátek, postavit týmové zázemí, vyzvednout startovní čísla, posedět u pivka nebo vínka. Letos vyrážím sama svou starou a malou „206“ do Hradce Králové.  U Hrušků (Jan Hruška-manager týmu Ghost-pozn. Red.)  mají milou návštěvu, stíhám kávičku a Honza za tu dobu dolaďuje mého „Ghostíka“. Přeskočím do naložené a připravené dodávky a valím směr Holešov. Sama. Trošku smutné, ale i tak pohodové cestování. Cesta utíká pomalu, skončil školní rok a všichni vyráží za letním dobrodružstvím. Mě čeká víkend se zázemím v zámecké zahradě, která je tak krásná. Páteční večer je teplý a klidný … takový klid před bouří.

Sobota 30.6. – den mých 46.narozenin, ale hlavně den, kdy je start brzy ráno, již v 5.30hod. V hlavě mám jen to, že jedu na celodenní výlet na kole, že si vše užiju a pokud to nepůjde, tak prostě slezu, pokloním se Hostýnským vrchům a Drásalovi, otočím se a pojedu zpět. 

Startuje se jako obvykle z náměstí, je chladno a fouká, pozdravím se s kamarády a těším se do prvních kopců, na východ slunce, který je při stoupání na Grapy tak úchvatný. Po nebi se ale honí mraky a sluníčko nikde, jen Miloš Lubas mačká spoušť foťáku, abychom měli obrázky do alb.

Celý den jedu své tempo a reaguji na pocity svého těla. Užívám si výjezdy (občas slezu z kola a jdu po svých a nechám nohy trošku odpočinout), ale hlavně sjezdy, dolů to frčí jako o závod, ty si užívám naplno. Zastavuji na každé občerstvovačce, vždy doplním bidon, pochutnám si na chlebu se škvarkama, nevynechám banán a meloun, prohodím pár slov s pořadateli. Jsou skvělí, milí, usměvaví. Všude mi povídají, že jsem první žena, ale já jim nevěřím, vím, že vpředu jsou určitě ještě tři… Ale nemám aktuální informace, takže vlastně nevím NIC.

Jedu většinou sama, občas si vyměníme pocity s klukama co projíždí okolo, jsou rychlejší. Nechci jet ale tempo někoho jiného, zajímá mě jen to, že chci dojet do cíle a třeba i po limitu. Nemám tachometr, hodinky, nevnímám čas ani kilometry a když přeci jen potřebuji vědět na kolikátým kilometru jsem, zeptám se a nebo si to odvodím +- z tabulek na trati.

Za celý den nepřišla krize, chvíle, kdy by mi proběhlo hlavou, že už mě to nebaví, že už nemůžu. Nepřišel technický problém, ani pád. Vše si báječně „sedlo“ a já si opravdu jen užívala jízdu na kole a přírodu.

Nejtěžších bylo asi posledních 30-40km před cílem. Člověk je hrozně blízko a přitom tak daleko. Nemohla jsem se dočkat, až vjedu do zahrad holešovského zámku … To už jedeme ve skupince, chvilku společně, chvilku každý sám. Já, pár kluků a jedna mladá slečna. Teď už vím, že je to Natálka. Jela neskutečně do kopců … ve sjezdech trošku opatrněji. Tam jsem jí pokaždé odjela a myslela, že už ji neuvidím… pokaždé se objevila!

Zbývalo asi 6-7km do cíle, před námi sjezd a já věděla, že musím před Nati, že si jí nechci dovést do cílové rovinky. Byla jsem rozhodnutá, že ji před sebe už nepustím … Až tam pro mě začal závod. Stále jsem si ale myslela, že 3-4 holky jsou už dávno v cíli.

Rovinka po silnici a šup do zahrady … pokaždé na stejném místě … stejný pocit štěstí, pláču a směji se zároveň, lítám v oblacích … ještě se vymotat motanicí podél vodních kanálů pod cílový oblouk …

Přijíždím před limitem, v čase 14:25:58.6, v cíli je ještě dost fanoušků, ale vše mám  v mlze a jen se směju. Je to tam, zvládla jsem to! Radost neskutečná…

V cíli, s mistrovským dresem a otcem OBR Drásala, Ondrou Fojtíkem

Poznávám pár známých tváří, gratulují mi, objímají mě a všichni se smějeme. Přes slzy vidím rozmazaného Ondru Fojtíka, něco drží v rukách, usmívá se a gratuluje mi. Vnímám jen jeho černé oči a kadeře. Pořád mi nedochází, že jsem první … a duhový dres … to je sen, OBŘÍ SEN, o kterém jsem vlastně ani nesnila. Četla jsem v propozicích, že je závod vypsán jako MČR v ultramaratonu, ale to jsem vytěsnila, chtěla jsem jen zkusit ujet těch brutálních 208km…

Uplynulo deset dní od závodu a já stále  vše  vstřebávám. Je to zážitek na celý život.Mám stále tolik myšlenek v hlavě…

Děkuji za podporu celému GHOST Teamu a partnerům, rodině, kamarádům a přátelům, děkuji lidem na trati, dobrovolníkům, pořadatelům, Ondrovi a Honzovi Fojtíkům, za to, že Obra vymysleli.

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama