Reklama

Blog DNK. FlowerPower nejen pro Terezku

„Před dvěma lety se rvala o holý život, teď byla jako naše handicapovaná parťačka“, říká kapitánka nejlepšího ženského týmu Eliška Křížová…

Reklama

Jsou to necelé tři týdny, co putovalo kolem naší republiky nezvyklé množství cyklistů. Non stop tři, čtyři dny nebo o trochu déle, maximálně ale 111 hodin. Jel se šestý ročník charitativního Handy cyklomaratonu. Akce sportovní, ale především lidská, která má spoustu ušlechtilých cílů. Propojit svět zdravých a handicapovaných sportovců, finančně podpořit ty, co se zatím se svým osudem perou, ukázat jim, že na integraci do normálního života nebudou sami.

Na Metrostav Handy Cyklo Maraton, jak zní celý oficiální název, se přihlásilo přes tři desítky osmičlenných týmů, některé složené pouze z žen. Tedy kromě řidičů a supportu, tam jsou pánové hodně potřebnými pomocníky. Jedním z takových týmů, který reprezentuje ženskou odvahu a sílu byl i FlowerPower. „Květinky“ se na start maratonu postavily už potřetí! A letos měly mezi sebou drobnou dívenku, Terezu Bártovou, která se stala symbolem statečnosti i neskutečné síly porvat se s osudem.

Tady je krátké ohlédnutí kapitánky úspěšného týmu FlowerPower Elišky Křížové…

Tereza Bártová v týmu FlowerPower

„O tomto závodě se nedá psát. Tenhle závod se musí prožít! Nic není víc!“, to je první, co mě napadne při vzpomínce na další neskutečný čtyřdenní zážitek. Tak alespoň malé přiblížení toho, oč tu běží….

Proč 111?

Letos byl cíl naprosto jasný! Postavit s námi na start naši loňskou patronku Terku Bártovou. Terky příběh zná snad celá republika. Loni v dubnu, 3 dny před státnicemi na VŠ ji skolil meningokok. Terka přišla o obě nohy, prsty na rukou a ledviny. Nepřišla však o chuť do života, odhodlanost, zarputilost a pozitivní myšlení. Po dodělaných státnicích v květnu 2017 skočila na kolo a doslova do roka a do dne s námi stála na startu jako naše handicapovaná parťačka. Ujela s námi téměř 120 km. A to si musela v průběhu závodu odskočit jednou na dialýzu. Pořád do nás hučela, že chce jet a jet a jet. Co se týká jízdy s Terkou, vždy musela mít doprovod, sama by to ještě nezvládla. Zastavit sice sama zvládne, ale rozjed na kole ještě nejde. Takže vše se soustředilo na to, aby v průběhu jízdy nemusela slézt z kola. Velice rychle jsme si nacvičily, jak Terku před každou překážkou (přednost v jízdě, odbočení vlevo, kruhový objezd….) chytit, aby stále seděla na kole a pak ji jen popostrčit, aby se zase rozjela.

Pro koho?

Tenhle závod ale není jen o společném závodu zdravých a handicapovaných cyklistů, ale také o jejich patronech. Lidech, kteří jsou čerstvě po úraze, stali se handicapovanými a potřebují pomoci s návratem do života, lidech, kteří se jako handicapovaní narodili a přes veškerá svá omezení chtějí žít plnohodnotný život. My jsme letos jely pro Sašu Alexu Borskou, desetiletou holčinu, která se narodila s vývojovou vadou pohybového aparátu. Sašenka je neskutečně pozitivní človíček, už teď závodí na handbiku, závodně plave a jednou by se chtěla dostat až na paralympiádu. Asi měsíc před závodem nám vesmír dal 2.patrona. Naši Terku oslovila maminka 24 letého Dana Votruby s prosbou, jestli by nemohla navštívit jejího syna v nemocnici, který na tom není vůbec dobře a že do života zpátky potřebuje trochu „nakopnout“. Dana skolil pro změnu Zlatý stafylokok, přežil jen zázrakem. Přišel o levou nohu nad kolenem, o 2 laloky plic a stále bojuje s hybností pravé ruky. Nakopnutí se podařilo. Po Terky návštěvě zjistil, že stojí za to žít a jeho zdravotní stav se začal zlepšovat! Cíl pro příští rok má jasný – start na stojedenáctce!

