Reklama

Blog DNK. Z KPŽ do Israele.

Reportáž o úspěšné misi Jany a Katky na etapovém závodě Epic Israel…

Reklama

Historicky první českou stopu v ženské kategorii zanechala v etapovém závodě Ford Epic Israel dvojice maratonkyň Jana Pichlíková a Kateřina Drhová. Tyto dvě bikerky se potkávají pravidelně na závodech seriálu KPŽ, kde jsou na startovní čáře soupeřkami. A právě díky společně prožitým chvílím po závodě se nejen sblížily, ale především domluvily na společné cestě na etapový závod v Izraeli. Pravda, Jana Pichlíková je výkonnostně o kus lepší, ale na druhou stranu, týmový závod je nejen o watech na kilo. Je potřeba vzájemné poznání, empatie, ochota pracovat jeden pro druhého, zkrátka být tým. A právě to holky předvedly v plné parádě. Tady je zážitková reportáž, napsaná exkluzivně pro dámy na kole.

Janča Pichlíková: „Sešli jsme se na letišti Václava Havla na minutu přesně, první signál dobré spolupráce ;-). Těsně před odletem jedno společné pivko na dobrou noc, krátce po 23 hodině odlétáme vstříc bikovému dobrodružství. Obě máme směs pocitů, zvědavosti, nadšení, ale i trochu obav, vždyť něco takového je pro obě poprvé. Ve čtyři hodiny ráno místního času přistáváme, k naší radosti jsou i kompletní všechna zavazadla, o dvě hodiny později dorazíme na hotel, skoro od dveří padneme do postele a snažíme se honem něco naspat. Už v 11 hodin vstáváme, zhltneme kaši, čaj a jdeme na první seznamu s prostředím. Venku vedro, ale není čas na otálení. Ve čtyři hodiny už musíme opustit hotel a přestěhovat se do stanového městečka. Takže honem poskládat kola a vyrážíme lehce protočit nohy.

Ubytování? Nedá mi to, abych se nepodělila o tuhle klasiku, která je typická pro velké etapové závody. Stanové městečko. To naše bylo postavené v hotelové zahradě, takže poměrně klidné prostředí. Luxus jednolůžkového „pokoje“ je relativní pojem. Každý měl totiž svůj stan, s 10 cm matračkou, ale jeden vedle druhého, jen úzká ulička na průchod. První noc byla trochu divoká, slyšet je opravdu vše, hotelové lampy osvěcují naplno zahradu. Navíc, v jednu v noci mě probouzí déšť…ale to asi není déšť, vždyť je to nepravidelné…? Snažím se neřešit a brzy usínám dál. Až ráno se dozvídám vysvětlení. Kluci, startující za Bikeranch, totiž v noci zašlapávali do země vypadlý zavlažovací systém. Ani jsem netušila, že nám postavili stanové městečko na vodě. Špunty do uší a klapky na oči vyřešily vše.

Den druhý a je tu závod. Vstáváme v pět ráno, snídaně je nutnost a i když to není podle našeho gusta, vybrat se dá. Vlastně musí. Mě chybí ovesná nebo rýžová kaše, překvapivě nejsou ani banány. Ale nachystán je třeba falafel, humus, olivy… Když se člověk naučí nakombinovat, nemá problém, všeho je dost, i když každý den stejně. Startuje se přesně v 7 hodin ráno, a hned zostra, čeká nás 7 kilometrů z kopce. Proto je šestisethlavový dav dost neklidný, je to zpočátku jízda brzda.plyn, kolem nás vnímám i několik pádů. My se tomu naštěstí vyhýbáme.

Trasa první etapy je takovou seznamkou se zdejší krajinou, je tu spousta prachu, kamení, písku a hlavně příšerné vedro. Slunce praží o 106 a mě je jasné, proč pořadatelé mají časový program uzpůsobený takhle. Musí být 40 stupňů ve stínu! Kolem 45 kilometru na nás čekal náročný trail s technickými nástrahami. Po něm vytoužená občerstvovačka! Druhá půlka opět dřina, snažím se dělat Katce závětří, posledních 17 kilometrů je pořád do kopce a v krutém poledním žáru to fakt není jednoduché. Vedro je velký nepřítel, proto na každé občerstvovačce na chvíli zastavujeme, berem gely, banán, jsou ty i slané preclíky a hlavně studená voda a ionťák. Do cíle přijíždíme na pátém místě v čase těsně přes 5 hodin, ani neřešíme, s jakou ztrátou, mizíme se co nejrychleji umýt a odpočívat.

Na druhý závodní den byla nachystaná porce o 12 kilometrů delší a 400 výškových metrů výživnější, ale ve výsledném čase to bylo jen asi o 10 minut delší doba na trati. A byla to krásná trasa, měla flow, pěkně rozložené výjezdy, hravé traily, když byl čas , tak nabídla i parádní výhledy do kraje.I tentokrát se do cíle posledních 15 kilometrů stoupalo, ale vše bylo příjemnější, než první den. I na Katce bylo vidět, že ji to lépe chutná. První den mi na konci první etapy totiž trochu vyděsila, když říkala, že je hotová a zítra se na start nepostaví, že nebude mít sílu. Ale zvládly jsme to, opět na pátém místě, ale v mnohem lepším naladění, než předchozí den.

Jdeme do finále. Start třetí etapy byl o hodinu později, tedy až v osm a čekalo na nás „jen“ 60 km s 1350 m převýšení.  Nohy  bolely obě dvě, ale přemohly jsme kyselinu kolující v nohách. Dokonce byla i síla na taktiku a závodění s dalšími dvojicemi. Na první občerstvovačce jsme nestavěly, byla celkem brzy a chtěla jsem se „zbavit“ dvojice holek s číslem 106, které chtěly využívat naší sílu a hákovat. Povedlo se!  Z Kačky jsem v téhle etapě vymáčkla maximum.  Dojezd do cíle byl opět do kopce, už jsme si na to zvykly, jen slunce pálilo přímo do nás. Průjezd cílem byl fantastický, a když jsme dostaly na krk finisherskou medaili, byla to ta největší odměna za myslím skvěle odvedený výkon. Pracovaly jsme jako tým, snažila jsem se Katce pomáhat, jak to šlo a i Katka měla stále oči na stopkách a výborně využívala můj hák.  Jsem ráda, že do toho se mnou šla a klobouk dolu.

A dojmy? Neměly jsme žádný defekt, abychom musely stavět, vím jen, že jsem dvakrát chytila trn, ale mléko to zalepilo. Katka měla dva lehčí pády, ale naštěstí takové nevinné a v malé rychlosti.  Neskutečné bylo, když každé ráno pět minut před startem přiletěl vrtulník a natáčel nás z oblohy. To bylo něco, ten hukot nad hlavou, časomíra před očima a pisknuti píšťalky…

I při té dřině člověk zažil spousty legrace. Nebo situací, které zůstaly ve vzpomínkách a smál se jim  až později. Třeba moje setkání s kaktusem, který  vyčníval do cesty a nějak jsem ho neregistrovala, až když mě udeřil do pravé ruky a slušně mi mávl s řídítky, naštěstí jsem je držela pevně.  Rozlít se na dva kusy, ale zanechal slušnou porci bodlin, které jsem si tahala ještě hodinu po závodě.

Byl to super zážitek, pro mě určitě pohodovější, než pro Katku, ale byly jsme si oporou. Pomoc v podobě podání gelu,tyčky, polití krku, slovní povzbuzení, popotlačení nebyl pro mě problém. Katka byla zase trpělivá a makala, co to šlo. O tom je týmová jízda.“

Kačka Drhová:“Janča se ze mě snažila dostat maximum, co v té chvíli šlo, ale samozřejmě tak, abychom zvládly dojet do cíle. Měla jsem strach už od začátku naší domluvy o tomto závodě, že nebudu Janče stačit a že ji budu brzdit. V průběhu etap mi tak hodně psychicky a občas i fyzicky pomohla. Třeba malé zatlačení do kopce, to je věc, která člověka v ten moment děsně nakopne. Zpětně se dívám na závod jako velice vydařený a obě máme radost, že jsme to zvládly bez jakýchkoliv zastávek kvůli technickým problémům. V posledním kopci poslední etapy šly emoce naplno ven,  zařvaly jsme si  „jsme nahoře, jo…!“  Poslední průjezd cílem byl nejhezčí, kdy tam byla spousta fanoušků. Zážitky teprve vstřebáváme a určitě to v nás nechalo obrovský dojem, takže uvidíme, zda vymyslíme něco dalšího. Bylo to prostě super. Organizačně skvěle zajištěno, famózní bylo každodenní filmování z vrtulníku, čtyřkolek a motorek.Prostě velká akce, na kterou nezapomeneme!“


Autor: Jana Pichlíková, Katka Drhová
Foto: Fb J.Pichlíkové 

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama