Reklama

Blog DNK. “Za blátem přes půl světa”

Horké léto v Čechách mělo být ideální přípravou na rozpálenou Hawaj a tamní světový šampionát v terénním triatlonu Xterra. Co nakonec bylo největším nepřítelem pro všechny závodníky…?

Reklama

Xterra je v Čechách méně známá forma triatlonu, kde silniční kolo nahrazuje horské a běžecká část je v podobě trailového běhu. Závody pod hlavičkou Xterra se konají po celém světě ale kultovní mistrovství světa se vždy vrací do místa svého zrodu: na havajský ostrov Maui.

Ačkoliv triatlonu jsem se s přestávkami věnovala už od dětských let, Xterru jsem poprvé zkusila před 2 lety ve Francii. Tam se mi poprvé podařilo získat slot, ale hned dva dny po té jsem si při pádu na kole udělala pneumothorax a tím předčasně ukončila sezónu. Podruhé jsem si slot vyjela v roce 2017, ale finanční situace mi tehdy neumožnila závodu se účastnit. Do letošní sezóny jsem ale vstupovala s jasným cílem: zkusit získat slot na Havaj a zajet aspoň jednoho polovičního IM a vylepšit si čas.

Slot se mi nakonec podařilo získat hned na mém prvním triatlonovém startu v Itálii na Xterra Garda, kde jsem skončila na 2.místě v Age Group (25-29 let). Pořadatelé MS jsou ale nemilosrdní a v momentě kdy člověk dostane slot, musí ho do 14 dnů potvrdit a zaplatit tučné startovné $550 USD. Po rychlé výměně pár emailů s trenérem a šéfem týmu jsme se rozhodli do toho jít a s tím, že zkusíme sehnat sponzory, které mě a příteli Otovi pomohou cestu zafinancovat.

Do karet nám hrál i fakt, že se letos po 2 leté pauze opět vrátila Xterra i na domácí půdu. Rodina Piloušků obnovila kultovní závod v Prachaticích a jsem přesvědčená, že to byl hlavní důvod, proč se letos na Havaj kvalifikoval snad rekordní počet závodníků. Michal Piloušek nelenil, oslovil všechny kvalifikované a dal dohromady perfektní partu, která se na Havaj vypravila společně.

 

Na Maui jsme přicestovali 10 dní před závodem, což nám umožnilo se zcela adaptovat na místní počasí a časový posun, trošku procestovat ostrov a hlavně se v dostatečném předstihu registrovat na závod a projít si cyklistické a běžecké tratě. Zvědavost byla veliká, ale to, co jsem viděla na vlastní oči, byla nad očekávání. Tratě byly podmáčené a velmi bahnité. Sice mě matadoři, kteří už tento závod absolvovali několikrát, uklidňovali, že na Havaji tratě vždy vyschnout během 1-2 dnů, ale když pršelo I v předvečer závodu, tušila jsem, že vyprahlo opravdu nebude.

V neděli 28.října na start vyrážím v dobrém rozpoložení. Uložení věcí do depa probíhá bez problémů, dle doporučení trenéra, který na Havaji sám několikrát závodil, si do depa dávám namražené bidony s jonťákem a vodou a také 3 kuličky hroznového vína pro neutralizování slané chuti po plavání v oceánu. V tu chvíli se ke mně dostávají dvě zásadní informace: trať kola se mírně změní a pořadatelé nás první 2-3km na místo pralesem po bahnitých singlech pošlou asfaltovou cestičkou. Ta druhá se týká plavání, oceán je dnes nezvykle rozbouřený. Přesouvám se na pláž a v tu chvílí se zapomínám obávat bahna na trati. Vlny mají kolem 3 metrů a vzbuzují respekt i v řadách profíků.

Plaveckou část nakonec absolvuji relativně bez problémů, trénink podskakování vln v týdnu před závodem se vyplatil. Cyklistická část je extrémní. Na zhruba na 3.km najíždíme do terénu a od té chvíle až do konce stojí každých 100m závodníci co tlačí kolo, vyndávají bahno a snaží se rozchodit nefungující přehazovačky. Tohle nikdo nečekal, na to se v Čechách vlastně ani nedalo letos natrénovat. Bylo to o fyzičce, ale především o psychické odolnosti. Dokázala jsem si svou hlavu nastavit do pozitivního módu a neřešila krutost podmínek, jen jsem to chtěla zdolat.

Běžecká část probíhala v podobném duchu jako kolo: kloužeme se všichni. A když už opustíme blátivý prales, čeká nás přeběh dlouhé písečné pláště. To už bylo ale blízko do cíle a já věděla, že si za chvíli vyplním svůj jeden sportovní sen.

Dobíhám v času těsně pod 5hodin s úžasným pocitem, husí kůží po celém těle a úsměvem od ucha k uchu. Euforie, že se mi vyhnuly technické problémy na kole, neprošla jsem si žádnou zásadnější krizí, podařilo se mi celý závod udržet nervy na uzdě. Přítel na mě čeká v cílové rovince, natočí mých posledních pár metrů a průběh bránou a podává mi na malém papírku výsledky: “Seš čtvrtá!”. Chvilku na něj koukám a nechápu. Netušila jsem, co od sebe můžu čekat v porovnání s ostatními a umístění těsně pod pódiem v Age Group sem vůbec nečekala. Jupíííí!!!

Tento závod mne toho naučil mnoho. Ale největší ponaučení, které si odsud odvážím, se netýká pouze tohoto závodu, ale spíš obecně přístupu k závodu s obtížnými podmínkami. Nico Lebrun a i můj trenér Petr Polívka mi nezávisle na sobě dali stejnou radu: zachovej klid, nezačni se vztekat a nepanikař, když ti kolo bude v bahně stávkovat. Vztekání ti jen sebere energii.

Velké díky všem, kteří se podíleli na mé přípravě během celého roku: Polívovi, Liborovi, Káje, Oťasovi, všem tréninkovým sparingům (hlavně těm,co mě přiměli celý rok vstávat před 6 ráno na tréninky), rodině za trpělivost a také DNK, s kterými jsem jezdila některé dlouhé vyjížďky! A samozřejmě všem sponzorům!

A nemůžu v tomto článku nevyzdvihnout obrovský kus práce a nadšení pro tento sport obou Michalů Piloušků, táty a syna. Pánové děkuji a smekám!

Xterra Prachatice pod jejich taktovkou bude v roce 2019 mistrovství Evropy a bude to velký! Přijeďte závodit, přijeďte fandit. I koukání stojí za to a třeba vám Xterra učaruje stejně, jako mě.

Aloha!

Autorka Kateřina Mertenová, členka týmu Oplt cycling, je čtenářka i účastnice DNK vyjížděk, zaměstnaná na hlavní pracovní úvazek v švýcarské firmě, často cestuje, náročný tréninkový program tří disciplín zvládá v časných ranních hodinách, večer po práci a o víkendech.Na MS v Xterra triatlonu odjížděla se 128 naplavanými km v bazénu, najetými 5155 km na kole a 813 naběhanými kilometry v nejrůznějším terénu. Podmínky na přípravu amatérské, přístup hodný profesionála. To je recept na splnění sportovního snu. 

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama