Reklama

ROZHOVOR Tereza Sásková. „Mám ráda adrenalin. A taky se často bojím, ale nemyslím, že je to špatně“

Zajímavé povídání s velkou nadějí českého bikingu…

Reklama

Je mladá, talentovaná, a na seznamu výsledků už má nejeden úspěch, kterým vyčnívá nad ostatními. Sportovní veřejnost, a také trenéři v ní vidí budoucnost české ženské cyklistiky.

Tereza Sásková pomalu vykračuje v šlépějích Terezy Huříkové, má ale i leccos společného s naší historicky nejúspěšnější bikerkou Katkou Nash. Všechny tři totiž pochází z vimperské líhně a prošly trenérským vedením Jiřího Lutovského, všechny dokázaly už v juniorské kategorii vybojovat světovou medaili. Tereza krůček po krůčku stoupá vzhůru a kromě fyzického potenciálu má ještě jednu velkou přednost-je excelentní v technice. A to je atribut, bez kterého není šance se ve světové konkurenci prosadit. A taky se moc ráda směje….

Terko, než se pustíme do hodnocení tvé první sezóny v třiadvacítkách, zavzpomínej na své sportovní začátky?

Jako dítě jsem dělala hodně sportů. Kamarádi i rodina sportovali, bylo to pro mě přirozené. U nás doma se to vždycky točilo okolo sportu. V zimě jsem trávila čas na běžkách a sjezdovkách, přes léto na kole. Ted‘ jsem za to rodičům vděčná, všestrannost se neztratí.

Jak jsi poznala, že právě horská kola se stanou tvou prioritou?

Pomatuji si, že na kole bez koleček jsem se naučila jezdit, když mi byly 3 roky. Do juniorek jsem kombinovala závodění na biku a na běžkách, ale kolo byl vždycky trochu jinde. Baví mě sport jako takový, ráda se hýbu, ráda si jdu za nějakým cílem. Jen na biku jsem se vždycky cítila přirozeně. 

Uprostřed letošní sezóny jsi maturovala na sportovním gymnáziu ve Vimperku. Měla jsi individuální plán? Jak vypadal tvůj „školní“ den?

Ve Vimperku jsem byla 8. let na osmiletém gymnázium, z toho čtyři roky na sportovním gymplu. Díky časově náročné přípravě a sportovním výsledkům mi byl umožněn právě individuální plán, kdy příprava na testy závisela hlavně na mě. Poslední dva roky jela spíš individuálně, díky tomu, že jsem hodně času trávila mimo Vimperk. Místo svojí třídy jsem navštěvovala učitele, u kterých jsem napsala testy (těch bylo většinou více, protože mě tlačily termíny, do kterých jsem musela mít známky z určitých předmětů). Okolo 11 už jsem byla doma a šla na trénink. Večer jsem pak měla čas připravit se na další testy.

Patříš mezi výborně technicky vybavené bikerky, patříš mezi ty odvážné, co obtížné tratě baví?

Jednou za čas máme trénink s Gaspim. Díky jemu jsem se naučila kolo lépe ovládat a v těžších XC pasážích dokážu mít bike pod kontrolou…tedy většinou. Mám ráda adrenalin, takže z části to ve mně je, ale zároveň nerada dělám věci, u kterých si nejsem jistá.

Tratě SP pohárů jsou rok od roku těžší, pořadatelé jako by se předháněli, kdo vymyslí obtížnější umělý úsek. Bála ses někdy?

Jo! Bojím se často, nemyslím si, že je to něco špatného. Snažím se strachem pracovat, to že se něčeho bojím je pro mě přirozený. Světákové tratě jsou těžké, ale myslím, že kromě letošního MS jsou všechny relativně bezpečné, paradoxně jsou často přestřelené spíš tratě HC závodů, či některých C1…

MS Lenzerheide a stříbrná rozlučka s juniorskou kategorií

Své závodění v juniorské kategorii jsi ozdobila světovým stříbrem a bronzem z ME. S jakým cílem, očekáváním jsi šla do třiadvacítek? Cítila jsi nějaký tlak na sebe?

Určitě jsem přestupovala s velkými cíli. Teď to nemyslím tak, že bych do sezony šla s tím, že chci být na podium v SP, spíš jsem toho ze sebe chtěla dostat co nejvíc. Tlak jsem necítila, i když si myslím, že okolí mělo občas větší očekávání, než jaké jsem pak zajela výsledky.

Který z letošních závodů ti udělal největší radost? Výsledek, výkon…

Těch bylo spousta. Těch několik 13. míst na SP, to byly skvělé závody, jak Andorra, Val di Sole, tak Lenzerheide, nebo závěrečný SP v USA. Ale zmínila bych MS v Kanadě. Trat’ v Mt. St. Anne je výzva, jak po fyzické, tak po psychické stránce. Po tom, co jsem v druhém kole zlomila ráfek, jsem se nazpět dostala do takového toho stavu, kdy vnímáš jen sama sebe a trat‘. Proťala jsem cíl, ani jsem nevěděla, na jakém umístění. 16. místo bylo lehce pod očekávání, ale já byla šťastná, protože jsem do toho dala úplně všechno, co ve mně ten den bylo.

Tvůj první rok v U23, byl to velký rozdíl – v pojetí závodění, v konkurenci?

Spousta holek z třiadvacítek dokáže konkurovat nejlepším ženám. Zajímavé bylo třeba porovnání na testovacím závodě v Tokiu. Tuším, že v první desítce byly čtyři holky třiadvacítky. Kategorie je hodně nabitá a nikdo nedá nic zadarmo. Rozdíl oproti juniorkám je hlavně v té konkurenci. V juniorkách se bojuje o první 10., tady o první 20. 

Vidíme tě pořád vysmátou, jak se pořádáváš s neúspěchem, když se ti nezadaří?

Snažím se neřešit blbosti. Beru to tak, že je skvělý mít dobré výsledky, ale taky to není všechno. Když se mi nedaří, snažím se najít problém. Nehroutím se z toho, pořád je to „jen“ sport …  

Štiplavý pot v očích, přesto ve tváři náznak úsměvu. Nebo ne...?

Jezdíš v týmu u Jirky Lutovského, trénuje zde i tvůj táta. Přesto tě má „na starost“ někdo jiný…

Mým trenérem je Vojta Hačecký. Od loňska jsme spolu začali spolupracovat. Jsem ráda, že jsem narazila na někoho, kdo o sportu uvažuje stejně jako já. Jirka je šéf teamu, ve které i pro příští rok zůstávám.

Jezdíš víc na silnici nebo na biku?

Víc času trávím na biku než na silnici, kilometry neřeším, není to údaj, který by pro mě měl nějakou vypovídající hodnotu. Většinou tak okolo 15-20 hodin týdně, podle toho, v jaké části sezony jsem.

Nastoupila jsi na VŠ, máš ale rozložený ročník. Zůstává pro tebe kolo prioritou? Nebo přicházejí myšlenky na životní perspektivu…?

Určitě je kolo na prvním místě. Mám hodně podporující rodinu. Nedokážu si představit, jak bych se jinak mohla věnovat kolu na této úrovni. Spíš, než životní perspektivu řeší závodník finanční zajištění a v případě, že nemáte podporu v podobě rodiny. Je hrozně těžké překonat fázi, kdy vaše výsledky nejsou zajímavé, což po přechodu z juniorů až na výjimky potká většinu.

Hodně diskutovaným tématem je trend velmi štíhlých závodnic a na druhé straně poruchy příjmu potravy. Máš výživového poradce nebo to zatím necháváš přirozeně plynout?

Mám to štěstí, že jsem měla okolo sebe vždycky skvělé lidi a nikdy jsem s tím problém neměla. Setkala jsem se s tolika holkami, které trpěly PPP. Často bylo jejich okolí naprosto bezohledné, když to tak řeknu. To mě mrzí. Sama se snažím jíst zdravě, ale tak nějak vyváženě, úplně to nehrotit…

V příštím roce tě budeme vídat ve žluto-černých barvách týmu Rouvy. Jaké máš ambice pro r. 2020, o kolik chceš ve SP poskočit?

Tým stejný, jen barvy trochu výraznější (smích). Chci se dál posouvat, ale jak moc se to povede, ukážou až SP. Kdybych měla říct číslo, tak letos jsem měla na dosah 10., příští rok by to mohla být 5.

 Jaká je tvoje vlastnost, co ti pomáhá ve sportu a třeba i ve zvládnutí studia a sportu?

Docela brzo jsem získala velkou lásku ke kolu a začala to dělat, protože mě to hodně baví. Pak je mnohem jednoduší překonat fáze, kdy to třeba tolik nejde. V mém případě opravdu vím, o čem mluvím, protože jsem rok závodit nemohla.

A naopak něco, co bys zařadila do škatulky „negativní“ nebo na které bys chtěla zapracovat?

Haha, přemýšlím, co bych na sebe práskla… Na první místo negativních vlastností bych asi mohla zařadit nepořádnost, ti, kdo mě znají asi ví (smích). Jinak se snažím se rozvíjet všechny stránky sebe sama potřebné k tomu, abych se posunula dál, jak ve sportu, tak v životě celkově. 

Co tě baví, když máš náhodou volný čas?

Nejradši jdu ven s kamarády. Spoustu času trávím s rodinou. Plus dalších zájmy, protože cyklistika je jen část života. Ráda vařím, čtu, maluju, prostě cokoliv z toho mi poslouží na odreagování. 

Pomalu se blíží vánoční svátky, závěr roku, máš nějaké přání?

No přeci lásku a zdraví, ne? 🙂

 

Děkujeme za rozhovor a ať se ti vše splní!

Foto: Michal Červený, archiv T. Sáskové, DNK

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková
Reklama