Blog čtenářky DNK. Z nuly na dvě stě!
Vaše příběhy nás baví. Ukazují vášeň, radost, inspirují…
dav
Jsme na prahu léta, prázdnin a dovolených. Čas dlouhých dní, příjemných teplot, přívalu pozitivní energie i nálady, kterou zajistí sluníčko. A třeba i to, že naše ratolesti umístíme na tábor nebo k babičce. Někdo to využije k tolik očekávanému lenošení, někdo chce vyžít ten krásný čas akčně.
V dnešním Blogu pro vás máme příběh i tip na „výlet“ naší čtenářky Evy Švecové. Této sympatické dámy jsem si všimla už před časem, kdy v rámci Facebook skupiny Dámy na kole-Rady, tipy, vyjížďky vždy když jsme sdílely cyklozážitky z víkendu a vy s námi, Eva skromně přidala fotku s údaji, kde a kolik najela. Poslední příspěvek získal spoustu obdivu (a lajků), šlo o úctyhodnou porci i čas v sedle. Eva si totiž zajela „Greenway Jizera“.
A protože by byla velká škoda, aby to zapadlo jen v příspěvku na sociální síti, oslovila jsem Evu s dotazem, zda by nám svou cestu k dlouhým výletům i zážitky z Greenway Jizera sepsala. Třeba to bude inspirující tip na některý z letních dní…
Cesta k vášni jménem kolo
Píše se rok 2007 a my se jako rodina konečně přestěhovali za Prahu do nového bytu se zahrádkou. Je mi v té době 35 let, máme 5letého synka Kubu a na „venkově“ se tak otevírají nové možnosti, jak naložit s nějakým zbývajícím volným časem. Stále jsem ale zůstala pracovat v Praze 6 a tak nezbývalo než každodenní dojíždění do práce a tím jsem se vlastně dostala ke kolu, jako k příležitostnému dopravnímu prostředku.
Moje první kolo – trekové – jsem podědila po mámě, která na něm odmítla po pádu jezdit. Neuvěřitelně mě to chytlo, do té doby jsem žádné neměla, věnovala jsem se hlavně výstavám psů, ale to je na jiné vyprávění 🙂
Takže když to shrnu, vlastně pořádně jsem se začala věnovat pravidelným cyklistickým vyjížďkám až v roce 2012, kdy jsme pro mě pořídili nové kolo TREK 6500 MTB XC HT, můj třetí a současný bike je SCOTT Scale carbon 710, který mi pomohl pořídit kamarád/spolužák/celoživotní cyklista ze střední školy v jedné osobě v roce 2018.
Osamocená tulačka, občasná závodnice
Jezdím většinou sama, občas se někdo přidá. Jiné kolo nemám, silničku ani gravel jsem nikdy ani nezkusila, můj sen je ale mít i celoodpružený bike a zkusit traily.
V roce 2013 jsem se poprvé zúčastnila firemního cyklistického závodu HOPI Cup a kupodivu jsem stála na bedně na třetím místě, úžasný pocit. V roce 2014 první Prčice na kole, dalo by se říct, že se staly Prčice takovou tradicí, kterou zhatil až COVID….
O dost mladší cyklističtí kamarádi mě přemluvili na Author 50 Český ráj, který jsem jela 3x, Pražskou 50 poprvé v roce 2018, kde jsem byla ve své kategorii na 5. místě a rok na to jsem dokonce stála na bedně na 3. místě! Opět úžasný pocit v tak velké konkurenci a naposledy v loňském roce znovu na 5. místě. Ještě jsem si v roce 2018 vyzkoušela ČT Author Cup, naštěstí skvělé počasí a skvělý zážitek, Jizerské hory jsou nádherné.
Jinak moc nezávodím, mám vždy obavy ze skrumáže lidí na startu, že to nezvládnu, že se stane nějaká kolize. Ale atmosféra vždy parádní, tolik nadšených lidí věnujících se stejnému koníčku jako mám já. Chtělo by to nějakého parťáka pro závody nebo parťačku, ale není…. Že by některá Dáma na kole?
Mezníkem v mých cyklistických zážitcích se stala dovolená v Rakousku v létě v roce 2019, kde to pro mě byl ráj na zemi, ale sáhla jsem si zde i na dno, když jsem sjížděla nebo spíš scházela MTB trasu na Slovinské straně Alp, kterou vzala voda….
Trochu statistiky aneb jsem blázen?
Ročně najezdím tak 8 až 10 tisíc km, v loňském roce díky COVIDu dokonce 12000 km, neb jsem úplně vynechala MHD a jezdila do práce jen na kole. Ráda ale i běhám, chodím pěšky. Takže ano, jsem blázen, který je na kole skoro každý den :-). Měsíčně tak 1000 km, v letních měsících i více, dovolenou se snažím rovněž věnovat kolu, když to jde. Musím ale kolo skloubit samozřejmě s rodinou. V tuhle chvíli pro mě není problém ujet 100 km denně a nastoupat 2000 výškových metrů. Jak říkají mí známí, jezdím na běžné poměry (a věk) celkem rychle, proto prý se mnou ani nikdo jezdit nechce 😉
Greenway Jizera
Tak tento výlet byl nápadem mého nového cyklistického kamaráda, který má rád výzvy a který by cestu jistě barvitě popsal i z odborného hlediska. A tak jsme se domluvili, že to spolu zkusíme ujet, nechtělo se mu samotnému, což chápu, sama bych se do té cesty taky nikdy nepustila. Naplánoval trasu, pracovní den s pěkným počasím, a hlavně aby i dojezd mohl být skoro za světla.
Vše začalo cestou vlakem do Tanvaldu z Prahy, příjezd v cca 10:00 hod. Vyjíždíme směr Jizerka okolo vodní nádrže Souš a těsně před Smědavou uhýbáme, abychom dojeli vlastně na výchozí bod celé trasy Greenway Jizera – parkoviště Jizerka – Mořina. Následuje příjemný sjezd Jizerským údolím ke Kořenovu, ještě, že je všední den, jinak by asi byla cesta plná turistů, takhle nikde nikdo, zkrátka paráda. Pak na Jizerský důl do Pasek nad Jizerou, stoupání přes Sklenařice do Vysokého nad Jizerou.
Pokračovali jsme kolem rozhledny U Borovice, je to kus po silnici a pak ale přichází prudší štěrkový sjezd do Loukova a za ním po asfaltu až do Semil. Kdo zdejší okolí zná ví, že se nám do cesty staví zase stoupání ale taky klesání a zatáčky mezi Bítouchovem a Spálovem. Ze Železného Brodu do Turnova je druhá nejhezčí část cesty – Malá Skála, Sušky, vinoucí se Jizera.
Když jsme dobyli Turnov, měli jsme za sebou polovinu cesty, zdolaných 100 km bylo krásných, pěkná a hlavně bezproblémová cesta. Za celou dobu nám stačila jedna zastávka na občerstvení nealko pivem – točený černý rybíz v kiosku U Cvrčků.
Pomalu začínáme ukusovat z druhé stovky, co nás čeká. Z Turnova podél Jizery, trochu klikatě, stoupání ve Svijanech s vůní pivovaru :-). Po chvíli přichází první krize mého parťáka, že by za to mohlo to, že jsme nezastavili u vyhlášeného Svijanského pivovaru? V Mnichově Hradišti doplňuje zásoby, zachraňuje ho Coca Cola, která většinou nakopne.
Já jsem zatím dobrá, mám v sobě dvě proteinové tyčinky a cestou ještě gel, jsem na něj celkem zvyklá ze závodů a vyhovuje mi. Vody mám stále dostatek. Z Mnichova Hradiště do Mladé Boleslavi je to vlastně stále po silnici, v Boleslavi zadem podél železnice pěkně ve stínu stromů. Čejetice, Čejetičky, následuje úsek s opravovanou silnicí ve Vinci a já pod zadkem cítím, že mi měkne kolo…Je tu první defekt. Sice umím sama, ale proč nevyužít pomoci. Je tu rychlá výměna duše zadního kola a zároveň neplánovaný odpočinek.
Musím přiznat, že únava byla už trochu dřív, ale není se proč divit. Když máte v hlavě, že pojedete podél Jizery, vlastně po rovině a najednou je to do prudkého kopce, když se musí od Jizery uhnout, hlava trochu trucuje. Les před Otradovicemi je příjemná změna. Úsek Káraný, Lázně Toušeň je hezká část trasy, ale oba víme, že s blížícím se městem to bude horší.
Před Zelenčí na mě doléhá krize, na 185 km si říkám, že to asi nedojedu, ale…ne, musím zabojovat. Takže najíst, napít, trochu odpočinout při západu slunce na obzoru, zatnout zuby a říct si, to dám, už je to jen kousek do vytoužené mety 200 km!
Za mírné tmy a příjemné euforie dojíždíme do cíle, vybaveni předními světly a nezbytnými zadními blikačkami. Moje pocity? Vnitřní uspokojení, radost z překonání kriziček. Tenhle krásný výlet si budu pamatovat. Když bych měla zhodnotit trasu, tak první polovina nádhera, za mě krásná příroda, druhá polovina trochu nuda, moc asfaltu, nezáživná krajina…Ale celkově super, hlavně to, že jsme to ujeli! Je to nálož, tělo bolí, i když je zvyklé.
A druhý den? No přeci ráno zas na kole do práce. Jak se říká, protočit nohy…
Výbava na cestu:
- camelbak 2,5l s Isostarem
2x lahev 0,7 l – jen voda a s sebou Isostar tablety - něco k jídlu (proteinové tyčinky, gely), i když na trase je spousta možností na občerstvení
- mobil na řídítkách s trasou (mapy.cz)
- apka pro záznam trasy
powerbanka pro případ, že dojde baterka v mobilu - …a hlavně, dobrou náladu!
PS. Strašně ráda bych s vámi s holkama z DNK někam vyrazila, ale jen na biku, silnici nemám, na nějakou pohodovou vyjížďku, rozšířit si obzory.
