Reklama

Hvězdy budoucnosti #2. Simona Spěšná

Druhým dílem pokračuje náš seriál o mladých talentovaných závodnicích, které by jednou měly přebrat pomyslnou štafetu po Katce Nash nebo Jitce Čábelické. A třeba ještě vylepšit jejich nejlepší výsledky a obléci duhový dres

Reklama

Když se vysloví její jméno, většina z cyklistických fandů ví, že je dcerou velmi úspěšného cyklisty, který závodil na silnici, v krosu i na dráze, ale největší úspěchy posbíral jako biker. Možná se zdá, že její cesta ke kolu byla jasnou a jedinou volbou, ale pohybový talent této věčně usměvavé slečny ji přivedl na rozcestí, kdy musela vybrat z více sportů.

Už teď, kdy má Simona Spěšná ve své sbírce zlatou medaili a dres mistryně Evropy, který vybojovala v konkurenci 80 starších žákyň, se můžeme radovat z tohoto rozhodnutí. Nebýt korona omezení, která ovlivnila loňský kalendář a možnost světového měření mládežnických kategorií, možná jsme se od ní dočkaly dalších pěkných výsledků. Ty ale určitě přijdou, protože tahle super dvojka „Spěšníků“ k tomu má skvěle nakročeno!

Simono, nejprve poprosím o krátké představení

Ahoj, zdravím všechny příznivce stránky dámy na kole J. Moje jméno je Simona Spěšná, je mi 16 let a bydlím v Plzni. Ve třetí třídě jsem přestoupila na jazykovou školu, odkud jsem v šesté třídě pokračovala na víceleté gymnázium. To jsem bohužel musela po čtyřech letech opustit, protože mi úplně nevycházeli vstříc a uvolňování a plnění požadavků učitelů bylo dost problematické. Rozhodla jsem se zvolit jako prioritu svého života sport, a proto jsem přestoupila na Sportovní a podnikatelskou střední školu v Plzni, kde jsem v prvním ročníku.

Tátu zná asi každý, kdo se zajímá o cyklistiku. Jste sportovně založená celá rodina?

Taťka byl profesionální cyklista a teď má svůj vlastní tým MS Bike Academy, který vyhrál v loňském roce týmovou soutěž v rámci Českého poháru horských kol. Mamka od dětství hrála házenou za Slavii Praha, později národní házenou, kde si zahrála i nejvyšší první ligu. Je pravda, že ke kolu přičichla až když poznala taťku, ale myslím si, že jí to jde skvěle ;).

Bratr Sam se věnuje hlavně parkouru, i když na kole taky jezdí. Taťkova sestra Radka byla vynikající dráhařka a jezdila v silničním týmu v Itálii, mamky bratr Filip získal se Slavií Praha dorostenecký titul mistra republiky v ledním hokeji a nakoukl i do extraligy. Mamky sestřenice je skipka reprezentačního curlingového týmu Anna Kubešková. Takže jsme celkem sportovní rodina…

Co tě jako malou holku bavilo? Bylo to hned kolo?

Jako malá jsem trávila hodně času s taťkou na závodech nebo jsme chodili na procházky a vymýšleli jsme různé srandy, v tom je táta nepřekonatelný :). Být venku pro nás byla radost. Chodila jsem poměrně dlouho na balet, chodila jsem na atletiku a hrála jsem tenis, který mě dodnes moc baví. Minulý rok mě přivedla kamarádka ke golfu a ten jsem si také velice oblíbila, je to i taťky oblíbený sport.

Kdy jsi začala na kole jezdit?

Kolo se v mém životě objevilo hodně brzo a to kvůli tomu, že jsme s taťkou jezdili všude možně po závodech. Na svůj první stroj jsem se posadila ve 3 letech. Byla to zelená Merida. Pamatuju si, že na pomocná kolečka jsem se úplně vyprdla a za žádnou cenu jsem je na kole nechtěla mít.

Pamatuješ si na svůj první závod?

Musím se přiznat, že na první závod si úplně nevzpomínám, asi to bylo hodně brzy, protože tam, kde závodil táta, se většinou jely i závody dětí, takže abych se zabavila, tak jsem se jich účastnila.

Ty jsi byla ale talentovaná i v dalších sportech…

Docela dlouho jsem hrála tenis a odehrála jsem i pár zápasů, ale musela jsem si potom vybrat, na jaký sport se zaměřím a vyhrálo kolo.

První cyklistické krůčky: nejprve v roli fanynky
A o pár let později již se startovním číslem

V rámci přípravy se věnujete silnici i biku. Co tě baví víc?

Jednou jsem byla na dráze a prohlásila jsem, že nejsem dráhařka, ale bikerka a reprezentační trenér mi odpověděl, že cyklistika je jen jedna a já s ním teď plně souhlasím. Miluju všechny disciplíny. Kdybych si musela jednu vybrat, bylo by to hodně těžký. Bike je můj oblíbenec mám k němu největší vztah, ale na druhou stranu mě hrozně moc naplňuje dráha a cyklokros. Silnice je něco trochu jiného. Nemám jí úplně v oblibě, ale je pro přípravu je neskutečně důležitá. Zato závody proti času mám v poslední době čím dál tím víc ráda. 

Sportovec si musí vést i nějakou evidenci svých tréninků. Co používáš ty?  Je to pro tebe nutné zlo nebo jsi spíš pečlivá a sleduješ čísla, watty, atp?

Od starších žákyň používám měřiče od Garminu, za mě je to nejlepší volba. V aplikaci je to přehledné a měřiče měří kvalitně. V letošním roce jsem výbavu obměnila díky velké podpoře od Nadace sportující mládeže a momentálně vozím Garmin Edge 830 a Quark wattmetr. S taťkou ale jedeme i staré dobré tréninkové deníky, kam zapisuju úplně vše včetně pocitů z tréninku a máme pak krásné srovnání třeba s jeho starými deníky.

Jezdíš v týmu, který vede tvůj taťka. Kolik toho odtrénuješ v partě a kolik sama, respektive právě třeba jen s tátou?

Jezdím za tým MS BIKE Academy racing a náš tým je takový rodinný. Máme poměrně hodně společných soustředění a každý týden minimálně 3 společné tréninky. Trénink ve skupině je pro cyklistiku hrozně moc důležitý, proto se snažím trénovat i s partou, pokud to jde. Ráda ale vyjedu na kolo sama nebo jen s taťkou, je to zas trochu něco jiného. On měl vždycky excelentní techniku a já jsem moc ráda, že jsem ji po něm zdědila. Je to taková moje silná zbraň, ve sjezdech dokážu jezdit stejně rychle jako kluci.

Trávíš s tátou hodně času, jak spolu vycházíte?

Myslím, že máme spíše kamarádský vztah. Jsme spolu v podstatě 24/7 a ví o mě dalo by se říct všechno. Je pravda, že se někdy neshodneme, ale to je spíš moje puberta J. Taťka se snaží naplánovat trénink tak, abych perfektně odtrénovala, ale abych zároveň mohla trávit nějaký čas s mými přáteli i mimo kolo.

Každý trénink a závod spolu dopodrobna probíráme. V každém závodě najdeme chyby, které si spolu probereme, aby se už příště nestaly. Ne vždy se daří, takže pokud se závod nepovede, nevěším hlavu, naopak se z toho snažím poučit.

Zlatá radost: r. 2018 a titul mistryně Evropy v kategorii U15

Když bys měla zmínit dva, tři výsledky, které ti udělaly opravdu radost, jaké by to byly?

Vloni jsem ukončila kadetskou kategorii, dalo by se říct takovou tu poslední dětskou. Sezóna byla ovlivněná coronou a my to nijak nehrotili. Určitě jsem moc ráda za titul Mistryně ČR na biku a také si moc vážím 3.místa na MČR v časovce na silnici, 3. místo v silniční časovce dvojic, které jsem získala s týmovou kolegyní Áďou Foltýnovou a 2. místo v stíhacím dráhovém závodě družstev na dráze, kde jsme s Áďou jely společně s holkama z RKCA. Také jsem moc ráda za 3.místo na Švýcarském poháru v Gstadu, protože jsem se mohla poměřit se zahraniční konkurencí a obstála jsem docela dobře.

Jaké máš cyklistické cíle, sny pro nadcházející dva roky, kdy budeš už závodit mezi juniorkami?

Strašně moc se těším, i když zase budu nejmladší na startu – narodila jsem se 31.12., takže pokaždé, když přestupuju do starší kategorie, jsem ten první rok úplně nejmladší! Kdybych se narodila jen o den později, čekal by mě ještě rok mezi kadetkami! Bude to masakr, ale to mě vůbec netrápí, naopak jsem úplně natěšená. Těším se na soupeření s Anetkou Novotnou a Kájou Bedrníkovou, budou to kvalitní a těžké soupeřky. Ráda bych se blýskla v posledních 3 týdnech v srpnu na ME v Srbsku, MČR v Harrachově a MS ve Val di Sole. Uvidíme, co ten rok přinese, bude to neskutečně těžká sezóna, ale o to víc se těším na nová dobrodružství.

Co ti sedí víc: bláto, mokré kořeny nebo sucho, umělé tratě s rock gardeny nebo víc přírodní?

Myslím si, že umím zajet na každém povrchu. Ale mým nejoblíbenějším je bahno. V bahně jsem nezastavitelná. Hrozně ráda si obleču nepromokavé kalhoty a jdu jezdit 3h sjezdy v bahně, alespoň má mamka co prát ;). Co se týče technických pasáží, je mi to nějak jedno. V technice hodně odpočívám a spíše si to v závodě vychutnávám. Mám ráda kameny, kořeny, skoky no prostě všechno.

Nějaké své limity vnímáš?

Musím přiznat, že limity úplně nevidím. Dlouho jsem bojovala se sílou. Neměla jsem úplně takovou tu hrubou sílu, co měly ostatní holky, ale časem jak rostu, síla přichází a tato stránka už mě nelimituje.

Jak moc je náročné skloubit trénink, cestování na závody se studiem?

Jak už sem říkala, se školou jsem až do letošního roku hodně bojovala. Ať to bylo na základce nebo později na gymnáziu, podpora a pochopení tam scházelo. Teď to snad vypadá, že jsem našla tu správnou školu a jsem spokojená. Na Sportovní a podnikatelské škole v Plzni mám individuální plán a vše probíhá v pořádku, s učiteli se domluvím, vycházejí mi vstříc. Řekla bych, že respektují, že kolo je pro mě velmi důležité a snaží se mi spíš pomoc než dělat zbytečné problémy. Dokonce jsem získala za toto pololetí prospěchové stipendium, což mě poměrně docela zaskočilo. Moji lásku ke sportu tady chápou, rádi mě uvolní a vyhoví mi, tak abych jim mohla i jim přivézt úspěchy, ze kterých budou mít radost i oni.

Simča a relax – co je tvoje nejoblíbenější?

Musím se přiznat, že pokud mám volno nejraději trávím čas v posteli s plyšákem a nejlepším kámošem iPadem a koukám na seriály. To je pro mě asi největší odpočinek. Ráda ale také vyrazím v létě s přáteli ven nasát trochu jinou energii než tu z kola. Ostatní sporty jsou pro mě také regenerací, takže když mám volno beru do ruky buď raketu nebo golfovou hůl a už jsem na kurtě nebo na odpališti.

Když bys měla vyzdvihnout jednu vlastnost, která patří mezi ty kladné, která ti třeba i pomáhá v tréninku. A naopak jednu, na které bys chtěla zapracovat?

Řekla bych o sobě, že jsem poměrně hodně psychicky odolná. Málokdy mě něco rozhodí. Také jsem ten typ závodníka, co v závodě nechá vše. Proto když mi závod nevyjde, tak stejně vím, že víc to v ten okamžik lépe nešlo. Jako velké plus také vnímám to, že mě baví trénovat. Nudí mě volné tréninky ve vytrvalosti, ráda si dám do těla a z tréninku odcházím prakticky mrtvá. To mi dělá dobře.

A minus…no, jsem hodně tvrdohlavá a jdu si za tím, za čím chci, nehledě na to, kolik nebo koho u toho ztratím. Málokdy si nechám poradit od ostatních. Na jednu stranu mi do ničeho nikdo nemůže kecat, protože ho neposlouchám, ale na druhou by se rada někdy hodila a asi by bylo fajn, kdybych jí vyslechla…

Máš nějaký sportovní vzor?

Mým vzorem je Jolanda Neff. Vždycky jsem chtěla jít její cestou a být jako ona. Myslím si, že jsme si v hodně věcech podobné a musím říct, že se velice těším do elitní kategorie, až si budu moct zazávodit po jejím boku. Co se týče kluků, tak mám jednoznačně jasno – Mathieu van der Poel. Asi k němu nemám co dodat, protože je naprosto famózní a smekám před ním. Také si hodně beru od taťky. Akceptuji jeho jeho rady a posouvám se krůček po krůčku dál.

Na jakém kole závodíš?

Měla jsem velké štěstí, že mě po ME v Pile v roce 2018 oslovilo zastoupení značky Specialized a stala jsem se jejich ambasadorkou. Všechny doplňky, které na mě vidíte včetně kola, jsou jejich zásluha. Za což bych jim chtěla moc poděkovat. V letošním roce se budu ukazovat na novém celoodpruženém Epicu Expert 2021 v červené barvě.

Doma mám k dispozici celkem 4 kola. Horské, na kterém trávím nejvíce času v létě (konec března až říjen), silniční, na kterém jezdím defacto stále, ale nejvíce leden-březen, dráhové, na kterém trávím čas v zimě (listopad-prosinec) a občas vyvezu i cyklokrosové, ale to jedině na můj oblíbený povrch – bahno.

Očima trenéra (ale i táty) Milana Spěšného

Kdy se stala Simona z tvého pohledu závodnicí, resp. kolik let jí bylo, když sis jako táta a trenér v jedné osobě řekl – je šikovná, stojí za to, abychom to vzali trochu vážně?

Kolo jí bavilo a využívali jsme ho již ve velmi mladém věku, ale první větší zájem o tento sport jsem vypozoroval poslední rok v kategorii předžáků, kdy si sama řekla, že by chtěla zkusit velký závod ČP. Počkali jsme do září, kdy se jako ještě předžákyně zúčastnila finálového závodu ČP na Zadově, tehdy ještě ve spojené kategorii mladších a starších žákyň. A dojela předposlední.

Kolikrát týdně Simča jako kadetka trénovala?

V kadetkách už měla svůj tréninkový program, který se pokaždé lišil podle dané přípravy a období. V průměru to dělalo pět tréninků týdně. Více tréninkových dní v týdnu to nebylo. Pokud jsme chtěli trénink zkvalitnit, zařadili jsme dvojfázové tréninky a vložili jsme více tréninkových bloků (týdnů). Větší regenerace přicházela cíleně zařazená, podle náročnosti tréninkového a závodního programu.  

Které vlastnosti bys u Simony vyzdvihl, co jí pomáhá v tom, aby se zlepšovala? 

Je to vnitřní energie! Když dělají dva lidi to samé a jeden tím žije naplno a druhý jen plní příkazy trenéra, tak nikdy nebude výsledek stejný. Jako trenér mám před sebou závodnici s absolutním zapálením, to je hlavní motor.

Je to svěřenkyně, která poslouchá a plní předepsané tréninky, nebo se i zajímá, proč se co jede, řeší s Tebou své pocity, atp?

V tréninku pracuje na 95% podle mého plánu a programu. Poslední dva roky se už o tréninkové metody zajímá více a ráda studuje a sleduje, jak její tělo reaguje na dané změny v tréninku. Připomínek k tréninku má většinou hodně, možná nejvíce z tréninkové skupiny. Nejsou to jen ty špatné, proč to musíme jezdit a proč zrovna v tomhle kopci (pubertu nezastavíš tak rychle), ale přichází i se skvělými nápady, kterých se občas chytím i já, protože odezva od samotného závodníka je největší přínos do samotného tréninku.Přeci jenom je to trénink více mládežnický a k tomu se musí přistupovat s jiným přístupem.

Také jsme začali pracovat i s mentálním koučem, kterého by asi nepotřebovala, protože hlavní věci si řídí sama, ale je dobré si někdy popovídat. Myslím, že osoba, s kterou si může popovídat na nějaké rovině tréninku a normálního života nemohu být já jako táta a trenér v jedné osobě. Já mám funkcí až dost. Ale třetí osoba, která má přehled tomu dodá větší kontrolu v přípravě.  

Čím dříve se naučí závodník sám myslet, tím je bohatší a silnější v závodech

Je trémistka?

Trochu nervozity z velkých závodů má, ale je to spíše strach o to, aby se něco nepotentovalo. Sama si klade vždy velké cíle, až si říkám, že je nemůže dosáhnout, ale ona je střelec, takže to většinou vychází. Asi nejlepší obranou je u ní útok.

Letos přestupuje do juniorské kategorie, na čem nejvíc pracujete, aby přechod zvládla co nejlíp? 

Z jejího pohledu není nic problém, bude závodit skoro o dva roky staršími závodnicemi, protože je rozená na Silvestra 31.12 a neshledal jsem žádné její obavy z přestupu.

Největší oříšek a starost mám já, abych v téhle době ji dokázal dobře poskládat závodní kalendář, aby měla dostatek závodů a i regeneračních bloků, protože s náročností závodů roste i větší objem tréninků a já raději preferuji, aby v průběhu sezony stále působila jako hladový vlk po závodech a tréninku než ten typ závodníka, který už týden před vrcholným závodem říká, že se na něj netěší.

Je podle tebe vhodné kombinování více disciplín (dráha, cyklokros, silnice), pro úspěch v cross country? 

Kombinace více disciplín si myslím, že je vhodná. Jen záleží na tom, jako disciplínu a kdy spojíte. My máme osvědčenou přípravu na zimní dráze, kde dosáhla titulu mistra ČR i přesto, že to byla naše přípravná a doplňková disciplína. Hodně nás to zrychlilo, získali jsme velký přehled v pelotonu a také slušnou drzost při dojezdech. Tohle jsou věci, které nikde nekoupíte a horská cyklistika vám je nedá. V průběhu bikové sezony zase využíváme několika závodů nebo tréninků na silnici, kde sbíráme kilometry a objemovou přípravu.

Jak dlouho dopředu jezdíte na závodiště, aby si Simona prohlédla a najela okruh?  

Pokud se jedná o velký závod, který startuje v neděli, tak máme vyzkoušený příjezd již v pátek. V pátek se většinou jedná o prohlídku trati a v sobotu o ostré rozjetí. Pokud by se jednalo o neznámou trať, kde by se odehrával důležitý závod, tak jsme schopni teamovou strategii pozměnit a přijet na závodiště dříve.

Máte před závodem nějaký přípravný rituál?

Je to několik věcí, které vychází čistě z profesionálního přístupu. Jídlo, svačina před závodem. Na startu je většinou manželka, já už jsem připraven na klíčových místech, kde se snažím mít přehled o závodu a popřípadě poradit v průběhu závodu. Oční kontakt zvládneme i v průběhu závodu, při předávání informací.

Mluvíte spolu i o předzávodní taktice, nebo to necháváš v plné režii na závodnici? 

Mluvíme o tom hodně, ale většinou s tím přichází Simča sama. Je to spíš takové spontánní povídání cestou v autě nebo z tréninku. Když kvalitně odtrénuje a těší se na závod, tak to chce probrat. Já mám myslím velmi dobrý čich na tyto věci a umím spousty závodníků nebo závodnic prokouknout a z pohledu trenéra a bývalého závodníka vidím, kdo má jaké slabiny.

Takže nedávám přesné úkoly, jen našeptám možné varianty závodu a opět to nechávám na ní samotné, aby si to řídila. Čím dříve se naučí závodník sám myslet, tím je bohatší a silnější v závodech.

 

Připravujete se dopředu před závodem na některé technické prvky, které se budou v závodě nacházet? Nebo ostrou techniku trénujete až v závodním prostředí? 

V průběhu tréninků jezdíme hodně těžké věci, takže se v technice zocelujeme průběžně. Simča je v tomto směru rázná a umí dokonale číst terén i techniku, takže není potřeba nějaké specializace v tréninku. Stejně nikdy nenatrénujete pasáž, která je na závodech. Někdy to můžete pilovat stokrát doma na dvorku a pokud to na závodišti organizátor označí páskou, tak potom se začnou dít věci. Abychom předešli tomuto stresu, tak často závodíme v rámci tréninku a snažíme se technické úseky jezdit pod tlakem, aby závodník byl připraven trochu na stresík. Někdy závodíme i mezi sebou ve sjezdech a musím říct, že je to docela palba.

Dokáže Simona reagovat na tvoje rady během závodu? Nebo ji necháváš, aby si jela podle sebe?

Komunikujeme spolu hodně. Je to jen tiché našeptávání, aby měla přehled o závodnicích okolo sebe. Některé rady směřují přímo k ní, aby se uklidnila nebo naopak vyčkala s útokem. Ale jsou to jen takové střípky informací. Většinou si to řídí už sama.

Máš za sebou velmi úspěšnou závodní kariéru. Jaké z tohoto pohledu vnímáš benefity pro Simču?

Nejsem trenérem, který získal ocenění ve škole, ale všechny metody jsem si na sobě osobně vyzkoušel a pracuji ze svých poznatků. Prožil jsem období, kdy horská kola doznala plno změn a z devadesátých let se rozvíjela až do dnešní podoby. Mám za sebou kariéru silničáře, dráhaře a stejně dobře rozumím cyklokrosu, takže pro Simonu je tohle velkou výhodou. Mohu jí díky velkému závodnímu přehledu poskytnout plno taktických rad.

Pohybuješ se ve světovém závodním prostředí už přes 30 let. Nejedna z našich nadějných závodnic po přechodu do elitní kategorie brzy ukončila kariéru. Jaký je tvůj pohled na to a recept, jak překonat období postupného prosazování mezi nejlepší?

Je to vnitřní nastavení závodníka. Podle mého v tom nehraje nic jiného. Samozřejmě velmi důležitý je faktor zázemí a zabezpečení, zdraví, a celkový pohled (škola, vliv moderních věcí jako rušičů závodního prostředí). Pokud někdo má talent, nemá vyhráno. Musí projevit komunikaci s mezinárodní špičkou a zahraničními teamy. Většina juniorů u nás závodí a za největší prestiž považují úspěch na domácím závodech. Ale to pro prosazení ve světě nestačí. Často si musí závodník vystupovat z komfortní zóny, ale bohužel i jako trenér a rodič.

Mám živě v hlavě přípravu Terezy Huříkové na MS v Livignu, kdy jsme se smáli, proč celý měsíc vstává každý den před 6.00h a snaží si zvyknout na snídani na šestou, aby mohla v 9.00h naplno závodit. A s trenérem Jirkou Lutovským se jim to vyplatilo. Takže přesný recept není, každý si to musí tvrdě odmakat.

Jsi bývalý závodník, teď trenér, ale i táta. Biky jsou dřina. Jak daleko do budoucna se v souvislosti se Simči kariérou díváš?

Při výchově Simony jsem zkoušel různé způsoby. Byla prestižní od mala, zkoušel jsem jí nasměrovat na jiný sport než kolo, ale nakonec to sklouzlo k bikům. Teď jí jako mistryni Evropy nemohu přemlouvat k jiným aktivitám. Že je to dřina ví moc dobře, umí dost často vystupovat z komfortní zóny. A závodnici, která si sama nalajnuje cestu k cíli, kterým je stát na mistrovství světa na stupních vítězů, nemá už smysl brzdit. Takže její cíle jsou jen ty nejvyšší a já se jí přizpůsobím. Jsem přeci táta, který by pro svoji holčičku udělal všechno na světě. A jako trenér se budu snažit být nadále ten tichý našeptávač a psát notičky, které by mohly vést k tomu, aby jí znovu zahráli českou hymnu.

 

Velké díky oběma za příjemné a velmi otevřené povídání a přejeme, ať se daří naplnit ty sny!

Foto:archiv Milan a Simona Spěšní, Fb

Kája Polívková on Facebook
Kája Polívková