Blog DNK. Prokletý Wachauer a splněný sen na Mamutu

Příběh neutuchající vášně aneb když se ženská kousne, je to jízda!

Trénovat amatérského sportovce, který má fyzické předpoklady, vůli a chuť, ale paralelně s tím i náročnou práci, s hodně proměnlivou pracovní dobou, je pěkný oříšek. Když mě Hanka poprosila o konzultace a poslala její rozpis služeb na centrálních operačních sálech FN Brno, kde pracuje jako instrumentářka, chvíli jsem váhala, zda jí snahu „dát tréninku smysl a řád“  citlivě nerozmluvím. 

V tuhle chvíli s Hankou spolupracuji necelých 9 měsíců, našli jsme způsob, jak vše sladit, udržet zdraví, umět odpočívat, neunavit hlavu žádným zbytečným drilem a posouvat se dál. Mít cíl je důležité, stejně tak i vědomí, že amatérský sport je za každé okolnosti především zábava, byť v závodě člověk nechá vše.

A takhle vypadají Hanky (a samozřejmě i moje) radosti. A třeba i motivace pro někoho dalšího, kdo bojuje s nerozhodností, zda to jde.

Wachauer Radtage

Když se řekne Wachau, vybaví se mně majestátná řeka Dunaj, vinice, zříceniny hradů, krásné rakouské vesničky, panoramatické stezky, UNESCO ….. prostě místo pro dovolenou jako stvořené. A když to spojíš se silničním cyklomaratonem, máš o nezapomenutelný zážitek postaráno. No, i když letos v trochu jiném slova smyslu, než jsem si představovala.

Mám na výběr ze 3 tras, ale bez váhání volím tu nejdelší – 161 km (převýšení 2650 m). Jak se blíží den D, trochu znejistím. Týden před závodem se ještě zajedu projet do kopečků kolem Nového Města na Moravě a říkám si, že to nějak dopadne. Co mně a také pořadatelům dělá vrásky na čele, je předpověď počasí – déšť, déšť, jenom déšť. V sobotu ráno ale dojde optimistická zpráva. Pršet má až odpoledne.

V neděli se budíme do podmračeného rána. Když se před 9. hodinou řadíme do koridorů, nad hlavami svítí sluníčko, vládne optimistická nálada a také předstartovní nervozita. Jelikož startuje přes 1500 cyklistů, pořadatelé letos přistoupili k rozdělení závodníků podle trasy a před každou skupinou jede zaváděcí vůz. Pár minut před startem nám pan farář požehná a úderem 9. hodiny se vydáváme vstříc nezapomenutelnému zážitku. A to v pravém slova smyslu. 

I když jedeme první kilometry za zavádějícím vozem, nedostáváme se v rychlosti pod 30 km/hod. Na 11. km přijíždíme k prvnímu dlouhému kopci – na 9 km nastoupáme 520 m. Jelikož se trochu bojím a startuji zezadu, v kopci tak předjíždím dost borců, i pár žen (celkem nás jede 11). Německy neumím ani slovo, takže na jejich konverzaci hážu úsměvy na všechny strany. Asi za hodinku od startu jsem na kopci a čeká mě 46 km s houpavým profilem. Jede se krásně, sluníčko svítí, pohybuji se v cca 15členém pelotonu. Blížíme se na 66. km, odkud nás čeká prudký sjezd do údolí. Těším se, jak si vychutnám jízdu po bezchybném asfaltu, miluju rychlost. Jenže místo toho začíná průtrž mračen, po silnici se valí proudy vody, s brýlemi člověk tak tak vidí, bez brýlí je totálně slepý.

Tepovka stoupá a 12 kilometrový sjezd (z 830m.n.m  do 250 m n. m) je dost velký adrenalin. Jedu jak připosraná, více jak 40 km/hod to fakt nepustím. Někteří asi nemají pud sebezáchovy, protože kolem proletí. Sjíždím do Spitzu, kde je totální sucho. Aha. Zima není, bundu mám v záloze (nějak jsem si ji v tom stresu neoblékla), čeká nás další zahříváček, 7 km kopec s převýšením 620 m.  Po odjetém kilometru je vidět, že tady taky pršelo a pomalu začíná být mlha. Čím jsme výš, tím je hustší a hustší. Nejedu sama, pořád se tak nějak dojíždíme. Člověk nepoleví, i kdyby chtěl. Na 86. km jsme na nejvyšším bodě. Opět začíná dost hustě pršet, ale přidávají se blesky, práskají hromy. 

Čeká nás kratší prudký sjezd, lehčí výjezd a pak 20 km sjezd až k Melku. I když ve sjezdu nejedu nějak rychle, párkrát se přistihnu, že jsem v protisměru. Kombinace mlhy a přívalového deště je fakt vražedná. Sice v nižších polohách se mlha rozplynula, ale v přívalech vody stejně nebylo moc vidět. Silnice se změnila v menší potok. Dojíždím skupinku borců a snažíme se tak nějak střídat. I přes tu hrůzu se jede ostré tempo. Že jsem totálně mokrá, mi vůbec nevadí.

Nejhorší kopce mám za sebou a čeká mě už jen 60 km s houpavým profilem. Nešetřím se, vím, že mi to dneska jede a pokud se nic nestane, bude z toho super výsledek. Sjíždíme k Dunaji, přejíždíme most a …..

Konec. Na cca 115 km policie oficiálně ukončuje náš závod. I když neumím německy ani slovo, gesta jsou jasná – šlus, ende, stop. Vůbec nechápu, co se děje. Všichni to otáčí, já se k nim přidávám, přejíždíme zpět přes Dunaj a jedeme nejkratší cestou do cíle. Tedy nejkratší znamená dobrých 35 km a pořád v závodním tempu. Po cestě už hasiči začínají montovat protipovodňové zábrany, pokládat pytle s pískem a mně pomalu dochází, že sranda končí. Dunaj začíná zaplavovat místní cyklostezku a vylévá se ze břehů (zatím ne až na silnici). Ve mně pořád převládají negativní emoce. Jsem naštvaná, že nás to nenechali dojet. Po 155 km přejíždím spolu s ostatními cílovou čáru. 

Stánky prázdné, fanoušci nikde a v hale probíhá vyhlašování kratších tratí. Chvilku se zastavím, ale dostává se do mě zima. Nasedám na kolo a jedu do apartmánu. Během večera se ze sociálních sítí dozvídám, že naši trasu dokončilo pouze 23 nejrychlejších (z cca 400 na startu a nakonec 260 statečných). Kromě přívalových dešťů hrál velkou roli sesuv půdy, který nám znemožnil celý závod dokončit. 

V tu chvíli si začínám uvědomovat, že jsem měla spíš velké štěstí, nikde to nepoložila a dojela v pořádku do cíle. Dodatečně pořadatelé vytvořili provizorní výsledkovou listinu posledním měřeným průjezdem. Třetí místo v kategorii slibovalo do dalšího závodu slibnou formu.

Mamut Tour

Za 6 dní mě totiž čekala střední trasa Mamut tour (136 km dlouhý silniční závod s převýšením 2385 m). Nevěděla jsem, zda dokáži dostatečně zregenerovat a do toho se objevily lehké zdravotní problémy. Na start jsem nastupovala s velkou neznámou. Co bylo jasné, déšť nehrozí a všichni se krásně opálíme. Jelikož jsem závod již dříve absolvovala, věděla jsem, do čeho jdu. Start opět ze zadních pozic (já se prostě těch skrumáží bojím). 

Hned od startu opět hodně svižně asi v 10 členné skupince. Do kopců se jelo dobře a tak jsem se v nich postupně dostávala do rychlejších balíků. Pořád jsem ale měla v hlavě obavy, zda to tempo vydržím. Asi do 70. km jsme se střídali. Jelo se hezky, tak jsem se s jedním borcem utrhla a v předposledním velkém kopci s ním poodjela. Čekali nás Grapy, strašák Mamuta. Začátek 17%, pak sklon lehce poleví, ale pořád stoupáš. Borec mi odjíždí a já předjíždím holčinu. Prohodíme pár slov a já díky kadenčnímu šlapání během chvilky získávám pár desítek metrů náskok.

Po lesní pasáži sjíždíme do Bystřice pod Hostýnem. Dojíždím dalšího cyklistu, s kterým se pravidelně střídám až na 110. km. Profil už je sice houpavý, ale i malé brdky začínají bolet. Borec odpadá a já se snažím nepolevit. Sice za mnou holčinu nevidím, ale myslím si, že mě dojede. Na tepovku celý závod raději nekoukám. Vím, že až mně začne mravenčit za ušima, je to cesta do pekla. V hlavě mám furt tajný cíl, pod 5 hodin. O motivaci postaráno. Poslední kilometry už hodně bolí, kousnu se a makám. Před cílem dojíždím bajkery, kteří jedou svůj závod paralelně s námi. Nacházím v sobě zbytky sil a pár jich ještě předjedu. To už vím, že čas je z říše snů – 4:46 hod. Průjezd cílem na vlně euforie a to ještě netuším, že budu na bedně. Jo! Prostě sobota z říše snů.

Na silničce jezdím 3 roky. Pořád mně slouží k odreagování se při docela náročné práci. Ale díky spolupráci s Kájou Polívkovou dostaly moje vyjížďky řád a je vidět, že to nese ovoce. Trenérko, děkuju moc! Už se totiž chystám na další výzvu.

Autor:Hana Vejrostová
Foto: archiv autorky

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková