Reklama

„Vždy existuje nějaká cesta, i když třeba náročnější“, říká úspěšná handicapovaná cyklistka

O odvážném sportovním snu, o životě i pracovních plánech vypráví handicapovaná cyklistka Petra Hurtová, dáma s mimořádnou energii i ochotou pomáhat ostatním.

Reklama

Na domluvený sraz v útulné kavárně nepřišla, ale přijela. Usměvavá, s šik outfitem, ve tváři ani náznak nepohody z dlouhé cesty v sychravém počasí. Už při domlouvání rozhovoru jsem tušila, že půjde o mimořádné setkání. A nemýlila jsem se. Téměř celý život této dámy je spojen s koly. Ale úplně jinak, než to má drtivá většina z nás…. 

Petra Hurtová trpí od narození chorobou zvanou osteogenesis imperfecta neboli extrémně zvýšenou lomivostí kostí. Proto je od útlého dětství připoutaná na invalidním vozíku. Žije ale naplno, i když jí dal osud do vínku těžkou překážku a jako malá měla druhý domov v nemocnici. Snad i proto se dokáže vcítit do pocitů ostatních a s naprostou přirozeností pomáhá všem, co to potřebují.

Petro, jak vzpomínáš na své dětství, které se tak lišilo od toho, jak ho prožívají zdravé děti?

Mám vrozenou vadu a už na svět jsem přišla dost polámaná. Bylo zřejmé hned od začátku, že je něco špatně. Tahle diagnóza je taková nevyzpytatelná, buďto se zhoršuje, nebo se to postupně s věkem zlepšuje. Já mám to štěstí, že se u mě jedná o tu druhou variantu, začalo se mi to zlepšovat někdy kolem 10-11 roku.

Do té doby jsem ale byla pravidelně 2-3x za rok na nutných operacích v nemocnici, trávila jsem tam dost času. Přesto mě maminka od malička vedla k tomu, že nic není překážka, všechno jde udělat, vždy existuje nějaké řešení. Byla jsem díky tomuto přístupu hodně času mezi zdravými dětmi, výhodou bylo i to, že jsem z menšího města a tam jsme si žili jako velká rodina.

Chodila jsi do klasické základní školy?

První stupeň základky jsem odchodila na klasické škole, tam jsme se všichni znali, takže jsem nepociťovala ani žádný rozdíl, že by tam byl nějaký problém, protože ty děti se mnou vyrostli a já s nimi.

Ve 13 letech jsem měla vážný úraz kolene, prodělala těžkou operaci, ztratila částečně hybnost v noze. Tou dobou jsem přecházela na druhý stupeň do speciální školy, do Jedličkova ústavu v Liberci. Je to zvláštní, ale já si připadala trošičku jak vetřelec, protože jsem vyrůstala mezi zdravými dětmi a tady jsem mezi nimi nebyla. Bylo to pro mě hodně těžký, ne snad, že by ty děti byly zlý, ale protože jsem do té doby vyrůstala v prostředí, které můj handicap neřešilo. Naučila jsem se, že vždy nějaká cesta existuje, i když je třeba horší, náročnější, ale vždycky člověk může jít dopředu. Bylo to ale o zvyku, nakonec jsem si tam našla spoustu přátel, s kterými se stýkám dodnes.

Střední školu jsi ale absolvovala opět mezi zdravými…

Šla jsem na obor malíř skla a keramiky, mě moc bavilo tvořit rukama. Takže opět jediný vozíčkář mezi zdravými. Ve škole byli báječní, snažili se vytvořit prostředí pro mě, zbudovali bezbariérové nájezdy, kluci z dílen mě vynášeli do malíren i s vozíkem.

Pro mě to byly velké zkušenosti, získala jsem pohled na obě varianty, co s sebou přináší studium na klasické škole, tak i té speciální. A to mě vlastně doprovází do dneška, v životě a v práci, kterou dělám, dokážu lépe poradit.

Doktoři ti vzhledem k tvému zdravotnímu stavu těhotenství úplně nedoporučovali, přesto ses rozhodla pro mateřství, jak jsi vše zvládla?

Nebyl to přímo zákaz, spíš šlo o to kdy. Já jsem zastánce toho, že ženská je ženská a má tady nějaký úděl a jeden z nich je porodit dítě. Bylo mi 22 a při tradiční ortopedické prohlídce jsem se zeptala, zda zvládnu těhotenství a odpověď byla, že moc času nemám, za dva roky už by to bylo hodně rizikové. V té době jsem měla přítele, vypadalo to jako vážný vztah, takže jsme se dohodli na miminku. No a do půldruhého roku jsem porodila. Vztah sice nevydržel, přestože jsme byli svoji, ale to je život. Takže mám krásného kluka, je zdravý, což je pro mě to nejdůležitější.

Těhotenství bylo náročnější, ale kvůli úplně jiným zdravotním problémům, než kdokoliv předpokládal. Dostala jsem zánět žlučníku, na konci šestinedělí jsem skončila v docela vážném stavu na operačním sále. Teď jsem ale šťastná máma a i když přijdou někdy náročné chvíle, Viktor mi je oporou a dodává mi motivaci.

Nejvíc! Petra se synem Viktorem

Jsi v invalidním důchodu, ale zároveň také působíš velmi aktivně v sociálních službách, co přesně děláš?

Jsem dobrovolníkem Adra Česká republika, máme u nás pobočku, takže chodím do pečovatelského domu, do nemocnice, mluvím s lidmi, jsem intervenční pracovník a také organizuji sbírky a podobné aktivity. Funguji v sociálním výboru pro město Česká Lípa a jsem koordinátorem poskytovatelů všech sociálních služeb na území. Mám v hlavě spoustu nápadů, projektů, moc ráda pomáhám lidem, kteří to potřebují.

Za účelem jedné sbírky jsi také nafotila kalendář…

To bylo v roce 2013, kdy jsem si vymyslela tenhle projekt, kdy se z prodeje kalendářů vybíralo na vozíček pro jednu holčinu u nás. Nafotila jsem to vlastně sama se sebou, vstříc mi vyšel svatební salón v České Lípě, darem jsem dostala uvazané kytky a moje kamarádka to nafotila. Název byl „Jsem na vozíku, ale i přesto jsem žena“, oběhlo to celou republiku a peníze se vybraly.

Jak ses dostala k cyklistice a závodění?

Když byl Viktorovi asi rok a půl, tak jsem se chtěla dostat dál, než jsem mohla dojet na vozíku. Já jsem nikdy neměla problém s fyzičkou, že bych nevydržela jet daleko, ale pro běžný vozík byly v cestě terénní překážky a celkově byl pomalý. V tomhle čase jsem potkala poprvé Tomáše Poucha z Černých koní a od něj se dozvěděla, že mají taková ruční kola, že by mi to asi mohlo splnit mojí touhu toho vyrazit někam dál. Hned jsme se domluvili, přijela jsem do Prahy a vyzkoušela svůj první handbike a v podstatě jsem z něj už 8 let neslezla.

Půjčovala jsem si ho ¾ roku, dozvěděla se i o závodech pro handicapované a už jsem v tom jela. Hned mě to začalo hrozně bavit, jezdila jsem pohárové závody, vyhrávala, za dva roky jsem se začala i po té sportovní stránce starat sama o sebe, sháněla si své sponzory, budovala svoje jméno. Tím ale přátelství a spolupráce s Černými koňmi neskončila, i když jsem začala jezdit jako „Petra R16 Dexter tým“.

Petra na fotce z prodejně úspěšného kalendáře

Jak trénuješ na závody, máš nějaký plán?

Zpočátku jsem měla i svého placeného trenéra, Honzu Třesohlavého, který mi psal skladbu tréninků pro cyklistiku. Když jsem do toho začala ještě plavat, musela jsem vše trochu přizpůsobit podle svého, takže teď i díky získaným zkušenostem si vše skládám podle vlastních potřeb.

Před důležitými závody jsem na kole tak 3x týdně, po 2-3 hodinách, do fitka jdu taky minimálně jednou za týden. Plavání je v létě míň kvůli kolu, pak když skončí sezóna, tak chodím do bazénu častěji. V něm taky závodím, a až skončím s cyklistikou, budu se mu věnovat víc. Stupňuje se mi totiž problém se sluchem, což mě začíná na kole omezovat, v bazénu to vadit nebude.

V Čechách jsi vyhrála snad vše, co se dalo,6x jsi ovládla celkové hodnocení ČP handicapovaných, jsi 4 násobná mistryně republiky, na poháry ti doma nestačí police. Měla jsi někdy ambice připravit se na paralympiádu?

Samozřejmě, že se tahle myšlenka kolem mě mihla, jenže já jezdím nejraději závody na horském handbiku, miluju terén, přírodu, mám ráda kameny, bláto, mám ráda, když přijedu do cíle a jsou mi vidět jenom oči. Zkoušela jsem před dvěma roky sedět na dvou židlích, kombinovat to se silničkou, ale prostě bike je bike.

Musela bych se připravovat právě na silniční závody a na to jsem příliš silový tip. Navíc, kvůli zdravotním problémům, které mám jsem trochu přehodnotila přístup ke všemu a žiju teď a tady. Nevím, co bude zítra, za rok. V mém případě na tom můžu být ze dne na den tak fyzicky špatně, že i ten konec sportování přijde okamžitě. Třeba teď vím, že mě v budoucnu čeká právě kvůli tomu sluchu náročná operace. Kdy přesně, záleží na tom, jak rychle se mi to bude zhoršovat. Ale samozřejmě, že si věci plánuju, mám své závazky ke sponzorům a hodně mi záleží, že když něco slíbím, tak to chci splnit.

Na závodech vás doprovází vždy zdraví cyklisté, jak si své parťáky vybíráš?

Ano, musím mít s sebou nějaký doprovod a točí se mezi sebou tak tři lidi. Spousta setkání je o náhodě a o tom člověku samotném. Třeba s Honzou Jírů …potkali jsme se na závodech, kdy on už dělal support, já tenkrát ten závod vyhrála. Honza ke mně přišel s gratulací a řekl: Hele maličká, ty jsi nějaká šikovná“. A domluvili jsme se na další akci. Honza je člověk, který mě vždy dokázal dostat do takové fáze, kdy jsem se kousla a jela úplně na hranici možností. Tak jsme toho docela dost odjeli společně. Jen je to pro každého z doprovodu časově náročné, proto je dobré mít víc přátel k sobě.

Přestože se držíš hesla „ žiju teď a tady“, máš nějaké sportovní plány na příští rok? Čeho bys chtěla dosáhnout?

Mám svůj sen, chtěla bych jet příští rok závod 1000 mil. Samozřejmě, jak se to postupně blíží, tak má tužba trošku opadá, ale to není jen o mě a mém kole, ale i dalších věcech a lidech okolo. Stálo by to hodně peněz, bylo by potřeba i hodně lidí jako doprovod. Je to závod na 1600 kilometrů, pro mě asi i víc, protože bych musela určitá místa objet. Lidi v okolí mě ale v myšlence podporují, na handbiku to ještě nikdo nedal, rozhodně se nevzdávám.

Mám variantu, že bych jela buď po stopách závodu nebo třeba o 14 dní dřív. Nepotřebuji mít úplně tu slávu okolo a tak, ale ráda bych si to natočila, udělala z toho dokument a pak s tím jezdila po školách a pro postižené prezentovala, že sport je jedna z možností, jak si naplnit při handicapu život. Takový můj projekt. Tím bych asi ukončila své závodní ježdění.

Jsi neskutečně aktivní, kde sama dobíjíš energii?

To je různé, dobíjí mě každá věc, která se mi povede a kde mi třeba řeknou, že mi fandí. Nebo když mi lidi pomáhají třeba hledat varianty v řešení mých plánů a věcí. I to dokáže člověka dobít energií. Samozřejmě taky můj syn Viktor, to je moje sluníčko, když se mu něco povede a přiběhne se slovy“ mami, koukej..“.

A taky, když už jedu z posledních sil, sednu na kolo, vyrazím na nejvyšší místo někde u nás, tam se zastavím a jen tak dýchám. 

Co ti pomáhá v tom, co děláš? Myslím teď z osobnostních vlastností…

Myslím, že dokážu být hodně empatická. Když s tím člověk umí pracovat, tak je to asi dobrá vlastnost. I kvůli špatnému sluchu umím třeba vypozorovat, jak se lidé cítí, jen z jejich pohybů, gest. I na dálku dokážu odezírat co si povídají, teda ne slovo od slova, ale získám pocit z té situace. Nemusím s nimi ani mluvit a vím že jsou šťastní nebo smutní. A netýká se to jen mých blízkých přátel.

Myslíš, že jsi své okolí zdravých lidí ovlivnila natolik, že mají podobné hodnoty v životě, jako ty?  Nebo jsou určité věci nesdělitelné a člověk s handicapem prostě vnímá jinak?

Já mám okolo sebe hodně známých, ale jen pár opravdových přátel. A i přesto, že jich je pár a jsou mi blízcí, tak žiju jinak. Tím, že jsem si prožila hodně špatného i v soukromém životě, tak mám na nějaké věci jiný pohled. Co ale platí obecně, že lidé žijí hodně takový fofr život, nestihnou postřehnout drobné radosti, co je trochu potěšilo, hodně spěchají, chtějí toho příliš stihnout. Já mám dny taky vyplněné, ale dokážu to všechno vnímat. Taky si píšu svůj deník, každý den od té doby, co jsem se rozvedla. A takové to své já si schovávám do té knížky. Je to dobré, když má člověk před sebou třeba nějaké rozhodnutí, tak se podívá a má sám v sobě rádce. Protože stejně to je vždy jen o nás. O našem rozhodnutí.

Blíží se vánoce, co máš na tomto období ráda?

Já vánoce miluju! Mám ráda takové ty nazdobené vánoce, v americkém stylu, čím víc to svítí, tím je to lepší, protože každá ta svíčka je jiskřička v oku. Viki už je ve věku, kdy říká, že ježíšek není, ale stejně si to užíváme a jezdíme každý rok do Prahy nasát vánoční atmosféru. Chtěla bych se jednou podívat třeba do New Yorku na Rockefellerovo centrum a obří vánoční strom.

Co mám ještě ráda? Ať jsou lidé, jací jsou, tak na ty vánoce jsou na sebe milejší a sdílnější. A čím víc bude člověk roznášet to hezké, tak si myslím, že nám všem bude líp.

Foto: DNK, Fb archiv Petra H. 

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama