Letadlo má zpoždění. Takže mi ihned po příletů na telefonu pípá zpráva od šéfa týmu. Dove sei? Kde jsi? Snaž se to urychlit! Pak, že jsou Italové nedochvilní… První kontakt se sportovním ředitelem probíhá v klidu, na cestě z Milána ještě stihneme navštívit fabriku Rosti. To v dnešní době opravdu ještě někdo něco šije ručně a navíc lokálně? Vyzvedáváme oblečení pro celý tým a můžeme vyrazit směr Asti, města, které Čechům přináší štěstí, údajně, neboť Pepa Černý si tady loni dojel pro etapové vítězství na Giru… Jistě, možná, snad.
Rychle, rychle, ještě musíme stihnout mnoho věcí. Nastavit kolo, ubytovat se, připravit dokumenty, seznámit se s novou spolubydlící. Po třech hodinách se vracíme od mechanika. Není divu, mezi nastavováním kola, výměnou pedálů a resetováním elektrického řazení zvládne průměrný Ital vyřídit pět hovorů, prohodit pár slov s náhodnými příchozími a obsloužit další zákazníky obchodu. Pořád je molte cose da fare – mnoho věcí, které je třeba udělat.
Večer ještě prohodit pár slov s kolegyní Asiou. Zjišťuji, že s mladou italskou závodnicí máme vlastně hodně společného – obě studujeme jazyky, obě máme rády knihy, návštěvy knihkupectví a šaty. To bude dobré. Následující dny mi pomáhá s italštinou. Vlastně jsem měla velké štěstí nebo jsem byla dostatečně prozíravá na to, abych do Itálie nepřijela s nulovou znalostí zdejšího jazyka.
S italským jazykem jsem začala začátkem listopadu se soukromou paní učitelkou, snažila se mi vštípit základy gramatiky, to jak funguje tvoření vět, časování sloves či italská výslovnost. Vím, že musím pracovat, jazyk se nedá naučit přes noc, nicméně věřím, že během tří měsíců je možné obstát v základní konverzaci. Vladaře v originále si zatím nepřečtu, o základní věci si však říci umím.