Reklama

HOLKY KOLEM KOL. Laďka Daňková, dáma z Bamboo království

Jak vznikl název značky Suspect Animal? Proč nemá Laďka obchoďáka? Rozhovor s akční dámou, která umí nakazit okolí svou obrovskou energií i přístupem a jen tak se z něčeho neposadí na zadek…

Reklama

Jsou příběhy, které motivují, za nimi jsou lidé, co vás při prvním setkání ohromí svou energií, nadhledem, pozitivním pohledem na věci, nad kterými by jiní lamentovali. Přesně taková je Laďka Daňková, majitelka malé firmy Suspect Animal. Od mládí si prošla tvrdou školou, prožila velké zklamání v osobním životě, musela řešit i zásadní zdravotní problémy. Přesto zůstala veselá, je akční a řídí se heslem, že problémy se mají řešit, ne se jimi trápit.

Když jsem dostala pozvání, abych se přijela podívat na focení nové kolekce Suspect Animal, neváhala jsem ani chvíli. Nakonec, i trička v designu DNK jsou z její dílny. Byl to příjemný den, kdy pod vedením fotografky Markéty Benešové vznikaly krásné fotky, dvě tváře letošní kolekce Anička Lomová, dcera majitelů spol. Lom Trading a Lucka Velechovská, bývalá závodnice se zhostily role modelek dokonale. A já využila volné chvíle a Laďku trochu vyzpovídala….

Laďko, jak ses dostala k tomu, že budeš šít funkční prádlo, co bylo před Suspect Animal?
Jsem původně pánská krejčová, ale odjakživa jsem měla potřebu něco tvořit, vymýšlet. Po revoluci jsem začala pracovat s mamkou, která začala podnikat, dělaly jsme dětské věci, byl takový boom, vše šlo rychle na odbyt, pak jsme začaly dělat funkční prádlo. Toho bylo hodně, šily jsme  i na zakázku firmám „na klíč“, od návrhu až po distribuci. 

Jaké to je podnikat v rodině, tedy mamkou?

Moji rodiče byli docela tvrďáci, takže chtěli, abychom si prošli vším, úplně od začátku, umět všechny technologie, sedět u stroje, udělat střih, rozumět materiálům, seřídit stroje. Tohle vše se mi později hodilo v práci, takže zpětně jsem jim za to vlastně vděčná. Ve firmě jsme to měly nastavené, že se stále učím, můžu přijít s nápadem, protinázorem, ale rozhodující slovo má mamka. To platilo i v rodinných vztazích. Nejtěžší bylo nepřenášet si pracovní věcí do osobní roviny.

Co bylo impulsem k založení tvé vlastní značky?

Asi 5 let jsem souběžně s naší, a když pak mamka skončila, tak už jen s mojí firmou pracovala na živnostenský list pro jednu českou značku, která měla 200 zaměstnanců. To bylo hodně náročné období, až jsem se rozhodla, že se nechám zaměstnat a svoje podnikání jsme ukončila. Pak ale přišel docela rychlý sled událostí. Po 15 letech podnikání jsem vnímala, že jsem docela obtížně zaměstnatelná. Navíc majitel firmy se rozhodl převést výrobu do Číny, rázem přišla většina lidí z 9 dílen o práci. Já jsem s touhle filozofií nesouhlasila, a tak bylo rozhodnuto a pracovní poměr jsem ukončila.

Tou dobou jsem začala jezdit zas víc na kole, sportovat a uvědomila jsem si, že mi docela dost věcí z funkčního prádla nesedí. Navíc jsem alergik a žádný uměly materiál jsem nesnesla. Dostala jsem se k bambusovém vláknu, zkusila ho zpracovat a tím začalo moje druhé podnikání.

Jak jsi přišla na název Suspect Animal?

Podezřelé zvíře… (smích). Trochu to souvisí s mým působením ve firmě, kde jsem dala výpověď. Byla jsem taky podezřelá, trochu rebel, který nechtěl sdílet svoje technologie, neztotožňoval se s principem fungování firmy. Taková úsměvná recese, kdy si člověk taky potřeboval trochu ulevit. A tak trochu na truc je ta naše firma taková malá lokální, kdy si hýčkáme zákazníka, chceš zkrátit rukáv zkrátíme, prodloužit prodloužíme, a nedělat vlastně tu masovku, kde se řeší halíře, ale dělat to takhle pro klientské. Přesně opačný směr, než se vydal můj zaměstnavatel.

Tušila jsi tehdy do jakých rozměrů se tvoje podnikání rozjede?

Já měla vizi nedojít tam, kam došli ty velké firmy. Najít někde ten stop stav, ten strop, abych právě měla pořád ten kontakt se zákazníkem, abych nejela ve velkým řetězci. To opravdu nechci. Za těch téměř 10 let se mi to daří.

Co bylo proto tebe zpočátku nejtěžší?

Já ani nevím, já jsem to až tak ani neřešila, protože nebyla priorita vydělávat peníze. A bambusová trička, to byl zpočátku takový doplněk, který se postupně začal otáčet. Já jsem do toho nešla s nějakým cílem, mě to bavilo a chtěla jsem si vytvořit něco svého. Teď se ukazuje, že ty možnosti jsou další a další.

Jak máš velkou firmu máš teď?

Je malá, do 10 lidí a nechci to zvětšovat, protože pak už se to vymyká kontrole a je to ten řetězec, kterého nechci být součástí, protože tam už člověk nemá šanci být u všeho a mít perfektní přehled.

Dodáváš jen na český trh?

Čechy a Slovensko, ono si to žije vlastním životem, nemám žádného obchoďáka. Nechci expandovat ani dál, vše chci v klidu na pohodu. Doba sama o sobě je rychlá, tak proč.

Dominantním produktem Suspect Animal je prádlo z bambusu. Odkud bereš materiál?

Příze se sem vozí, protože samozřejmě nejsme bambusová velmoc a plete se to tady v český pletárně, barví se to buď tady nebo v Polsku, kde je to dokonce barvírna na vyšší úrovni, s tím že ty barvy mají atest pro děti do 3 let, takže nejen ten materiál, ale i ty barvy jsou super. Na tom si zakládám.

Co vše ve firmě zastáváš?

No všechno!  Majitel, fakturant, technolog, vzorovač, přípravář práce, mistr, opravář, švadlena, střihač, řidič, jediné, co nedělám je grafik a uklízečka. Je to klasický syndrom “já to dělám nejlíp a nejrychleji“.

Předpokládám tedy, že si i vyhledáváš zaměstnance do týmu. Co u tebe hraje roli při výběru?

Dělám pohovor, ale my to vždycky řešíme tak, že dáme první měsíc. Ona nemusí být vyučená švadlena, pokud je zručná, tak to se naučí, ale je potřeba, aby zapadla a byla samostatná, protože nás na tom placu není moc. A jeden špatný článek dokáže rozbít celý kolektiv.

První bamboo kolekce patřily motorkářům…

Bývalý společník byl motorkář, v té době, kdy jsme začínali to byla takové pole neorané. Motorkáři jezdili v normální bavlně a ti, co aspoň trochu sportovali, si vzali pod bundy třeba to funkční tričko. Ale o bambusové přízi se ví, že je antialergenní, nesmrdí. Tak se to krásně hodilo pod tu kůži, kterou vozí.

A jak k nabídce přibyla cyklistika?

Ono to šlo vlastně skoro souběžně, tím že motorkáři byli první, tak se na to navázala doména. Já jsem na kole dřív dost jezdila, pak jsem se ale přizpůsobovala bývalému manželovi a kolo šlo stranou. Teď už je vše, jak má být a kola si užívám.

Co sedláš za model?
Cyklokrosku Bottecchiu. Je to splněný sen. Ano silnička je fajn, ale tam u nás to prostě není možný. Velký provoz, takže ne-e. Kroska je krásný střed. A vzhledem k tomu, že se s Lomovýma znám (zastoupení italské značky Bottecchia), tak se to tak hezky vyladilo. Jezdím i v zimě, ale nejsem nějaký extra technik, takže to je pro mě občas překročení vlastního stínu.

Trénuješ pravidelně? Postavu máš vyseklou, jak se držíš ve formě?

Jednou za týden si přerovnám sklad :D, to jako vážně. Ty role nejsou moc lehké a když jich tam skládáš třeba 30, je to docela makačka.  Na kole mám ráda lesní přejezdy, ale mě na tom hrozně baví, jak je ta cyklokroska rychlá. Když natočím stovku, tak si člověk rozšíří akční rádius. Protože prostě můžeš jet o něco dál a výš než na horském kole. Tak to platí u mě.  

Ale abych nevypadala jako nadupaný sporťák. Přes týden jezdím sama, na víkend mám motivátora, přítele. To je sportovec od malička, takže je to hecař neuvěřitelný. Prostě když nemůžeš, tak přidáš. Nekňuč, jeď.

Máš na těle nepřehlédnutelné tetování. Má pro tebe jiný, než estetický význam?

V mém případě je to tak, že když si člověk udělá jedno malé tetování, zjistí že malý, není to ono, tak si ho zvětší pak si udělá druhé pak se to snaží propojit a takhle to dopadá. Je to závislost, žije si to vlastním životem a říká si to pojď je čas, tady je ještě místo.

Zpátky k bambusu. Dnes jsme na focení nové kolekce, jak přicházíš na nápady, novinky?

My nejedeme systematické kolekce, takže to rozhodně není, že by byla nějaká vize, dlouho se nic nedělo, pak je deadline a všichni se můžou po….takhle to u nás není. U nás to je tak, že až přijde nuda, tak si řekneme, pojďme zkusit tohle. Tady třeba nějaký kytky, mořský svět, takže s grafikem, to je pán na volný noze, takže toho nejde tlačit do termínu, se dohodneme, že chceme něco vytvořit, on udělá grafiku. Často je to stejně jiné, než to bylo v hlavě a takhle jedeme operativně, až do finálního produktu. Jednou za půl roku/rok se rozhodneme, že uděláme něco nového, neřídíme se trendy, barvami, prostě tak jak to cítíme. Je to asi proti proudu, ale moje zkušenost je taková, že jakmile se jede na termíny, tak výsledek je špatně.

Jaké vlastnosti ti pomáhají v tom, abys vše zvládla?

Silný pud sebezáchovy a extrémní soutěživost, nikdy jsem nezávodila, ale ráda vyhrávám. A tohle je taková moje výhra, protože jsem si to vybudovala úplně od začátku.

A tvoje negativní vlastnost?

Jsem strašný cholerik, ale zase se vyřvu a je klid. Je důležité, že to o mě všichni vědí.

Teď se tady fotí, máš dvě krásné modelky, vše na pozitivní vlně, měla jsi někdy chuť se Suspect Animal skončit?

Mockrát. Ale byl to vždy impulz od lidí zvenčí. Nějaký zákazník, co měl potřeba se nechutně vyzvracet na Heurece. Nebo byl někdo vyloženě zlý. Nebo přišel někdo nový do práce a během 14 dnů dokázal rozdrbat celý kolektiv. To jsou takové momenty, kdy si člověk říká proč to dělá. Ale samozřejmě to přejde. A já mám naštěstí i takovou náturu, že se z toho rychle otřepu. Na to je to kolo třeba ideální, takže když potřebuju přemýšlet a něco řeším, tak jedu do nějakého fakt těžkého terénu. Ten problém nezmizí, ale už není tak strašný jako byl. A já si k tomu došla i věkem, že se může makat na dílně hlavou strašně moc, ale musí tam být nějaká kompenzace. Protože pokud tam není to vybití, tak hrozí vyhoření nebo velký zdravotní problém, a to není dobré. Takže u nás to je období od listopadu do Vánoc, nevnímat co říkají lidí, nekoukat se na Heureku a prostě to přežít.

Máš nějaký plán, kam firmu chceš posouvat?

Mám. Chtěla bych dělat čistý bambus. Přestat řešit nějaké podružné věci, které taky nabízíme. Směsová trička a tak. Ten materiál, co mám na skladě vyčistit a jet čistě bambusové záležitosti. Chtěla bych mít třeba víc gramáží a bambus by byl základ, takže takhle. Prostor na rozvoj tam je.  Hledáme možnosti, jakým způsobem vrstvit, co k sobě jde, abychom zachovali funkčnost materiálu, proto ten, kdo má problém s kůží, tak vezme bezpotiskovou věc. Ale jinak děláme potisk na rameno, nebo bok, aby to pořád mělo funkční vlastnosti a ten design do toho nezasahoval, ale zároveň abych se cítila pořád jako ženská.

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama