Reklama

„Tip na zlatou medaili? Lakuji si malíček na zlato!“ , říká mistryně ČR ve 24h MTB Nikol Flašarová

K titulu letos stačilo jen 180 km. Ale v dešti a sněhu. Co motivuje křehké dívky k tak náročnému závodu? A kolik je vlastně potřeba natrénovat, než stojí za to postavit se na startovní čáru?

Reklama


Tahle mladá dáma jezdí pravidelně na kole teprve 4 roky. Říká o sobě „Jsem bývalá atletka s láskou k cyklistice, která přerostla v bláznovství jménem ULTRA… :-)“. Po absolvování několika maratonů v sobě objevila talent pro dlouhé tratě. A za krátký čas začala sbírat úspěchy právě v 24hodinovkách. Letos získala svůj první titul mistryně republiky…


Začneme pohledem do minulosti.  Jak ses vlastně k cyklistice dostala?

Na kole jsem rekreačně jezdila už od malička na chalupě v Jizerkách, ale cyklistické závody jsem tenkrát nikdy nevyzkoušela. Táta byl dost starostlivý, za to teď fandí o sto šest! 🙂 Jako dítě jsem se věnovala spíše atletice, konkrétně sprintům, takže by se dalo říct, že v cyklistice jsem teď svou původní disciplínu vlastně jen lehce prodloužila. (smích) Svůj oficiálně první cyklozávod jsem jela teprve před 4 lety, kdy mě ségra vytáhla na Bike Prague. Tam mě můj výsledek namotivoval a další rok jsem se rozhodla jet i další MTB závody.

Aktuálně se soustředíš hlavně na vytrvalostní závody na horském kole. Vzpomínáš si na svůj úplně první závod tohoto typu? Kdo tě k tomu vlastně přivedl?

Jako první delší závod jsem absolvovala dvanáctihodinovku v Berouně, která mě fakt bavila, ale nebyla jsem na ni vůbec připravená. Všechno mě šíleně bolelo! Přivedl mě k tomu a namotivoval kamarád a můj současný tréninkový rádce Honza, kterého jsem poznala na spinningu.

Kolik času trénování věnuješ? Po tak vyčerpávajících závodech musí člověk jistě myslet i na kompenzační aktivity, kterými dá tělo zase do pořádku.

Určitě, s častější účastí na závodech jsem začala i pravidelně cvičit. Posiluji hlavně záda, která nejvíce trpěla z neustále „ohnuté“ pozice. Snažím se samozřejmě i systematicky trénovat, za pomoc s plánováním tréninků a závodů vděčím Honzovi. Nehoním to „kilometrově“, vloni jsem například najela asi 7000 km, ale vždy si dávám za cíl překonat předchozí rok a najet ještě víc. Jsou dny, kdy to prostě nejede, radši trénink zkrátím, než abych se odvařila na delší dobu.


Letos jsi vyhrála MČR ve 24h MTB v Náchodě, jak proběhla příprava konkrétně na tento závod?

Náchodské MČR ve 24h v MTB byl takový můj vrchol, na který jsem se přes zimu soustředila. Letos to vyšlo tak, že to byl i úplně první „dlouhý“ závod sezóny, takže jsem vůbec nevěděla, co od sebe můžu čekat. 

Navíc předpověď už týden předem nevěstila nic dobrého… Déšť, zimu, a dokonce i sníh!

Závod jsme naštěstí začínali za sucha, sice bylo na květnové počasí poměrně chladno, ale prvních 5 hodin se to dalo. 

Pak to ale začalo… Do Náchodu dorazil obrovský slejvák a tím, že bylo na trati spoustu polních
 i lesních cest, se trať šíleně rozbahnila. Okruhy se tak časově dost zpomalily a místo svižných
 30 minut jsem některé jela i necelou hodinu. 

Snažila jsem se kroužit opatrně, protože si kolo začalo dělat co chce. Pořád jsem se ale držela na trati, i když postupně jezdilo čím dál méně lidí…

To mi hlava nebrala a říkala jsem si:

„Proč nejezděj? Vždyť je to mistrovství?!?“ (smích)

 

 


To všechny soupeřky bahno odradilo od titulu? Jak se závod vyvíjel dál?

Když už se blížil večer a já si plánovala, že nasadím světla, najednou mi táta říká, ať zastavím. Měla jsem v tu chvíli náskok 3 kola, počasí bylo čím dál šílenější (ano, opravdu i sněžilo) a začalo se mluvit o možném oficiálním přerušení závodu. Ve 21:30 už bylo rozhodnuto. Závod se přerušuje až do 6 hodin ráno, kdy pořadatelé vynesou verdikt, zda se bude pokračovat. Šla jsem ze sebe alespoň smýt to bahno, odpočinula si a ráno (v 6 se to zase rozjelo) už jsem si jen držela svůj náskok. To se jezdilo už s příjemným pocitem!

Kolik jsi za náchodské mistrovství najela celkem kilometrů?

Celkem to bylo kolem 180 km, ale velmi náročných. Na jiných „čtyřiadvacetihodinovkách“ jsem mnohdy najela přes 300 km.

Za takových aprílových podmínek bylo pro tebe určitě důležité mít kvalitní zázemí. Kdo tvořil tvůj podpůrný tým?

Naštěstí jsem v tom nebyla sama. Jezdí se mnou táta, ségra, občas i její přítel, kteří se v „péči“ o mě v průběhu závodu střídají. Alespoň si tak mají možnost trochu odpočinout. Teda kromě táty, který je jak na drátkách, protože bývá ještě nervóznější než já. 🙂 Jsem jim za to moc vděčná, už mě znají a ví, co moje tělo potřebuje. Častokrát mám přichystané vše potřebné, aniž bych si o to předchozí kolo řekla. Skvělou atmosféru vytvořil i pořadatelský tým, který byl za každého počasí perfektně naladěn. I když jim musela být hrozná kosa, neustále stáli u trati a povzbuzovali, za což mají ode mě obrovský obdiv.

 

Jak jsi už sama zmínila, MČR v Náchodě nebylo tvou první ani poslední dvacetičtyřhodinovkou. Co tě na tom trápení nejvíc přitahuje?

Nejvíc asi to, že člověk překonává sám sebe. A také oceňuji rozdíl oproti klasickému maratonu. Tam stačí, že si člověk třeba špatně najede. Kvůli menší chybě tak může být závod už prohraný.  Tady je to o vůli, vytrvalosti a nehraje tu roli jen technika. 

Ohledně tématu překonávání sama sebe – které okamžiky pro tebe osobně jsou během vytrvalostních závodů nejtěžší?

Většinou to nastává kolem 11. hodiny večer. Tělo je navyknuté v tuto dobu chodit spát a jde na něj spánková krize. Naposledy mě při takové situaci nakoplo kafe, které si ani normálně při závodech nedávám. Další překonávání přichází nad ránem, kdy už někdy zapomínám dělat úplně automatické věci jako je řazení, odbočky a tak. V takových chvílích je skvělé přijet do depa a dát si něco dobrého.

Jak vypadá regenerace po takovém závodě?

Důležité je se „dojíst“ a hlavně se pořádně vyspat. Vždy se další dny po závodě lehce protahuji a na kolo nasedám většinou až třetí den. Často se vyplatí dát si po víkendovém závodění pondělí day off a vzít si volno z práce. Jednou jsem hned po závodě vplula do pracovního režimu a pak jsem to odnesla víc jak týdenní nemocí.

Vozíš s sebou při závodě nějaký talisman?

To asi ani ne… Ale vlastně mám jednu věc! Lakuji si zlatou barvou malíček na ruce. Na poslední 24h ale zlatá nevyšla. Asi špatný lak nebo málo vrstev. (smích)

Tak to je velmi originální! Máš v plánu nějaké větší milníky, na které opět vyrazíš se zlatě nabarveným malíčkem?

Na příští rok přemýšlím o závodě 1000 mil. Ještě ale chci zkusit pár specificky zaměřených tréninků a uvidím, jak se na to budu cítit. A taky jestli chytím startovné… Ještě před pár lety bych si nedokázala představit, že bych něco takového absolvovala, ale teď mě to láká hodně. Hlavně v tom směru, že je to zas něco úplně jiného než klasické „čtyřiadvacítky“. Člověk se musí sám o sebe postarat, trať se neustále mění a není to taková pohodička a luxus, co se týče zázemí.

Vytrvalostní závody vyžadují kromě tréninku i obrovskou dávku motivace. Kdo je pro tebe vzorem, který tě žene kupředu?

Takovým motorem je pro mě kamarád a trenér Honza, díky kterému jsem se k tomuto sportu dostala. Dříve jsem sledovala třeba ještě Katku Ludvíkovou a motivovalo mě, že i normální ženská s dětmi může úspěšně závodit.

Daří se ti také skloubit cyklistiku s pracovním a soukromým životem?

Myslím, že se to snad daří. Když mám o víkendu naplánovaný delší trénink, tak si přivstanu, abych pak mohla uvařit oběd, vyrazit s přítelem na výlet. Snažím se, aby nebylo vše podřízeno jen kolu. Někdy je to komplikovanější, ale dá se to zvládnout. Někdy trénink spojím i s cestou do práce, kde mám super zázemí. Tak skvělé, že tam někdy počká kolo i do dalšího dne, když už se mi večer nechce.

Závodíš za tým Bike Hero, což není jen tým, ale i výzva. Představíš nám jeho myšlenku?

Do týmu Bike Hero jsem se opět dostala přes Honzu, který je jedním ze zakladatelů tohoto projektu. Chtějí všem typům cyklistů ukázat spoustu krásných míst Středočeského kraje a každý si tuto událost může absolvovat kdykoliv a po svém. Trénovanější jezdci zdolávají trasu dlouhou 159 km s převýšením 4139 m. za 1 den, ale lze si to rozložit třeba jako rodinný výlet až do 3 dní. Je to zážitek, který si člověk užije všemi smysly, nemusí jen frčet a koukat na zadní kolo soupeře před sebou jako při závodě. Také se mi líbí, že se nejedná o činnost komerčního typu, ale má i charitativní přesah. Podporují malou slečnu Alex (s vrozenou vadou pohybového aparátu a páteře), která si jde za svým snem účastnit se paralympiády.

Jako správná členka týmu Bike Hero jsi tuto akci také absolvovala. Jak jsi to pojala? 

Já to jela i s průvodcem Honzou a rozplánovali jsme to pohodovou jízdou na 1 den. Věděla jsem, že to zvládnu, protože už jsem před tím absolvovala pár delších tratí. Pojali jsme to jako příjemný výlet a kochací den s pauzami na fotky a svačinky, takže se mi to opravdu moc líbilo. Ideální je na trasu vyrazit v období, kdy jsou delší dny a světlo až do pozdního večera.

Na jakých závodech tě můžeme v nejbližší době potkat?

Mám v plánu nějaké cyklomaratony, kde si otestuji, jestli ještě umím jezdit i rychle. (smích) Další 24h MTB v rámci Československého seriálu mě čeká až v září.

Nikol, děkujeme ti za inspirativní rozhovor. Chtěla bys něco vzkázat třeba i pro naše čtenářky?

Chci vzkázat všem, co se mnou všechno okolo kola sdílí, fandí mi a pomáhají, že jim moc děkuju za podporu, protože už to samotné je pro mě půlka úspěchu. Ten pocit, že v tom člověk není sám. 

A čtenářkám: dělejte, co vás baví, naplňuje a nebojte se žádných výzev a překážek! A zkuste Bike Hero!


Autor: Zdeňka Křivancová

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama