Reklama

ROZHOVOR Tereza Neumanová. „Jsem od malička soutěživá, když mám cíl, umím si za ním jít“!

Rozhovor s velkou nadějí české cyklistiky. Všestranná Tereza Neumanová vyprávěla o svých sportovních začátcích, své velké urputnosti i zážitcích z natáčení…

Reklama

Kdo sleduje ženskou cyklistiku jen okrajově, do loňského roku mu jméno Tereza Neumanová nejspíš nic neříkalo. Ale právě uplynulá sezóna mnohé změnila. Letos dvaadvacetiletá Tereza svými výkony rozvířila poklidné vody cyklistického rybníčku – v závodech KPŽ sbírala jedno vítězství za druhým.

Úspěchy měla i na silnici, kde dokázala využít své rychlostní i silové předpoklady. Výsledek? Dva tituly mistryně republiky!

A asi největší překvapení připravila českým fanouškům, když při svém vůbec prvním startu v závodě Světového poháru dojela v NMNM pro skvělé 22. místo. Třešničkou na dortu byl fakt, že šlo o nejlepší umístění z českých žen v kategorii do 23 let.

Kde se vzala tahle talentovaná slečna a jakou má za sebou sportovní minulost?  A plány do budoucna? Využily jsme návštěvu Terezy v Praze, kde si plnila jako ambasadorka značky Specialized příjemné pracovní povinnosti (kterou ženu by nebavilo vybírat si věci z nové kolekce) a připravily tento rozhovor.

Terezo, nejprve tvé představení. Kde ses narodila, kde a jaké školy jsi doteď vystudovala?

Narodila jsem se v Třebíči, kde jsem vychodila i základní školu TGM. V patnácti jsem šla na gymnázium do Nového Města na Moravě. V současnosti studuju druhým rokem Pedagogickou fakultu UK v Praze.

Kam až sahají tvoje sportovní začátky? Co tě bavilo jako malé děcko?

My jsme hodně sportovní rodina, naši mě vedli ke sportu od mala a hodně důsledně. To si pamatuji. Snažili se ať jsem hodně všestranná a to nejen u sportu. Měla jsem naskládaný kroužky, od všeho něco. Chodila jsem do baletu, na malování, hrála jsem na flétnu, na klavír, pak na saxofon a pak i všechny možné sporty. Na základce jsem dělala atletiku, gymnastiku, plavání, kolo, rychlobruslení, hokej a sjezdové lyžování. Rodiče chtěli, ať si mám pak z čeho vybrat, co chci dělat, a co jsem starší mám pocit, že se mi ta všestrannost hodí víc a víc. Vzpomínám na to ráda.

Měla jsi poměrně široký záběr – kdy přišel ten zlom, že ve výběru zvítězila cyklistika?

Asi v období, kdy jsem řešila střední školu. Byly dvě možnosti, Jablonec a Nové Město. Volba padla na Nové Město, už kvůli tomu, že hodně cyklistek dělá přes zimu jako doplňkový sport běžky. Takže jsem se v 15 letech začala učit lyžovat. Ty začátky byly krutý. Hned na podzim jsme odjeli na tři týdny na soustředění do Švédska, já tam brečela, protože všichni to uměli, dělali to odmala, závodili, já začínala. Je to technický sport, pro mě ten první půlrok byla asi největší škola života. Ale naučila jsem se, závodila jsem, nakonec jsem se technicky posunula tak, že teď učím lyžovat lidi já.

A ten zlom, kdy jsem se opravdu stala cyklistkou, to bylo až po příchodu do Dukly, v r. 2017, kdy jsem i přestala lyžovat. Předtím jsem byla v Kovu, jezdili jsme dráhu, silnici i bajky a k tomu zima na lyžích. To bylo poslední rok v juniorkách, s přechodem do Elity jsem nevěděla, co dál, čemu se věnovat, takže s přestupem do Dukly se to rozhodlo. Silnice, dráha.

Dráha, silnice, biky-to je slušný záběr. Co ti každá z těch disciplín dala a co tě bavilo?

Teď s odstupem času jsem za tu pestrost ráda. Ze všeho jsem něco získala. Z dráhy umím šlapat technicky na kole, silnice mi dala schopnost pohybovat se v balíku a vytvořit taktiku, a to vše se dá využít i na biku.

A co mě bavilo? Na dráze dvojice, scratch. Na silnici nesnáším časovku, radši mám zvlněný profil a hromadné spurty. Na bikách mě překvapilo, že mi to šlo do kopce, nikdy se mi tak dobře, jako když sem se minulý rok vrátila, nejezdilo. S technikou ani moc nebojuju, možná je to tím, že jsem dělala to sjezdové lyžování. Nebojím se, ale nejezdím bezhlavě.

Jezdíš druhou sezónu v týmu ČS Accolade u Radima Kořínka. Jak ses k němu dostala?

V Dukle byl původní plán poskládat kontinentální tým, na což je potřeba 10 holek, jezdit větší závody. Ale to se podařilo na jeden rok, pak nás začalo ubývat. Takže perspektiva velkého závodění v zahraničí nebyla. Jít do mezinárodního týmu za slušných podmínek nebylo možné, jezdit 80 místa v balíku by mě nebavilo a na nějaké dobré podmínky jsem si před dvěma roky nemohla ani myslet. Tehdy jsme neměly zkušenosti, a ani výkonnost. A tady doma, vlastně mi to až nebylo příjemný, když jsme přijely jako Dukla na Český pohár v početné převaze a v podstatě bylo jasný, že závod bude v naší režii a jedna z nás vyhraje. Bylo to pořád to stejné dokola.

Před loňskou sezónou jsem trochu ztratila motivaci a nechtěla jsem pokračovat v tom, jak to bylo, tak jsem hledala změnu. Buď se vrátit na bajky a najít se v tom, ale už jsem měla i myšlenky na to, že skončím, měla jsem v té době zraněné rameno, nevěděla jsem, jak se zvládnu dát do kupy a jestli bude vše fungovat, jak má. Zkusila jsem oslovit Radima Kořínka, věděla jsem, že nemají žádnou ženu. Domluvili jsme se. Kdyby mi nedal šanci, těžko říct, jestli bych teď ještě vůbec závodila.

Jaké tu máš podmínky?

Skvělé. Byla jsem překvapená, jak dobře to může u nás na bajkách fungovat. V minulé sezóně jsme se dohodli, že dostanu materiál. Letos už mám profesionální smlouvu, stejně, jako kluci. Takže neřeším existenční problémy, což mi dává jistotu a klidnou hlavu do přípravy.

Dukla v akci a Tereza na špici (druhá zleva)

V úvodu jsem zmínila tvé loňské úspěšné tažení napříč disciplínami, dva tituly ze silnice, našlápnuto slušnými výsledky i v horských kolech. Ale ono neběželo vše podle plánu…

Když se podívám zpátky, tak to byla moje nejlepší sezóna, nejvíc podařených závodů, vzpomínám na to strašně ráda. Ale ne všechno se podařilo a uteklo mi pár velkých závodů. Uprostřed sezóny jsem měla šestitýdenní pauzu, kvůli zánětu močových cest, vlastně jsem měla namále, že to nechytlo ledviny. Problém začal na mistráku na silnici, kdy jsem jela časovku na koze, kde mi nevyhovoval posed, ale vzhledem k materiálu, který jsem dostala nebylo na výběr, takže z toho byl podrážděný močák. Pak se to s únavou rozjelo dál. Jenže předem mnou bylo dost velkých závodů, mistrák na biku, Evropa v Brně, tam jsem měla jet xc i sprinty, kde byla šance na slušný výsledek. Takže jsem se spíš neléčila, bylo mi jasné, že dostanu antibiotika a bude to znamenat konec. Nakonec to tak stejně dopadlo a měla jsem bohužel dvoje a závody žádný.

Poučení z toho?

Měla jsem štěstí, že mi stačilo na léčbu „jen“ šest týdnů, kdybych to odsunula ještě o chvíli dál, už bych se v tom roce na start žádného závodu asi nepostavila. Takhle to vyšlo alespoň na závěr sezóny. Ale zase mě to trošku vrátilo nohama na zem, že je hlavní zdraví a bez toho nejde nic.

Pojďme zavzpomínat na to, co se podařilo. Když bys měla vybrat jeden závod, který ti zůstane v paměti, který by to byl?

Tak určitě svěťák v Novém Městě. Bylo tam strašně moc fanoušků, atmosféra byla něco neskutečného. Věděla jsem, že budu startovat někde z poslední řady, takže jsem rodině a kamarádům řekla „mě v televizi neuvidíte, pojedu někde vzadu, musíte přijít na trať“. Ale pak, jak se mi to takhle povedlo, byl to hodně silný zážitek. To, že se mnou někdo běží po trati, že tribuny bouří už půl minuty, než tam přijedu, to je prostě nezapomenutelný. V posledním kole, kdy jsem byla na tom 22.místě a věděla, že za mnou je mezera a už mě nikdo neohrozí, tak jsem jela na jistotu a pořádně si to užila.

A šla jsi do závodu s čistou hlavou nebo nějakým očekáváním?

Konkrétní výsledek ani ne, ale chtěla jsem, aby to nebyl úplný propadák, ať to dojedu a nestáhnou mě z tratě kvůli velký ztrátě. Už předtím závodem se na mě pár lidí na bikových závodech koukalo, že jsem silničářka, která se najednou objevila v jednom z nejlepších bikových týmů. Z terénu žádné velké výsledky a k tomu jsem dostala super materiál od Specialized, to byla další věc. Tak jsem chtěla ukázat, že to se mnou není tak marný.

Terky radost těsně před cílem SP v Novém Městě na Moravě

Takže co v tuhle chvíli vítězí? Silnice nebo horská kola?
Určitě biky. Když by to šlo plnohodnotně kombinovat, tak silnice mě baví, ráda bych si ještě někdy i venku zazávodila. Nechci se jí úplně vzdát. Ale v tuhle chvíli jsem bikerka, která si tu a tam odskočí na silnici.

V portfoliu ti chybí cyklokros? Kdy tě uvidíme tam?

Já už jsem jeden jela (smích). Bylo to před pár lety, měli jsme tréninkový blok v Motole. V pátek dráha, v sobotu cyklokros a v neděli zas dráha. Byl to hodně silný zážitek, takže můj první i poslední cyklokros. 

Máš hodně zajímavé datum narození, samé devítky, osmičky, kromě začátku letopočtu. Dle numerologie máš nemalý díl mužské energie, praktičnost a občas i neústupnost. Jaká ve skutečnosti jsi? Co bys vypíchla jako dobré vlastnosti, které ti třeba pomáhají v dosahování úspěchů?

Jsem asi tvrdohlavá a taky hodně cílevědomá, možná někdy až přehnaně. Mám takový poznatek okolí, když jsem jela s Radimem (šéf týmu-pozn.red.) na soustředění a on říká, mám pro tebe cíl na příští rok, musíš se naučit prohrávat. Já na to, že tohle se rozhodně učit nebudu. Jsem soutěživá, závodivá, úplně od malička, když mám cíl, umím si za tím jít.

Pojďme zpátky ke sportu. Je téměř polovina sezóny pryč a kvůli Covid pandemii se nezávodí, jen trénuje. Jaká byla tvoje příprava na letošní sezónu?

Měla jsem nejlepší přípravu za svou dosavadní kariéru. Poprvé jsem totiž strávila skoro celou zimu na kole a navíc v dobrých podmínkách. Mallorca, Španělsko, Kanáry, celkem víc jak šest týdnů. Cítila jsem se skvěle a když se pak začaly rušit kvůli pandemii závody na řadu týdnů dopředu, nesla jsem to hodně těžce. Chvíli mi trvalo, než jsem si zas našla rytmus a motivaci k tréninku. Ale jsem ve fázi podzimní, zimní přípravy, občas nějaký interval, silový trénink.

A co virtuální závody? Jela jsi něco?

Já nesnáším trenažer. Tím, že jsem lyžovala, tak jsem se mu vždycky přes zimu úspěšně vyhýbala a hledala jinou alternativu tréninku. Ale teď mě to asi čeká, máme to domluvené v týmu.

Jako největší překvapení z českého tábora a závodu žen do 23 let byla Tereza okamžitě v obležení novinářů

Uvolňování omezení přeci jen naznačuje, že se část závodní sezóny asi stihne. Jaké byly nebo jsou tvoje plány a cíle?

Mám v týmu plnou podporu i zabezpečení pro závody nejen KPŽ, ale i cross country. Co jsme vyškrtli, jsou hodně dlouhé těžké maratony. Shodli jsme se, že je to zbytečné, na to, kolik mi je let. Byl plán zajet i nějakou silnici. Teď se ale uvidí, co z toho všeho zbyde.

A cíle? Nerada si dávám konkrétní umístění, jak bych chtěla dojet. Já chci vždycky podat maximum, neumím jet jen tak, s rezervou. Po závodech bych si vyčítala, že jsem nejela na max. Takový přístup neumím, ale je jasné, že né na všechny závody zvládne být člověk v Top formě.

Jsi také ambasadorkou českého zastoupení značky Specialized. Právě běží kampaň, které jsi součástí. Nějaké zážitky z natáčení? Bavilo tě to před kamerou?

Bavilo mě i to, než jsem před kameru nastoupili. Já a kluci z týmu jsme měli za úkol se jet na hodinu projet a trochu ušpinit. Jenže bláto skoro nikde nebylo. Až těsně před návratem jsme objevili kaluž. No a kluky nenapadlo nic lepšího, než strčit zádní kolo do bahna a roztočit to přede mnou. Takže mě opravdu perfektně namaskovali. Jen jsem si nějak v tu chvíli neuvědomila, že s tímhle „make-upem“ musím vydržet další 4 hodiny, než se všechno natočí. Ale Tomášovi Třeštíkovi se kluků styling moc líbil (smích).

Nedílnou součástí práce sportovců je i práce na sociálních sítích. Při pohledu na počet sledujících na IG patříš mezi nejúspěšnější z našich holek. Téměř 4 tisíce sledujících! Jaký máš recept?

Žádné školení jsem neměla, dělám to tak nějak, jak mě to baví, dávám si tam, co chci. Bavím se tím a doufám, že občas pobavím nebo namotivuju i já někoho. Když vyjedeme ve skupině, občas trpí moje okolí, z každého jsem schopná udělat fotografa (smích), ale všichni už pochopili, že je to dneska potřeba.  Tahle povinnost mě neotravuje, spíš je pro mě zábavou.

Je pro tebe nějaká zahraničních cyklistka inspirací?
Líbí se mi Anna van der Breggen. Skvělá silničářka, která se dokázala prosadit na bikách a vyhrála s Annikou Langvad Cape Epic. Její schopnost to zkombinovat se mi moc líbí.

I takhle baví Tereza své fanoušky na Instagramu

Už plánuješ, kdy se postavíš na start svého prvního závodu?

To vím přesně! 24. května a bude to časovka do vrchu Slavkovské radary. A i když nemám ráda časovky a už vůbec ne do kopce, těším se! Pak nás čeká s týmem třídenní soustředění, což bude další oživení.

Jak daleko se díváš do své sportovní budoucnosti?

O svoji poslední sezónu v kategorii do 23 let jsem v podstatě přišla, takže ta koncentrace zajet hezký výsledek v U23, když jsem se letos rozhodla se specializovat na biky, je už z velké části pryč. To mě mrzí.

Takže doufám, že všechno začne zase fungovat na 100%, do zbytku sezóny dám maximum a pak se bude řešit co dál. Byla bych ráda, kdyby se to povedlo posunout zase o level výš.

A vzdálenější budoucnost? Nechci nic lámat přes koleno, mě baví vyhrávat, ne dojíždět někde desátá v Českém poháru deset minut za první. Když by to tak mělo někdy být, to pak raději zvážím jinou životní cestu.

Tak hodně štěstí v blízkém i budoucím čase!

Foto: Kateřina Polívková, Jan Brychta, Tomáš Třeštík, archiv Terezy Neumanové

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková