ROZHOVOR DNK : Slávka Chrpová – odvážná cestovatelka

Každá jsme jiná, a přesto toho máme hodně společného. Některé z nás v koutku sní, jiné sny realizují a dělí se o ně s námi. Stejně tak i Slávka Chrpová, šéfredaktorka cyklistického časopisu Cykloturistika. Každý rok sbalí to nejnutnější a hlavně vezme kolo, sedne na letadlo a odletí na pár týdnů zkoumat nové kraje.

Jak projekt s názvem „Ostrovní ženská cyklistika“ napovídá, odlétá na ostrov. A její toulky nezůstávají jen ve vzpomínkách. Dělí se o ně s námi a publikem. A tak při poslouchání jejího vyprávění se zasněně proháním v sedla kola po neznámých místech naší planety.

Se Slávkou jsme se potkaly krátce před tím, než odlétala na další putování. Na oblíbenou Kubu, kde projekt ostrovní cykloturistika před deseti roky začal. Po letech cestování s dámskou společností nyní dospěla do stádia, kdy získala už tolik zkušeností, že se nebojí vyrazit sama.
Dělat svůj první rozhovor rovnou se šéfredaktorkou, je velká výzva, a jak Slávka konstatovala, většina otázek je novinářská klasika. Třeba hned ta první, základní.

Jak ses dostala ke kolu?
Na kole jsem jezdila už jako malá, ale ten hlavní impuls přišel, až když jsem začala pracovat pro časopis Cykloturistika. Svou první větší zahraniční výpravu jsem podnikla s někdejším partnerem hned po revoluci. Vyrazili jsme na kolech tipu Favorit do Rakouska. Neměli jsme žádné speciální vybavení. Vše potřebné jsme měli v batozích, trochu jídla, žádné finance – ani šilink, ani marku. Ale měli jsme lýkový špagát, který se stal na této cestě nezbytným partnerem. Kousek za hranicemi se nám rozbil klínkový střed jednoho kola a my se táhli 250 km na tomto lýkovém laně, protože na druhém kole nebylo možno šlapat.

Tedy k prvnímu zahraničnímu putování tě vedlo otevření hranic. Jak tě později napadlo odcestovat na Kubu?
Bylo to díky mé práci – při korektuře článků jsem četla cestovatelské příběhy a autoři byli v podstatě jen muži. Případně ženy v doprovodu mužů, kdy cestovali jako pár. Říkala jsem si, když žádné ženy samy nejezdí, tak to zkusím já. Byla to výzva.
Na první cestu na Kubu před deseti lety jsme sice odletěly čtyři ženy, ale ještě jsme si raději přibraly s sebou jednoho muže. Díky této expedici jsem si uvědomila, že když se naučíme základní servis, není problém vyjíždět na ně pouze v dámském obsazení. Má to své výhody. Lidé se nás méně bojí, není jim za těžko nás oslovit, a my tak lépe poznáváme jejich kulturu a zvyky. Vezmou nás k sobě domů, uvaří nám jídlo a všeobecně jsou k nám sdílnější a přátelštější.
Naprosto fantastický byl na poslední cestě na Kubu přístup místních cyklistických průvodců. Hned na začátku cesty mi na kole upadl pedál. Vydaly jsme se tedy směrem zpět k vesnici žádat o pomoc, když tu z ničeho nic, kde se vzal, tu se vzal kubánský průvodce se svými klienty. Velmi ochotně pedál opět namontoval a my mohly pokračovat v cestě. O dva týdny později mé parťačce praskly dva dráty a neuvěříte, kde se vzal, tu se vzal, jiný kubánský průvodce nám přispěchal na pomoc. Na cestách jsem se naučila, že vše se dá nějak vyřešit. Někdy to není hned, ale vždy se najde řešení a není důvod propadat beznaději.

Podle čeho se rozhoduješ, které místo bude tvým novým cílem?
Jezdím hlavně po ostrovech, proto se také můj projekt jmenuje Ostrovní ženská cykloturistika. A protože je miluji, mám pár kritérií, podle kterých si je vybírám – jednak je pro mne důležitá přívětivá infrastruktura, a pak také může jít o méně známé ostrovy. Například když jsme odlétaly na Kapverdské ostrovy, dlouho jsem si říkala, zda je to správný cíl. Nemám chuť cestovat po velkých zemích, které nelze na kole jen tak procestovat a cesty typu přes celou Ameriku mne nelákají. Mám raději malé země, které dokáži lépe pojmout. Raději si vybírám rozvojové neotřelé destinace. Velmi civilizované země nechám na důchod…

Jak moc se před cestou připravuješ? Plánuješ trasu, hledáš místa, která budou vhodná pro nocleh?
Vždy mám nějakou představu ještě před odletem, mám vytyčený směr a mám vymyšlenou první část trasy. Nic ale není pevně dané. Žádný denní itinerář, který by mne svazoval, kam ten den musím dojet. Nemám ráda tento druh omezování a závazků. Chci si užívat volnost a dopřávat dostatek impulzů pro svou pozorovací a objevitelskou duši. Ubytování mám zajištěné jen na první noc po příletu, pak vše nechávám osudu.

Tvá cestovatelská duše se odráží i v tvých fotografiích. Kolik jich během expedice stihneš?
Čím jsem zkušenější, tím jich dělám méně, i tak je to kolem tisíce fotek. Naučila jsem se rozpoznat, co je dobré pro projekci na besedách o cestování a co je vhodné pro časopis.

Co je hlavní motivace k expedicím, co ti přinášejí?
Je to jednak profesionální záležitost z pozice novinářky. A další, hlavní věcí, kterou jsem si ani neuvědomovala, je poselství. Dříve mi přišlo, že hodně lidí cestuje. Ale jak dělám veřejné přenášky, uvědomila jsem si, že tomu tak není. Je hodně lidí, kteří nemohou cestovat. Buď na to nemají dostatek financí anebo správnou odvahu a představa cestování, které není zajištěné, je pro ně něco nepředstavitelného. Nemají ten naturel se odpoutat od domova. Jsem tedy svým způsobem posel, který je zatahuje do zajímavostí z těchto cest. Zprostředkovaně jim přináším zážitky, které by oni nezažili. Hlavně se snažím lidi pobavit.
Co se týká jízdy samotné, poznávám díky ní nové věci. Rozšiřují se mi různé obzory, jak informační, tak zážitkové. Nemám tachometr, nepočítám ujeté kilometry, počítám zážitky.
Mezi ty nejintenzivnější je dostat se do místní rodiny a poznat ji. Někdy jsou tyto rodiny hodně chudé. Snažím se jim vždy nechat nějaké peníze za nocleh a jídlo. Nenecháváme se hostit a ubytovat zadarmo. Na Kubu vozím dárečky – loni jsem vezla prstýnky, náušničky, tužky, bonbony – to otevírá cestu ke komunikaci.

Když pořádáš besedy o cestování, napadlo tě vydat knihu, abys své zážitky mohla dostat mezi více lidí?
Uvažovala jsem o tom. Možná k tomu někdy dojde, ale nyní mám tolik projektů, že na knihu aktuálně nemám kapacitu. Ještě neuzrál čas, nechtěla bych, aby má kniha jen tak ležela na pultech, ve výprodejích. Z mého pohledu bych ráda, aby kniha byla plnohodnotná. Když píši článek, je v lehčím duchu a ráda bych, aby kniha byla hlubší.

Práce šéfredaktory je časově náročná, jak se ti daří skloubit práci s cestováním?
Mám skvělého zaměstnavatele, který mi umožnuje jednou za rok odjet na tři neděle až měsíc. Větší cestu volím na podzim, kdy končí cyklistická sezóna a cesta není na úkor práce.

pokračování rozhovoru již zítra…

Autor: Jitka Mimránková
Foto: © praha-levne.cz,  archiv Slávka Chrpová

Kája Polívková