ROZHOVOR: Barbora Průdková o přešlapech, novém týmu i naději na návrat
“Už mě nebavilo se tvářit, že je všechno v pořádku…,nic totiž nebylo”, říká v dnešním rozhovoru Barča Průdková a vysvětluje své předčasné ukončení sezóny a nastiňuje nové životní priority.
Je to 9 měsíců nazpět, kdy jsem s Bárou dělala velký rozhovor před její poslední sezónou v kategorii do 23 let. Bylo to povídání plné energie, optimismu, velkých plánů. Teď sedíme ve stejné kavárně, vítá mě stejně přátelský úsměv. Báry doplněk tentokrát není kabelka, ale u stolku jsou opřené berle, které má naordinované po operaci kolene. I já přišla s podobným handicapem, tak se naše první věty zcela logicky stočily ke zdraví, nutnosti operací, prognózám, kdy se Bára poprvé posadí na trenažér nebo kolo.
Zprvu jsem měla podobné očekávání odpovědí jako před tím třičtvrtě rokem, ale po pár minutách jsem poznala, že je vše trochu jinak…. Vlastně jsem ani nemusela Báru požádat o co největší otevřenost, ani ji nevylekala moje zmínka, že ve svých dotazech půjdu takzvaně až na dřeň. Naopak, tahle sympatická usměvavá rodačka z Ostravy se zcela spontánně pustila do hodně upřímného vyprávění…
Pojďme se ohlédnout za uplynulou závodní sezónou. Něco se povedlo, ale nebylo toho moc a i lesk bronzu z mistrovství Evropy ve sprintu zastínily dost špatné výsledky a ve finále předčasné ukončení sezóny. Co za tím bylo?
Začnu svým hodně smělým cílem, já šla do sezóny s tím, že budu jezdit do TOP ten ve světě, doma se budu rvát o první příčky s Karlou, Jitkou a Janou. První šok přišel hned ve Stellenboschi (úvodní závod SP), tam jsem dojela úplně na chvostu, přitom jsem se cítila hodně dobře. Hodně mě to vzalo, doma jsem přemýšlela, co za tím je a usoudila, že je to váhou, že jsem moc těžká. Byl březen, začátek sezóny a já se srovnávala s loňským vrcholem, kdy jsme v září na mistrovství světa měla skoro o 5 kilo míň. Začala jsem experimentovat s jídlem, do toho měla hodně těžkých tréninků, na tom jsme byli domluvení s trenérem. Váha šla rychle dolů a pár závodů se mi jelo skvěle, třeba pohár v Praze. Jenže pak mi totálně seklo a nebyla jsem schopná se z toho dostat.
Kolik kilo šlo tedy dolů?
Za měsíc jsem zhubla 5 kilo. Já jsem konzultovala své problémy s váhou se svým doktorem přes zátěžovou diagnostiku a to s Jirkou Dostálem a ISL. Shodli jsme se, že bych měla zkusit postupně redukovat váhu, ale ten rozsah diety jsem si stanovila sama. A samozřejmě, že jsem jedla děsně málo. Teď zpětně vím, že to bylo špatně, hlavně v špatný čas, uprostřed sezóny to nikomu nedoporučuji. Pomohlo mi to na tři závody, ale byla jsem strašně unavená, hodně jsem spala. A do toho bojovala s brzkým uzavřením třetího ročníku na vysoké.
To ale nebyl jediný problém…
Ano, v tuhle dobu jsem se rozešla i se svým trenérem Radkem Kaftanem. Já nějak neunesla to, jak špatné výsledky po náročné zimní přípravě jsem měla. Naspala jsem mu nehezkou zprávu, ne že bych mu něco vyčítala, ale spíš v tom smyslu, že takhle jsem si to nepředstavovala. Sešlo se to vše nějak špatně, Radek v té době řešil i své problémy a tak spolupráci se mnou ukončil. Od dubna jsem trénovala sama, do toho jsem blbla s jídlem a snažila se do konce května dodělat zbývající zkoušky ve škole, abych měla čas se připravit na zářijové MS v Lenzerheide. Paradoxně, když jsem ukončila ročník, místo, aby se mi ulevilo, vše na mě padlo a bylo mi hůř. Výsledky špatné, nedojížděla jsem závody, vyvrcholilo to na akademickém mistrovství světa, kde jsem na závodech zkolabovala. To byla poslední kapka, kdy mi došlo, že už to vše musím začít řešit.
Krok první byl, že jsi předčasně ukončila sezónu…
Ano, nemělo smysl se dál trápit, věděla jsem, že se z toho sama nedostanu. Zašla jsem za Viktorem Zapletalem (bývalý trenér a reprezentační kouč), vyříkali jsme si pár věcí, které mezi námi nebyly urovnané, dovedl mě k Liboru Vítkovi, což je expert na výživu, spolupracuje s Járou Kulhavým, Ester Ledeckou, takže s ním jsme začaly řešit stravovací problém. Jenže to nejde rychle, aby to nebylo na úkor zdraví. Pochopila jsem, že moje přání bojovat o medaile na mistrovství světa v Lenzerheide se konat nebude, 20. srpna jsem ukončila sezónu.
Jak se na to dívali v tvém týmu? Vzali si tě jako čtvrtou ženu mistrovství světa, smlouva byla na tři roky s výhledem na OH v Tokio…
Popravdě, ani fungování tam mi na psychickém rozpoložení nepřidalo. Nechci o týmu mluvit ve zlém, kritizovat. Ale dost brzy jsem poznala pár věcí, které mi na pohodě nepřidaly. Nešlo o to, že jsem v Headu nedostávala žádné peníze, jezdila zadarmo. Tak byla postavená smlouva. Pro mě to měl být krok do mezinárodního týmu, který bude fungovat profesionálně. Dám příklad, čekala jsem, že za nimi přijedu na závody (svěťáky, C1), budou tam mechanici, budeme společně bydlet, fungovat jako jeden tým. Jenže chyběl sportovní manažer i zkušenosti. Z předchozích týmů jsem byla zvyklá na jiný servis. Navíc jsem hodně brzy vnímala, že jsem tam tak trochu navíc, cítila zklamání z toho, že si mých výsledků nevážili…těch, co za mnou byly. Byl to projekt pro ty mladý kluky, kadety, juniory.
Ale ne všechno bylo špatné. Oni jsou takový rodinný tým, s námi jezdil hlavní manažer, jeho manželka a byli takový veselí, povzbuzovali na trati, to bylo fajn. Jen nemají bohužel vyřešeny ještě ty základní věci, ta profesionalita tam ještě chybí. Třeba to tam časem bude. Ty mladí mají čas ještě čekat, ale já už moc ne. Přeju jim úspěch a myslím, že mají dobrý koncept pro ty mladé. Rozešli jsme se v dobrém.
Říkáš…“jezdila jsem zadarmo“. Čím to podle tebe je, že české cyklistky obtížně shánějí angažmá, kde by měly alespoň nějaký minimální plat?
Protože to je s námi asi trochu složitější (smích). Jedno je jasné, potřebujeme trochu větší péči, než kluci, což možná manažery odrazuje. Nevím čím to je, ale v posledních letech se docela zhoršily podmínky pro holky, aby našly dobré týmové zázemí. V tuhle chvíli je to nastavené tak, že většina jezdí po škole nebo po práci 3-4 hodiny na kole, o víkendech po závodech, tohle vše zadarmo, za materiál. Nikomu se ale nechce, aby ho do třiceti let živili rodiče. Bohužel je tu další problém. Když holka jezdí světový pohár na 30 místě a český pohár do top 5, který je v televizi sotva pár minut, tak to není pro sponzory atraktivní, jako třeba KPŽ a Nova cup. To ale platí i pro chlapy. Jenže i na KPŽ jsou víc vidět kluci, než první holka. Kluci jsou za to placeni, přestože to je amatérská soutěž. Holky…? Jen, co si vydělají na cenách. Pro ženské cross country platí, že málokdo je ochoten investovat do toho, co teprve přijde nebo může přijít.
Nepřemýšlela jsi na odchod na silnici? Tvoje 20. místo na MS v Dauhá jasně napovědělo, že by to nemuselo být marné…
Napadlo mě to, během 5 vteřin jsem to zamítla, protože bajky mě baví více. Navíc, v Čechách je podle mě beznadějné jezdit v kvalitním silničním týmu. Začala tu fungovat docela dobře Dukla, ale většina holek jezdí hlavně dráhu. Šla bych na silnici, jen kdybych dostala zajímavou nabídku, ale vzhledem k tomu, že na silnici teď nezávodím, logicky nemůže přijít. Něco jsem měla před dvěma lety po Dauhá, odmítla jsem…
Teď už můžeme prozradit, že tě příští rok budeme vídat v červeno bílých barvách týmu Ghost. Co tě vedlo právě sem?
Byla to trochu náhoda, první kontakt domluvil kamarád, který pracuje pro Mojekolo a s manažerem týmu Honzou Hruškou se dobře zná. Ještě po cestě na schůzku jsem si třídila myšlenky, co vlastně příští rok chci, co mohu slíbit, co nechci, aby se opakovalo. Setkání s Honzou bylo velmi příjemné a já cítila úlevu, volnost, pochopení a vstřícnost k mým nejistým plánům. V podstatě jsme se domluvili, že na mě nebude tlak, ať si dořeším zdraví, školu, začnu trénovat a postupně se vrátím k závodění. Dostanu materiální podporu a na mě bude, zda sezónu pojmu, že to budu mít jako brigádu ke škole, pokud se rozhodnu pokračovat ve studiu a budu jezdit jen české závody a třeba se vrátím do velké cyklistiky, za dva, tři roky.
Není to velký krok zpět od plánů evropské medailistky, která se chtěla poměřovat s těmi nejlepšími závodnicemi světa?
Vím, že je tým Ghost vnímaný jako více hobby, ale to mi v tuhle chvíli vůbec nevadí. Honza mi dal právě strašnou volnost, nabídl dva programy, v případě, že by mi to šlo a i pro případ, že bych se stále trápila nebo neměla energii na velké závodění. Dal mi nový pohled na cyklistiku, abych se mohla vrátit k tomu, co mě na kole bavilo. Jezdit, závodit. Ne být v absolutním stresu, když se nedaří, abych si jen odškrtla, že jsem byla tady a tady. Ten přístup mě hrozně zaujal.
Jak tedy bude vypadat varianta, když to půjde?
Jedno je jasné, že to nepůjde hned. Budu mít víc jak dva měsíce pauzu a po operaci kolene si sednu na kolo až v lednu, takový je verdikt doktorů. Na druhou stranu budu odpočatá, i psychicky, budu plavat, cvičit. Až se na to budu cítit, naskočím na zkoušku do českého poháru, to hodně napoví. Na těchto akcích budu mít k ruce zaplaceného člověka, který mi zajistí potřebný servis, zázemí. Přestupuji do elitní kategorie, když budu schopná jezdit s Jitkou, Karlou, bude mít smysl vyrazit na závody C1 a svěťáky. Mám stále podporu od Dukly, příslib, že se mohu na zahraniční akce připojit k Viktoru Zapletalovi a jeho týmu. Na rovinu říkám, že bez podpory Dukly bych musela letos pracovat a neměla bych šanci v cyklistickém rozvoji. Když jsem zmínila, že jezdím „zadarmo“, myslela jsem, že tým mě neplatí. Od Dukly ale samozřejmě dostávám přiměřenou peněžní podporu a určitý balík peněz na soustředění. Kdybych tohle už 3. rokem neměla, musela bych chodit do práce.
Nebude ale taková volnost na škodu? Najdeš v sobě sílu dřít, když na to budeš zase sama?
Budu dělat všechno pro to, abych se vrátila. Ale také jsem přehodnotila priority. Už nemám v hlavě jenom kolo a školu, nejsem už ani tak odvážná ve svých názorech, třeba že budu závodit na OH v Tokiu. V tuhle chvíli to není reálný cíl. Cesta k prvenství, splnění velkých snům bude dlouhá, ale něco ve mně mi říká, že to nemám vzdávat, že toho jsem schopná. Ale jestli to bude za půl roku nebo za 4 roky, to je otazník. V tomhle směru je skvělá motivace třeba Katka Nash, která začala mít ty nejlepší výsledky také až jako starší.
Mám svoje heslo „nikdy se nevzdávej“ a určitě se na kolo nevykašlu jen tak, i když vím, že je to hodně těžké. Už mě ale nebaví se přetvařovat před všemi, že je všechno v pořádku a říkám na rovinu, že není nebo nebylo vše v pořádku. Jestli se vrátím zpátky na vrchol, tak myslím, že pak zůstanu nahoře hodně dlouho.
Zakončím naše povídání otázkou, která zazněla i při posledním rozhovoru, i když tuším, že odpověď bude o dost jiná. Na co se teď těšíš, Báro?
Teď se těším, že konečně dodělám školu, to mi spadne kámen ze srdce. V lednu už snad konečně budu Bc. Barča Průdková (smích). Taky se těším na to, že už budu mít v pořádku koleno a zdraví. Od ledna mám také nového přítele, sportovce, lyžaře, který bydlí na druhém konci republiky, takže se těším, že budu mít více času i na něj. Kdo si myslí, že on je důvodem, proč jsem přestala mít výkonnost, je na omylu. On mě hodně podporuje v tom, abych tu velkou cyklistiku ještě nevzdávala. Žije na horách a už teď mi vymýšlí různé okruhy a kopce, kde budu trénovat. Těším se kolik těch otazníků, co teď v hlavě mám, odkryju a kam ta moje cesta povede.
