Reklama

Vánoční rozhovor s Kateřinou Nash. „Konec kariéry si neplánuji, kolo si užívám“

O zážitcích, objevování nových věcí i prezidentských povinnostech vyprávěla česká legenda Katka Nash…

Reklama

Katku Nash není třeba nijak dlouze představovat. Řadí se mezi historicky nejúspěšnější cyklistky naší země, pro mnohé je živoucí legendou. A stále aktivní a hodně úspěšnou cyklistkou. Fanoušci Kačku milují. Za její přístup, skromnost, stále krásný úsměv, kterým nikdy nešetří. I pro mě má zvláštní nádech každé naše setkání. Kdysi kamarádky i rovnocenné soupeřky na bikových tratích. Přátelství zůstalo, ale přesto když usedám do křesla a pouštím nahrávání pro domluvený rozhovor, vážím si toho okamžiku. Přede mnou sedí dáma světového formátu a tentokrát jsme jediní, pro koho si našla čas…

Katko, přestože nechci, aby náš rozhovor byl jen a pouze o závodění, musím se vrátit k SP v Táboře. Ne k výkonu a tvému 10. místu, ale té atmosféře, kterou pro tebe fanoušci při závodě, ale hlavně po dojetí vytvořili…
V Táboře jsem si to opět maximálně užila. Je to vždy skvělé jet před domácími fanoušky. Tím, že moje rodina pochází nedaleko odtamtud, věděla jsem, že přijede spousta přátel. Je fakt, že výsledek nebyl úplně podle představ, ale vlastně na konci dne člověk vnímá, že to není jen o tom sportu. I když pro úspěch denně trénuje, jezdí intervaly, ten konečný pocit není postavený jen a jen na výsledku. Proto pro mě bylo moc milé vnímat tu atmosféru, kolik lidí po závodě přišlo pro podpis, fotku, od mladých až po dospělé. Nežiju tady, tak moje jméno není často v médiích, ale když si občas něco přečtu, třeba i o jiných našich závodnících, někdy na mě dýchne z titulků takový negativismus, ve smyslu…“nezajela, skončila až pátá, nedařilo se“. O to víc bylo příjemné vnímat zájem fanoušků, kteří si váží toho, co jsem v cyklistice už dokázala, váží si mě jako člověka. Není to prostě o tom jednom jediném dnu.

Jsi v Kalifornii stejně tak populární, jako tady doma?
To asi nejde porovnávat. Malé státy mají ke sportovcům blíž, víc je sledují, mají i větší přehled o více sportech. Já až když jsem jela na svojí třetí olympiádu a vyšel o mě v místních novinách článek, právě směrem k OH, začali se se mnou sousedi bavit o cyklistice. Do té doby možná půlka z nich nevěděla, co vše dělám. V cyklistické komunitě jsem známá, v běžném životě mám dostatek soukromí, což mi vlastně vyhovuje (smích).

Od našeho posledního rozhovoru utekly dva roky. Změnilo se za tu dobu něco zásadně v tvém životě?
Když nebudu brát v úvahu závodní program, tak v zásadě nic. Bydlím střídavě na dvou místech, v San Franciscu a v horách, u LakeTahoo. Někdo má chalupu, já dvě garsonky a vybírám si podle toho, co mám za program, zda a kam musím cestovat na závody. Tohle mě hodně vyhovuje. K horám mám samozřejmě blíž, líbí se tam i mým oběma psům (smích). V cyklistice pořád pokračuju, i když se to vyvíjí a já se posunula trochu jinam. Závodím na gravelu, jezdím maratony, endura, etapové závody. Kolo a závodění si teď ohromně užívám. V tom je cyklistika výjimečná, jak přicházejí nové disciplíny, člověk si může kariéru prodloužit, i když opustí světové poháry. Navíc je to i zajímavé pro sponzory, protože jsou to často masové akce. Náš tým změnil zacílení, už není priorita v cross country a světových pohárech, takže můj závodní program do toho přesně pasuje.

Když bys měla vybrat nějaký závod, který v tobě zanechal intenzivní dojem, jaký by to byl?
Grinduro, závod, kde si může každý vybrat typ kola a na něm pak absolvuje různé disciplíny, výjezd do vrchu, trailový sjezd, hodnocené jsou celkem 4 etapy. Hodně to prověří, jak kdo na kole umí. My starší tam dokážeme prodat své zkušenosti.

 A pak samozřejmě BC Bike Race, to je sedmidenní závod, který jede přes sedm různých měst. Start je ve Vancouveru, cíl taky. Po celou dobu se o tebe někdo postará, projedeš spoustu nádherných míst, trailů.  O tenhle závod je velký zájem, letos byli na startu bikeři z více jak 40 států.

Jak ty osobně vnímáš elektrokola? Už i na nich se jezdí řada závodů, od maratonů až po endura…
Mě elektrokola nevadí, ale závodění se mi nelíbí. I když chápu, proč i do toho UCI jde a závody podporuje. Já sama svůj e-bike nemám, nevidím potřebu ho mít, několikrát jsem se svezla a mám pocit, že bych asi brzy začala být líná (smích). Znám lidi, co jezdí na kole do práce, místo autem, tak to je fajn. Ale je otázka, jestli ti, kteří nikdy na kole nejezdili, nemají potřebu makat, zpotit se, zlepšovat kondici, jestli se u kola udrží. Nebo to bude jen zábava na krátký čas. Druhý problém je to, že se takoví lidé dostanou do míst, do terénu, na který nemají najeté zkušenosti. I proto už v Americe je řada lokalit, kde jsou elektrokola zakázána, třeba Moab je takovým příkladem.

A co další fenomén, sociální sítě? Baví tě nebo je to pro tebe součást týmových povinností?
Ve smlouvě to nemám, ale sponzoři to po nás chtějí. Já jsem si třeba nikdy nezaložila facebookový účet, nebavilo mě psát, ale když přišel Instagram, tak ten mě nadchnul. Spousta fotek z hezkých míst, možnost sdílet zážitky. Pro nás, sportovce je to pak možnost se přiblížit fanouškům blíž. Sdílet s nimi náš profesionální život. Takže ano, na Instagramu se snažím být aktivní.

A umíš být off-line?
No, umím to vypnout, ale asi jako každý jsem se přistihla, že jsem připojená čím dál tím víc. A pak si uvědomím, kolik času jsem ztratila a jak málo toho udělala. Takže v týmu mám nepsané pravidlo, že u večeře nikdo mobil nevytahuje. Stal se z toho zvyk a vlastně si to užíváme. A já se to snažím při jídle dodržovat, i když jsem sama. Není to pěkný pohled na stůl šesti lidí, kde jich pět kouká do mobilu.

Pojďme zpátky ke kolu. Zmiňovala jsi, že tvůj tým Clif Pro změnil zaměření, opustil závody Světového poháru, nechce se prezentovat v Evropě. Ale fungujete dál, směrem k novým disciplínám. I v Evropě zaniklo několik letitých týmů, dá se mluvit o nějaké krizi horských kol? Jak je to ve Spojených státech?
V horských kolech peníze jsou, špičkoví závodníci si vydělají poměrně vysoké částky, což dříve nebylo. I ve srovnání s dalšími disciplínami se bikům daří, což jsem se dozvěděla ze schůzí UCI. Ale myslím, že v budoucnu i v Evropě bude trend, kdy si jednotliví sportovci vytvoří svůj vlastní tým. Malý, kdy na jednoho závodníka bude jeden, dva členové doprovodu. V USA je tenhle směr už několik let vidět. Je to méně nákladné, navíc to v případě horských kol nebo cyklokrosu ani není potřeba, mít v týmu 8-10 závodníků, jako třeba na silnici. Dá se říct, že velké týmy pro cross country v Americe skoro nejsou. Pro dobrého sportovce je snazší si sehnat pro sebe prostředky, své sponzory.

Opustila jsi závody Světového poháru, sleduješ současné dění? Koho vnímáš jako talent z nastupující generace?
Je to už dva roky, co jsem přestala svěťáky jezdit, ale samozřejmě se na cross country stále dívám. Musím přiznat, že mnohem víc sleduju ženské závody, je to vyrovnané, napínavé, líbí se mi, jak se závodí. Vedle toho mě ohromě baví sledovat sjezdy. Redbull TV umí udělat krásné přenosy.

Kdybych měla říct jedno jméno z cross country scény, tak mě hodně baví se dívat na Jolandu Neff. Kromě toho, že bravurně ovládá kolo, tak je z ní cítit obrovská energie. Na to, jak je mladá, jezdí výborně. Samozřejmě velký talent je i Katy (K. Courtney, aktuální mistryně světa-pozn.red.), titul od ní asi nikdo nečekal.

Uplynulo dvanáct měsíců, co jsi byla zvolená do funkce prezidentky komise sportovců UCI. Jaký rok to byl?
Já jsme v tuhle chvíli ve třech komisích, už dříve jsem byla zástupkyní sportovců pro cyklokros, z toho si mě vybrali už přímo do cyklokrosové komise UCI. Když pak bylo hlasování do pozice prezidentky, sportovci zvolili mě. Ohledně cyklokrosu jsem v nejužší komisi, která, dá se říct, rozhoduje, kam se bude cyklokros posouvat. Co ale beru jako nejdůležitější změnu je, že dříve, když byl sportovec pozvaný na Radu UCI, tak jen poslouchal. Zatím co nyní já mám i rozhodovací právo volit, souhlasit, nesouhlasit. V Radě UCI, která se schází 3x do roka řešíme úplně vše, co UCI dělá. Všechny disciplíny, charitativní projekty, sportovní centra pro Afriku, ale třeba také vzhled webových stránek. Je to tak, že zaměstnanci UCI připraví podklady, my to dostaneme k prostudování a pak o tom hlasuje. Pro mě to není placená funkce, ani každodenní práce, ale někdy se toho sejde docela dost. Ale je to hodně zajímavé, dozvěděla jsem se hodně i z jiných cyklistických disciplín.

Vidíš v této práci i svou perspektivu?
Asi o tom až takhle nepřemýšlím. Ale vím, že to mohou být otevřené dveře někam dál, že mě to může posunout. Zatím jsem ve všech funkcích vnímaná jako aktivní sportovec, což mi vyhovuje. I když vím, že i to někdy skončí.

Patříš mezi ty, co si dopředu stanoví svůj poslední závod, poslední sezónu?
Ne, takhle to nemám. Já pokud závodím, budu to dělat naplno. Neumím si říct, uberu 10%. I když jsem opustila SP, pořád hodně závodím, jezdím těžké věci, jsem v maximálním zatížení. Pro mě je příjemné zjištění, že když si odskočím na klasické cross country mezi elitu, pořád na to mám, závodit s nejlepšími. Teď jsem ale spokojená, že můžu jezdit úplně jiné závody, které mě baví a mají svou hodnotu. Tím, že mi drží zdraví, daří se mi, nijak konkrétně o konci kariéry nepřemýšlím. Až to přijde, budu řešit co dál. Asi něco kolem sportu to bude.

Naše povídání vyjde v adventním čase. Ty jsi pobyla v Čechách dva týdny, teď už se chystáš na vánoční svátky ve svém druhém domově. Jaké budou?
Já jsem trávila několik posledních pět let Vánoce tady v Čechách, takže byly takové tradiční a s těmi nejbližšími. Pro ty letošní nemám vlastně žádnou představu, zatím žádný pevný plán. Pro Američany je z pohledu rodiny významnější Den díkůvzdání. V tuhle dobu lidi cestují za svými nejbližšími, je pro ně důležité sejít se pohromadě u společné večeře. Vánoce už jsou víc na pohodu, necestuje se, lidé jsou ve svých domech. Takže to takhle na pohodu budu mít i já, možná upeču jablečný štrůdl a strávím večer s přáteli.

Katko, náš čas utekl hodně rychle (Katka spěchala na letiště-pozn.red.), tak poslední a krátká otázka. Vzkaz pro naše čtenářky?

Jezděte na kole, zkoušejte nové věci, užívejte si pestrost cyklistiky. V tom je totiž její krása.

Foto: DNK, mtbs.cz

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama