ROZHOVOR: Milena Cesnaková. “Na kole jezdím, protože mě baví, naplňuje. Jsem prostě srdcař.”
Další z inspirativních rozhovorů, tentokrát z maratonského světa….
Milena Cesnaková je 35letá maratonkyně, která má na svém kontě velké výsledky nejen na domácí půdě, ale i v zahraničí. Je několikanásobnou Královnou Šumavy, opakovaně ovládla i Rallye Sudety, doma má řadu medailí z MČR v maratonu, může se pyšnit celkovým vítězstvím v ČP v maratonu, ale i několinásobnou obhajobou celkového vítězství v evropské sérii maratonů MarathonMan Europe, řadu vítězství posbírala i v jednotlivých závodech této série.
Za zmínku stojí zejména její sbírka trofejí z legendární „dvoustovky“ na rakouském Salzkammergut Trophy, kde startovala čtyřikrát. Její bilance je obdivuhodná. Přemožitelku nenašla hned na 2 ročnících a k tomu si připsala jednu stříbrnou příčku a jednou si dojela i pro bronz z téhle „bikové maturity“.
Loňský červenec se loučila se závodním mountainbikingem slovy: “Odcházím, ale až mi to zdraví dovolí, vrátím se.” Přesně po roce už stála na startu etapového závodu ve Švýcarsku, coby maminka 5měsíčního Kubíka. V této sezóně má za sebou i další náročné MTB závody, které ale rozhodně neobjela jen do počtu…
Mileno, nejprve pro čtenáře, kteří tě neznají, krátký pohled do tvé sportovní minulosti a vstupu do cyklistiky. Jak dlouho už se kolu věnuješ?
Rodiče mě ke sportu vedli od malička. Takže krom toho, že jsem se do svých 15 let věnovala atletice a závodně běhala, tak jsem od sedmi let jezdila na koni. Dlouhá léta jsem se věnovala parkurovému skákání, ale okolnosti vedli k tomu, že jsem závodění opustila a ještě do roku 2011 s koňmi aktivně pracovala. Ale právě v tomto roce přišel zlom a já z koně přesedlala na kolo.
V květnu 2011 jsem zakoupila své první kolo, hliníkového Ghosta s 26″ koly. Původní myšlenka byla, mít ideální dopravní prostředek do práce. Kdo by tušil, že si hned v červnu zkusím zajet své první MTB závody – Chýnovský maraton na 35km. Jela jsem v teniskách, a rozhodně jsem neměla žádné závodní ambice.
Dojela jsem na 9. místě v ženách, s naprosto příšerným časem, zato s neskutečným pocitem nadšení. Od tohoto dne bylo rozhodnuto.
Jsi vystudovaná veterinářka, věnovala ses oboru, který jsi vystudovala? Jak to máš s časem a prací teď, kdy jsi na mateřské?
Kdepak, ani omylem. Vystudovala jsem Střední odbornou školu veterinární a pracuji v projekční kanceláři elektro. Takže jsem veterinární technik v roli administrativního pracovníka. Místo zvířat halda projektů, papírování, jednání se státní správou a lidmi. Mám ale úžasnou práci, a ještě úžasnějšího šéfa.
Před mateřskou to byl jeden velký „smyk“. Do práce, z práce, v autě odřízeno denně 150km, trénink, domácnost a ráno nanovo. Teď na mateřské je tomu podobně, jen s rozdílem, že pracuji z domova na částečný úvazek, odpadlo cestování a přibyly mateřské povinnosti. Trénink kombinuji, jak se dá.
Tvůj odchod z bikové scény byl původně kvůli zdravotním problémům, teď už jsi opět v závodním kolotoči. Jsou tedy tvé problémy se srdcem zažehnány?
Je to tak, odchod byl původně kvůli zdravotním problémům se srdcem, které jsem řešila už i dříve, ještě před tímto rozhodnutím. Bohužel, problémy se ukázaly znovu, s větší razancí, a proto jsem se tehdy rozhodla odejít. S tím, že po jejich vyřešení se zkusím vrátit.
Rozjel se kolotoč s doktory, návštěvy u kardiologa, řešení a rozhodování. Taky přišlo víc odpočinku a víc času na sebe. Krásné bylo, že díky tomu, že jsem se vyklidnila, se mi podařilo otěhotnět. Tím padl veškerý kolotoč a zůstalo jen u drobnohledu kardiologa a gynekoložky, protože srdeční problémy jsou pro těhotenství riziko. Veškerá možná vyšetření byla tedy odsunuta až do doby po porodu.
Nyní je to tak, že od porodu do teď jsem se k žádnému vyšetření nedokopala. Dalo by se říct, že srdce si nějakým způsobem odpočinulo (alespoň dle mého pocitu) a já se snažím normálně fungovat. Ano, sice se mi udělá někdy špatně, ale dávám si na to pozor a snažím se naslouchat svému tělu, ostatně jako vždycky, a jestli mi opět tělo, srdce, vystaví stopku, budu to řešit. Já prostě nemám ráda doktory.
To jsi ten odpočinek pěkně využila… Co vše se ve tvém životě změnilo- teď z pohledu sportující mámy?
Být mámou pro mě znamená strašně moc. Kubík je to nejkrásnější a nejlepší, co mě v životě potkalo. Neměnila bych. Být mámou, mít rodinu, k životu patří a je to tak správně. Jsem ráda, že se nám to podařilo. Přeci jenom nejsem nejmladší a kdy jindy než teď. Po narození Kubíka se toho pro nás doma změnilo hodně, ale vlastně to není nic neobvyklého, pokud chceš dítě. Život s ním dostal větší řád. Kubík nás učí být lepšími.
Plánovala jsi vůbec návrat do závodního dění? Co tě motivovalo?
Já z dění vlastně nikdy neodešla. I když jsem přestala závodit, tak jsem s mým Honzou na všechny závody jezdila. Díky tomu jsem si zkusila závody z té druhé strany, jako support. Ale návrat jsem samozřejmě plánovala. Taky proto jsem se snažila v těhotenství do poslední chvíle sportovat a hýbat se, co to šlo, abych byla pořád co nejvíc ve formě. Motivací mi byla jednoduše láska ke kolu a sportu, jako takovému. Já prostě neumím nic nedělat. Jezdím na kole, protože mě baví a naplňuje mě. Jsem jednoduše srdcař.
Jak dlouhou sis dala od sportu po porodu pauzu? Jaká byla tvoje první pohybová aktivita po porodu a jaký si měla při ní pocit?
Pauza po porodu? Skoro žádná. Za tohle jsem na své tělo strašně hrdá, jak se s tou fyzickou změnou dokázalo poprat.
Je to až neskutečný, ale druhý den po porodu jsem se cítila báječně. Takže jsem hned v porodnici začala s doporučenými cviky, s kterými jsem pokračovala i po příjezdu domů. Desátý den po porodu už jsem cvičila všechny protahovací a posilovací cviky, na které jsem běžně zvyklá a odběhla jsem prvních 5 km. A takhle už pak každý den, jen jsem běh střídala s procházkami. Po 14 dnech jsem zařadila i cviky na břicho a měla zpět břišní svaly. No a 26. den po porodu jsem seděla na kole. Takže u mě šestinedělí vůbec neplatilo. Jedinou pauzu od sportu jsem měla chvíli před porodem, kdy se Kubíkovi chtělo předčasně na svět. Měla jsem od šestého měsíce odloučenou placentu, v sedmém měsíci to bylo natolik kritické, že mi bylo zakázáno kolo. Do toho jsem měla silné bolesti břicha, protože mi nechtěly povolovat břišní svaly a extrémně mi tvrdlo břicho, takže osmý měsíc byl ve znamení procházek. I tak přišel Kubík na svět o necelý měsíc dřív.
Jsi specialistkou na maratony, což je časově hodně náročné. Jak se ti daří skloubit všechny povinnosti s tréninkem?
Těžko… na dlouhé maratony je potřeba budovat vytrvalost. Na takové tréninky nemám při svých povinnostech momentálně prostor. Takže nezbývá než věřit, že tělo nezapomnělo, že mám nějakou sportovní a závodní historii, pevnou vůli a silnou hlavu, a že musí stačit krátké intenzivní tréninky.
Najdeš mezi tím vším čas na odpočinek? Co je pro Tebe ten pravý relax?
Na odpočinek a relax moc prostoru není. Naopak, potřebovala bych delší den, abych všechno stíhala. Kubík už vyžaduje hodně pozornosti, musím se mu věnovat mnohem víc než dřív, takže na běžné věci nezbývá tolik času. Proto se snažím využít každé chvilky, kdy Kubík spí, k tvoření.
Prozradíš něco z tvých tréninkových porcí? Kolik toho zvládneš? Jezdíš sama nebo se stíháš s někým domluvit?
Velké tréninkové porce nemám, to nemusím tajit. Po nedávném MČR jsem zveřejnila svá letošní čísla na svém instagramovém profilu… Jak jsem řekla, není zatím moc prostor. Ale čím je Kubík starší, tím je to lepší. Tréninky řeším na sólovku, sem tam vyrazíme s Honzou společně.
Máš trenéra nebo někoho, s kým konzultuješ tréninkové plány, nebo jsi v tomhle ohledu spíše samorost?
Trenéra jsem neměla nikdy, takže jsem samorost. Je mi jasné, že by mě trenér dokázal posunout o kus dál, že by uměl využít můj potenciál. Ale na tohle prostě nikdy nedošlo.
Jaký podíl má v tvém tréninku silnička a jaký bike? Kombinuješ oboje? Kde nejčastěji trénuješ?
Kombinuji obojí, ale víc sedím na biku. Mým cílem jsou bikové závody, tak je důležité si to na něm prostě odsedět. Být v terénu, trénovat techniku, nohy a tělo musí být zvyklé utáhnout fulla. To ti silnička nedá, prostě bych byla na biku marná. Trénuji především v okolí domova, takže Sázava a okolí. Je to tu taková malá Šumava.
V poslední době je hodně diskutované téma bezpečnost cyklistů na silnici, jaké máš zkušenosti ty? Nějaký negativní zážitek?
Na silnicích je hodně nebezpečno, bohužel. A neustále mi nějaký řidič usiluje o život, to je fakt. Ale tohle prostě nezměníme. Jsme v Čechách a my nejsme cyklistický národ, i když si na něj v posledních letech zkoušíme hrát.
Musíš mít obrovskou podporu v rodině, tvůj životní partner je také cyklista tělem i duší. Jak to u vás probíhá, kdo má v závodění přednost?
To je pravda, podporu mám ohromnou. Já s Honzou jsme si partnery nejen ve vztahu, ale i ve sportu, a to je velká výhoda. Oba se věnujeme kolu, takže máme velké pochopení jeden pro druhého, podporujeme se a vyjdeme si vstříc. Jak to jde, Honza hlídá a já razím na kolo. Taky mám štěstí s babičkou a dědou na obou stranách. Rádi si najdou čas na hlídání, abych mohla na trénink.
To, že je můj partner vášnivý cyklista dělá vše v mnoha ohledech jednodušší, to rozhodně. Ale nevýhodou je, že chceme závodit oba… V této sezóně jsme moc střídání neřešili. Byli jsme domluveni, že pojedu určité maratony. S tím nám taky hodně pomohli rodiče a naši známí z Klínů, kdy nám kamarádka hlídala Kubíka na závodech a byla s ním skoro všude po trati. Za to jí i rodičům patří ohromné díky.
Nedostatek spánku – téma, které řeší většina maminek. Zároveň se ví, že spánek je obecně ta nejlepší regenerace. Jak se s jeho nedostatkem vypořádáváš ty?
Kubík je od narození hodné dítě, přesto se pravidelnému buzení na jídlo nevyhneme. Takže spánku taky moc nedám, jsem ráda za čtyři, pět hodin denně, přerušovaně. Ráno vstávám hodně brzo, abych šla do práce a přes den si neumím jít lehnout, večer chodíme do postele docela pozdě. Naštěstí, jsem nikdy neměla moc čas na spánek, takže už jsem asi zvyklá. Každopádně právě před závodem, je to krapet náročnější regenerace… v noci moc nespat, před startem místo rozjíždění kojit, v cíli kojit.
Změnil se u tebe po porodu nějak jídelníček? Hlídáš si doplňování živin, minerálů…energie celkově?
Ani bych neřekla. Já nikdy jídlu moc nedala, není to zrovna moje oblíbená disciplína. Ač mě baví zdravá strava i její příprava, tak jím převážně protože musím. Na doplňování živin a vitamínů mám kvalitní výživu od SPONSERU. Používám jí leta a nedám na ní dopustit.
Kdo sleduje maratonské závodní dění, nemohl přehlédnout tvou obtížnou kombinaci, kterou jsi absolvovala, během čtyř víkendů tři náročné maratony: Král Šumavy, Rallye Sudety a extrémní mistrovský závod v Harrachově. To vše sedm měsíců po porodu. Co na tuhle porci zátěže říkalo tvé tělo?
Za normálních okolností (před těhotenstvím) jsem takové kombinace dělala běžně. Teď, pár měsíců po porodu to byla slušná Ruská ruleta. Neměla jsem tušení, jak bude tělo reagovat, jak se s tím vyrovná, zda stihne zregenerovat. Mezi Králem Šumavy a Sudetama jsem měla volný víkend, takže to tělo zvládlo. Z Harrachova, který následoval hned víkend po Sudetech, jsem však obavy měla. Tělo sice stihlo zregenerovat, ale taková ta dynamika v nohách tam úplně nebyla. Navíc mě limitoval palec „Václav“ pravé ruky, který jsem si pochroumala při Sudetech na 40 km. Jak se později ukázalo při vyšetření v Motole, Sudety i Harrachov jsem odjela s rozdrceným kloubem posledního článku palce. Alespoň vím, co bylo důvodem těch příšerných bolestí při držení řídítek a řazení.
Z výsledků je zřejmé, že se ti dařilo. Tak to vezmeme postupně. Král Šumavy, co pro Tebe tenhle závod znamená a kolik máš už doma celkem korunek?
Král Šumavy je pro mě tak trochu (nejen) srdcová záležitost, protože v Čechách je pro mě Šumava nejvíc, tu prostě miluji. Takže jsem hrdá, že mám tu čest být její „Královnou“. Doma už mám pět korunek a titulů Královny Šumavy, z mých celkově šesti účastí. A taky mám jednu věčnou vzpomínku v podobě tří titanových kotev v levém rameni, které jsem si utrhla při pádu na 80 km při mé premiéře na tomto maratonu.
Rallye Sudety – tady jsi v roce 2018, zvítězila v ženském rekordu, čas pod šest hodin. Jak to bylo letos? Co technické pasáže? Jezdíš jako maminka opatrněji?
Ano, to bylo něco zcela neuvěřitelného. Do té doby se mi ještě nepodařilo na Sudetech zvítězit. Vždycky se něco nepovedlo, buď technické potíže, nebo jsem byla jednoduše unavená a nejelo mi to. A pak najednou…, s časem pod šest hodin, to se ještě žádné ženě nepodařilo. Tehdy jsem ale měla vrcholovou formu. To se o letošním ročníku říct nedá. Nicméně spokojená být mohu, protože jsem zajela Sudety přibližně ve standardním čase než před svým vlastním rekordem. Ani jsem nečekala, že se mi Sudety pojednou tak dobře, měla jsem dobré nohy. Každopádně musím přiznat, že v technice byly rezervy. Neřekla bych, že je to tím, že jsem maminka, asi umím částečně vypnout a tuhle myšlenku v hlavě odbourat, spíš to je tou pauzou. Techniku je třeba trénovat, pilovat, a to jsem za těch pár měsíců moc nezvládla. Asi právě proto přišla ta moje výše zmiňovaná chyba na 40 km, ve sjezdu na „Václavovi “. Každopádně mě těší, že dodnes držím rekord pod šest hodin.
Zbývá mistrovství ČR XCM v Harrachově, jaké jsi měla před závodem ambice? A jak ses vypořádala s velmi technickou tratí i nepříliš vlídným počasím?
Harrachov byl velký otazník. Po zranění na Sudetech přišlo rozhodování, zda vůbec startovat, protože jsem nebyla schopná s palcem řadit a při držení řídítek nebo sebemenším otřesu, jsem měla strašné bolesti. Celý týden jsem nechala palec odpočívat a až v pátek večer před závodem jsem zkusila palec opravdu hodně zpevnit tejpem, jestli bude schopný řadit. Nějak to šlo, takže bylo rozhodnuto, že se ráno na start postavím a během závodu se uvidí. Nevím, jestli se dalo mluvit o ambicích, prostě jsem si přála co nejlepší výsledek. Počasí bylo pekelný. Trať náročná, technická i hravá, díky vlivu počasí se stávala extrémní. Některé úseky po kamenech pro mě byly prostě nesjízdné. Palec to všechno vydržel, ale byl to dlouhý, náročný den, fyzicky i psychicky. Velkým plusem bylo, že jsem trať znala z dřívějška, byť tato mistrovská dospěla k drobným změnám, přibyly traily a byla o kus zkrácená.
V maratonském světě se pohybuješ docela dlouhý čas, jela jsi i několik vyhlášených závodů v zahraničí Salzkammmergut Trophy, Garda Trentino Bike Marathon, Bike Transalp, a mnoho dalších. Když bys měla vypíchnout jeden, dva, které by si doporučila amatérským cyklistům jako zážitkovou akci? Z pohledu organizace, lokality…?
Rozhodně Salzku a Gardu. Tyto dva závody jsou z pohledu lokality, organizace, dostupnosti naprostá špička. Užije si jak amatér, tak profík.
Poslední otázka zní: kde uvidíme Milenu Cesnakovou příští rok? Jaké máš plány? Sportovní i osobní?
Já doufám a věřím, že opět na bikové scéně. Plány nějaké jsou, ale nebudu předbíhat….
