Blog DNK. Letní radosti #4. Stelvio, tak trochu mimo plán
Příběhy, radosti, motivace
Léto je v plném proudu a určitě vám přináší spoustu zážitků. S kolem, i bez něj. Pestrá všehochuť, přesně tak, jak má život vypadat. Pojďme si ty hezké chvíle sdílet.
Zhruba před rokem jsme publikovaly několik článků v rubrice Blog DNK. Někdy přispíváme my z redakce, někdy dostaneme zajímavý článek od vás, našich čtenářek.
I letos budeme v blogu „Letní radosti“ pokračovat. Třeba tu někdo objeví tip na prima dovolenou, najde osobní výzvu, nebo se jen tak potěší čtením a fotkami.
Stelvio, tak trochu mimo plán
Červencové cyrilo-metodějské svátky vybízejí vzít si pár dní dovolené a hned se vám z toho vyklube deset dní volna. Využívám této možnosti, plán v hlavě byl už dávno. Oblíbené Livigno, jako cílová destinace, po cestě zastávka v Nauders, nebo co se nám zalíbí. Nakonec přibyl pevný bod a to Val di Sole, kde se jel další díl Světového poháru horských kol.
Nabalíme náš nový „busík“, který pojme dvě silničky i dva biky a ještě ve čtvrtek večer vyrážíme směr Garmisch-Partenkirchen. Cesta na noc má velkou výhodu, tedy pokud máte doma „Night ridera“. Žádné kolony v Praze ani na plzeňské dálnici, přes Mnichov naprosto hladký průjezd. A v pohodě je i nekonečně dlouho opravovaná dálnice na Gármiš.
Nocujeme na standardním místě spolu s dalšími kempery, ranní koupel v řece nesmí chybět a pokračujeme směr Val di Sole s tím, že si někde zastavíme a projedeme se na silničce. Cesta se nese v duchu kochačky, často stavíme, nechybí kávička, najedou je tu odpoledne a nám už se chce moc na to kolo.
Sjíždíme do malebného městečka Glurns a hledáme místo dobré na zaparkování i výjezd na švih. Směrovky nás zavedou do malého kempu, kde ale není jiná možnost než zaplatit noc. Sraz ve Val di Sole máme v sobotu večer, takže čas je. Když vyřizuju náležitosti na recepci, nepřeslechnu poznámku mého muže, která zněla takhle: Tak když už jsme tady, vyjedeme si na Stelvio. Říkám mu: no tak to určitě. Ještě trochu pochrchlávám po nějakém dětském bacilu od vnučky, od závodu L Étape jsem byla na kole 2x a pohrabu se na Stelvio.
Loni jsme tam šlapali z Bormia a tak dobře vím, co je to za kopec a co s tělem provádí výška nad 2000 m. A Stelvio je skoro 2800. Je už pozdní odpoledne a tak vyrážíme na krátký zahřívací švih. No švih. Z kempu směrem do Švýcarska je to pořád do kopce a místy i do celkem slušného. Na druhou stranu je jistota, že domů to posviští. Točím si na nejlehčí, nohy nebolí, tepovka je nízko, vlastně se cítím docela dobře.
Na hranicích jsme to otočili kolem spícího celníka a frčeli zpátky do kempu. Teplá sprcha byla luxusem, na který si při našich cestách příliš nepotrpíme, večeříme těstoviny a salát a docela brzy lezeme do postele, kam nás zahání déšť. Usínáme s dohodou, že vše rozhodne ráno počasí. Nahoře má být celé dopoledne 7-9 stupňů, tak to necháváme otevřené. Déšť postupně proprší stromem, pod kterým parkujeme a noc začíná připomínat pobyt v plechovém bubínku se stovkami bubeníků. Ale jsme tak unavení, že za chvíli spíme.
Ráno nás budí slunce a i pohled do hor vypadá optimisticky. Petr chystá kola, já snídani. Bohatou. Výzvy jsou tu od toho, abychom je přijímali, že jo. Ve formě se umí šplhat do kopců kde kdo. Takže dneska vyzkoušíme sílu hlavy a vůle.
Trasa Glurns, Prato, Passo Stelvio, St. Maria, Glurns má cca 70 km a z vrcholu, který je v polovině je to pořád z kopce. Takže vlastně jen 35 kiláků. Tak tedy jo. Sbalit návleky, spodní tričko, pláštěnku a tyčky do kapsy a jedem.
Prvních deset kilometrů do Prata je po rovině s větrem v zádech, což dodává optimismus. Pak ostrá pravá a cedule Passo Stelvio 25 km.
Včerejší lehkost vzala za své po prvních dvou kilometrech. Sklon stoupání má od začátku vyšší %, docela brzy se musím spokojit s dvěma nejlehčími převody. Petr je na tom o poznání líp, když zastaví kvůli focení, míjím ho se slovy “no, dneska nemám dobrej den“. Pak ho ještě zdrží telefonování, když mě dostihne, jedeme chvíli spolu.
Cesta se vine lesem, serpentiny jsou zábavné, Užívala bych si je víc, ale nohám se líbí víc stereotypní tempo v sedle. Moment, kdy vyjedu nad hranici lesa a otevře se kuloár s monumentem Stelvia je úchvatný. Na tenhle emoční doping se chvíli jet dá, ale pak přichází jedna konfrontace. A tou je nadmořská výška.
My holky z české kotliny poznáme moment, když se zlomí hranice 2000 metrů. Na silnici vidím nápis 7 km, na moment zastavuju, beru tyčku, fotím. Minuta, minuta a půl odpočinku mi udělá hodně dobře. Spíš na morál, než že bych načerpala síly. Přede mnou stěna se serpentinami, vedoucími až na vrchol. Zbývá zhruba 600 výškových metrů. V paměti mi vyskakuje stoupání z Mallorky k benzince. Nacházím si rytmus, ty, co se točí na pravou ruku mi sedí víc, pofukuje vítr, nastavuju si je jako „odpočinkové“. S dechem bojuje víc hobíků, jak jim rozumím, ale já už zastavovat nechci.
A konečně je tu! Poslední zatáčka, čert vem, že je to ta na levou ruku. Nějaká paní, stojící s manželem u pěkného kabrioletu (jéje, ještě vnímám, tak to není tak zlý) mě povzbuzuje „bravo, bravo“.
Jsem tu! Tentokrát to bylo víc vítězství vůle než nohou. Ale stejně si v tom ikonickém místě člověk radost prožije. A cola, radler a štrůdl jsou opravdu zaslouženou odměnou.
Co tobě udělalo radost? Byl to nějaký výkon na kole? Nebo jsi objevila zajímavý kout u nás nebo v zahraničí, který tě překvapil?
Nebo to bylo úplně něco jiného, co ti vykouzlilo úsměv ve tváři a zlepšilo ten den náladu? Napiš nám na damynakole@gmail.com!
