Holky kolem kol. Fotografka Markéta Navrátilová – část I.
O náhodách, životních zlomech i důležitých rozhodnutích jsme si povídaly s fotografkou Markétou Navrátilovou, dámou, jejíž život je intenzivně spojen s cyklistikou.
Další osobností do našeho seriálu „Holky kolem kol“, je na první pohled nenápadná dáma, jejíž životní příběh je téměř pohádkový a také velmi inspirující. Někdy totiž o budoucnosti rozhodují náhody a osudová setkání. Jenže nic z toho by samo o sobě nevedlo k úspěchu, pokud by se k tomu nepřidal obrovský talent, pracovitost, skromnost i pokora. To vše v sobě má fotografka Markéta Navrátilová, s kterou jsme se setkaly v pražském restaurantu Incruenti, nedaleko Českého olympijského výboru. Povídaly jsme si o focení, životních rozcestnících, motivaci k práci, o výchově dětí. Zaznělo spousta zajímavého a protože by byla škoda rozhovor zkracovat, přinášíme ho ve dvou částech.
Fotografka Markéta Navrátilová se narodila v roce 1972 v jihomoravském Kyjově. Od dětství se věnovala sportovní gymnastice, v letech 1982–1993 hrála na vrcholové úrovni tenis. Další rozvoj její sportovní kariéry zastavila vážná dopravní nehoda. Po absolvování gymnázia ve Zlíně vystudovala průmyslový design na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Poté se nastartovala její fotografická kariéra, velmi intenzivně spjata s cyklistikou. Je jedinou ženou-fotografkou, která má možnost v rámci Tour de France fotografovat cyklisty z motocyklu.
Jak dlouho jsi propojená s cyklistikou?
Od roku 1992, což je 25 let – to je strašné. Ale právě jsem si říkala, že bych s tím už měla nějak skončit nebo alespoň s tou Tour de France, člověk nemůže dělat stejné věci v pětačtyřiceti jako v pětadvaceti. Mám pocit, že čtvrt století stačí.
Když se vrátíš o těch 25 let zpátky, chtěla jsi být odjakživa profesionální fotografkou?
Vůbec ne. Já jsem hrála vrcholově tenis a v podstatě během měsíce jsem místo tenisové rakety začala nosit desky výtvarné. Opravdu se to událo z úterý na středu. Důvody byly zdravotní, v 18 letech jsem měla těžkou autonehodu a už se nedala nikdy dohromady natolik, abych se mohla vrátit k tréninku naplno a byla schopná hrát turnaje. Tenis v pozici trenéra pro mě nepřipadal v úvahu, to by mě zničilo. Najednou jsem ale nevěděla, co chci dělat. Hrozný prázdno. Shodou okolností mě maminka přihlásila na nějaký výtvarný kurz na UMPRUMce, tak jsem chytla ty desky a šla do toho.
Takže začátek kariéry?
Kurz mě bavil, šlo mi to a dostala jsem doporučení, abych se zkusila přihlásit k řádnému studiu. Po půl roce příprav jsem se dostala na VŠUP a začala studovat obor průmyslový design. Bylo to fajn, i když jsem se nikdy nepovažovala za toho umělce s bílou šálou, dlouhým černým kabátem. K sportovnímu focení jsem se dostala náhodou, táta byl spoluvydavatelem dvou časopisů a chystal se právě na reportáž z Tour de France, vzal mě s sebou, abych se doma nenudila. Já jsem si tam fotila tak pro radost a asi proto, že jsem byla osamocená holka, všiml si mě majitel anglické reklamní agentury a požádal o pár fotek. Líbily se mu a tím začala naše několikaletá spolupráce.
Tomu se říká raketový start.
Měla jsem hned od začátku štěstí na lidi, ale musím se přiznat, já se na focení cyklistiky zpočátku dívala hodně s despektem. Člověk tam sedí na chodníku, prší, sněží na tebe a přemýšlí, jestli vůbec dělá správnou věc, jestli to někam povede. Nikdy jsem si nemyslela, že u toho zůstanu tak dlouho. Zlom přišel po pár letech, kdy mě oslovila prestižní agentura Cor Vos, pro kterou dělám dodnes.
Je to výhoda být jedinou ženou ve společnosti vyvolených fotografů při Tour de France?
Myslím si, že to byla na začátku spíš trochu nevýhoda, chlapi nevěděli, co od holky čekat, řekla bych, že to pro ně bylo horší zvyknout si na mě, než pro mě se včlenit do jejich společnosti. Když jsem začala dělat pro Cor Vos, přišla jsem najednou do absolutně profesionálního prostředí, tam si ani nemůžeš dovolit být jiný, zneužívat toho. Já jsem na to nikdy nehrála, protože to by byl konec. Je hezký si nechat otevřít dveře v hotelu, ale na Tour tě nikdo nepustí na lepší místo, než které si tam vydobiješ. Mluví za tebe práce, nikoliv dlouhý vlasy.
Komentátor Tour de France, Tomáš Jílek řekl, že přípravu na tuhle mimořádnou akci začíná půl roku dopředu. Jak je to u Vás, fotografů?
Pro nás je v tomhle Tour jiná, já nemusím podrobně studovat, kudy se pojede, co zajímavého kde je. Samozřejmě, že když se jedou horské etapy, tak vím, že se bude přejíždět nějaký masiv, popřemýšlím, který s kopců je tam hezčí, zda je otevřený, který kde má jezero, to dopředu zjistím. Ale na ty „landmark“ se prostě zeptáš ráno kolegů nebo si přečeš noviny. Nic totiž stejně nefunguje, pokud nebude hezké počasí. Nic taky nefunguje, pokud bude v úniku třeba Holanďan, kterého mám já fotit, v tu chvíli všechno padne. Je dobré mít plán, vědět něco o trase, kde je silnice široká a dá se peloton předjíždět, to ostatní je o zkušenosti, povědomí, které získáš za pár let, o psaných i nepsaných pravidlech, co si můžeš dovolit a co ne. My řešíme vše většinou za chodu.
Do jaké míry potřebuješ rozumět cyklistice, třeba odhadnout taktiku týmů v jednotlivých etapách a podle toho si plánovat svůj pohyb, aby ti nic důležitého neuteklo? Radíš se s někým?
Samozřejmě, že čím to člověk dělá déle, tak to je lepší. Nevím nic o tom, jaký převodníky ti kluci jezdí, kolik kdo šlape wattů, spíš je musím znát do té míry, abych odhadla, jestli je ten jejich únik důležitý, může závodníka přivést ke žlutému dresu a nebo mám zůstat se stávajícím vedoucím jezdcem.
Na Tour se musíš neustále rozhodovat, jestli zůstaneš před pelotonem nebo za ním, ale občas se člověk splete, občas zastavíš na špatném místě, ale čím víc zkušeností máš, tím je snazší dělat správná rozhodnutí. V podstatě když víš, že máš nejlepšího Holanďana na konci pelotonu tak zůstaneš s ním, protože víš, že to bude zítra v novinách jako zpráva číslo jedna, ale je to třeba na úkor toho, že ti uteče žlutý trikot, protože už ho potom nedojedeš, když jsi v horách. Občas pošlu zprávu šéfovi, nebo on to sleduje v televizi v tiskovém středisku, tak mi řekne ne, zůstaň tam. Podobné je to s pády, to je hodně o štěstí. Já ale tyhle fotky nemám úplně ráda.
Často máš velmi poetické fotky, kdy propojíš přírodu nebo civilní svět s profesionální dřinou. Je to taky o náhodě?
Fotky s krajinkou vznikají zpravidla v rovinatých etapách, v prvních 50 – 60km, kdy víš, že se nebude nic dít, že si peloton můžeš nechat předjet a pak se zase vrátíš. Hezké fotky v kopcích se dělají zas v prvním stoupání toho dne, kdy víš, že ti pojede celý peloton, což je hezčí než třeba potom, kdy už jsou nadělený, jak korálky.
A taky je to o tom mít svůj den a dívat se jinak, než ti kolem tebe. Takhle vznikla fotka při závodě v Malajsii, kde se jezdilo kriterium v Kuala Lumpur, kolem Twin towers. Bylo nemožné získat fotku aby byli v záběru cyklisté i věže. Druhý den pršelo a já ty věže uviděla v odlesku, v kaluži. Fotku pak otiskl britský cyklistický časopis na celou dvoustranu.
Jak moc během etapy fotíš?
Já jsem fotograf, který fotí míň než víc. Fotím, když mám pocit, že to za to stojí, samozřejmě že to číslo ovlivňuje i to, jestli to je nějaká nezajímavá rovinatá etapa, nebo naopak rozhodující, kdy se jede o celkové pořadí. Tam pak fotíš, co to dá.
Když se fotilo ještě na film, tak jsem fotila třeba 10 filmů to je nějakých 300 – 350 fotek, teď s tím digitálem je to 1000-1500. V jednom foťáku mám 800 ve druhém 300 jeden na dlouhý objektiv a jeden širokoúhlý. Ale pak z toho se třeba 50 fotek pošle do agentury.
Kolik času pak máš na jejich výběr?
Když skončí závod, následuje pódium, které ne vždy fotím a běžím do tiskového. Do agentury posílám fotky bez velkých úprav, popisky už tam mají připravené dopředu, celý ten proces trvá třeba půl hodiny.
Nejdříve se samozřejmě vyberou tak tři fotky vítěze, nejdůležitější únik a pak další fotky do archivu. První fotky musí letět během 10 minut. Ale ty největší agentury, těm se to posílá už rovnou z foťáku nebo si to editují už rovnou z auta. Prostě platí čím dřív, tím líp.
Tour fotíš z motorky, co vše si s sebou vezeš?
Jsou to dva foťáky, na jednom je širokoúhlý objektiv, nějakých 16-35mm, na druhém 70-200 nebo 100-400 zoom, potom v brašně máš ještě třeba 3 objektivy jeden větší nebo rybí oko takže já nosím jenom dva, někteří vypadají podle toho, co mají na krku, že jdou do války, to já zase ne. Vezu tak kolem 10kg.
V průměru 4 hodiny v akci, s 10 kily nádobíčka, to už vyžaduje slušnou fyzičku…
Sport mě provází od mala, do 10 let jsem dělala sportovní gymnastiku, potom jsem začala s tenisem, ten hrála až do jedenadvaceti. Pak přišlo období téměř nicnedělání, ale začala mě pobolívat záda, tak mi bylo jasné, že musím začít cvičit. Snažím se tomu dát pravidelnost a dělat něco, co mi nezabere moc času, takže se snažím chodit 1-2x týdně plavat, běhat, ale je to hodina i se sprchou, prostě žádný extrém. Nic ale nedělám z nějakých sportovních ambic, jen potřebuji, aby mi drželo tělo pohromadě, aby se mi nestávalo, že tam jsem si skřípla nerv, tam jsem si otočila s hlavou a pak jsem jí zase týden neotočila zpátky.
Jsi uznávanou fotografkou doma i v zahraničí, kde hledáš motivaci na sobě stále pracovat?
Já jsem takový pochybovač, nemám to v sobě nastavené tak, že když jsem Tour zvládla 10 x dobře, už to tak bude pořád. Pro mě je každá znovu taková malá maturita. Navíc, čím jsem starší, tím mám větší respekt. A neplatí to jen pro Tour, velkou výzvou pro mě byla třeba olympiáda v Londýně. Tam jsem skládala maturitu každý den. Tak jak znám cyklistiku a její proměny, tady bylo hodně nového, třeba to, že skok daleký byl i zároveň skok vysoký, protože mi sportovci vyskakovali mimo objektiv. Dělat na OH sportovní fotky, to je opravdu řemeslo, musíš vědět jaký objektiv, kde stát, že když uhneš o pár centimetrů, najednou jsou z toho 2 metry a už toho závodníka nemáš v záběru.
Můj motor je, že prostě nechci nic podcenit a že jsem už příliš stará na to, abych odevzdávala špatnou práci, s kterou nejsem spokojená.
Máš nějaký vzor, fotografa, který tě inspiruje?
Řekla bych, že vzor úplně ne, ale mám hodně ráda Davida Bailyho, Arnolda Newmana a Martina Parra. Oba fotí kromě jiného i portréty a jejich pojetí se mi hodně líbí.
Jinak si ale myslím, že focení je hlavně hodně mentální záležitost, stane se ti, že někde jedeš a najednou se ti rozsvítí oči a vidíš tam úžasné věci a pak jedeš tím místem znova a nevidíš nic, protože to v ten den nemáš v hlavě nastavené.
Takže pokud člověk nechce fotit vyloženě nádeničinu, myslím si, že to může vidět každý, jen to chce se dívat.
Dva fotografové, které jsi zmínila, jsou britové, sama jsi pár let v Londýně žila, jak vnímáš tuhle etapu svého života?
Strávila jsem tam dva roky, se svým prvním mužem. On byl Kanaďan, čínského původu, pracoval jako konzultant v telekomunikacích, žili jsme v překrásném bytě a já přemýšlela, jestli budu žena v domácnosti, jestli se začnu věnovat více foecení nebo jestli budu dělat něco úplně jiného. První rok v Londýně jsem byla úlpně ztracená. Nakonec jsem zrušila všechny své schizofrenie a rozhodla se, že zkusím fotit a že budu fotit vše, co jsem do té doby nefotila. Londýn byl velmi inspirativní, začala jsem reportáží z metra, která se nakonec líbila a možná to byl ten zlomový okamžik, kdy jsem poznala, že focení bude to, čemu se budu další kus života věnovat.
Pokračování rozhovoru zde