Předstartovní příprava

Letošnímu ročníku předcházelo několik schůzek, kdy poslední 2 byly téměř 5 hodinové. Všichni (cyklistky včetně našeho pánského doprovodu) jsme si prošli celou trasu závodu, řekli si taktiku jízdy, probrali časovou osu závodu – kdy a kde budeme předběžně střídat atd. Všechny cyklistky přistupovaly k závodu naprosto profesionálně. Všechny jsme jely na 100%, absolutní podlahu. Letěly jsme jako vítr! V cíli z toho bylo nečekané 10.místo z nějakých 32 osmičlenných týmů. Na to, že jsme samé křehké květinky, tak suprové umístění!

Měly jsme bezchybně natrasováno. Náš dvorní trasér Kuba, který si závod s námi v předchozích 2 letech odjel jako support, vždycky řekl, že to bylo naposledy, že příští rok do toho už nejde, ale vždycky šel a věřím, že půjde i dál! Nikdy se nezapomene postarat o nějakou vtipnou cyklokrosovou vložku. Loni dokonce naši chlapi ve 3 ráno sháněli traktor, aby vytáhl naše zapadlé auto. A sehnali. Co vesmíru dáš, to ti také vrátí. I letos jsme jeli místem, kde jsme na focení neměli ani pomyšlení! Byli jsme všichni rádi, že jsme neskončili buď v potoce nebo na střeše auta.

Spánek? Zapomeň!

Spánek? Co to je? Při tomhle závodě se nespí. Za celý závod jsme spali max. 8 hodin. Přes den se ve 40 stupňových vedrech spát nedá. Občas jsme v základních táborech v Praze a Brně viděli zoufalce, kteří se o to pokoušejí, ale to jen na hoďku upadli do mdlob a pak už jen tupě zírali, přestože si moc a moc přáli usnout.

Složení týmu: 
Cyklistky: Eliška křížová, Tereza Bártová, Adéla Fleková, Bára Maříková, Peggy Marvanová, Kamila Matoušová, Lenka Matúšová, Wendy Kelbichová

Support: Kuba Skála, Petr Kelbich, Láďa Čapka, námořníci Luboš Bárta – Terky táta a Jarda  Ruzbatský


„Na začátku toho všeho stál závazek, pomoci alespoň jednomu člověku změnit život k lepšímu…“
Heřman Volf, duchovní otec Cesty za snem a Handy cyklo maratonu.

Životní zkušenost Petra Kelbicha, support týmu PowerFlower

Nepatřím mezi ostřílené závodníky, ani jsem tuto akci dřív neznal. O to víc mě myšlenka a koncepce 111ky pohltila. Brzy jsem pochopil, že můj tým FlowerPower je profesionálně organizován, našlapaný excelentními cyklistkami a zajištěn zkušeným supportem. Toto zjištění mě na jednu stranu znervózňovalo, abych nic nepokazil, ale taky mi to dávalo motivaci fungovat co nejlépe. Jakmile bylo odstartováno, tak se rozběhl sled událostí, na který nikdy nezapomenu. Všechny čtyři závodní dny byly plné napětí, dravosti a obětavosti, ale také chování fair play, přátelství a radosti. Já osobně pochopil, že tělesné postižení většího rozsahu není problém, který člověka vrhne do světa s velmi omezenými možnostmi. Během 111 jsem totiž viděl na vlastní oči mnoho lidí, v čele s naší Terkou Bartovou, kteří fungovali takovým stylem, že jsem jejich tělesné disfunkce přestal vnímat jako překážku. Celá akce je motivací pro handicapované, kteří ještě prodělávají léčení a návrat do běžného života a poté třeba do sportovního světa ještě čeká. Nebudou v tom sami, to dokazuje Handy maraton, kde všichni bez rozdílu tahají za jeden provaz a proto se vše daří.

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama