Dobrodružství na Islandu-díl IV. O samotě, která potěší a té, která zabolí
Putování Islandem pokračuje. Další dobrodružné dny, s nálety rybáků a větrem, který s vámi mává, jak s hadrovou panenkou
4.den Kirkjubær – Svinafel 73,39 km
Celou noc mě pálí spálené nohy. Budím se brzy, všichni ještě spí. Využívám toho, v kuchyňce si vařím snídani a dobíjím elektroniku.
Později všichni, s kterými jsem se seznámila předchozí den, chystají odjezd. Jeden cyklista, který jede v opačném směru než já, nás varuje. Prý se má zhoršit počasí a okolo fjordů je to nahoru dolů. Vůbec nic si nepřipouštím a vydávám se na cestu. Dnes mě čeká kratší etapa, délku plánuji ze dne na den, podle vzdálenosti kempů nebo jiné možnosti ubytování.
Nebe se zatahuje. Nejspíš to bylo varování před tím, co mě čeká následující dny. Začíná lehce poprchávat. Být v suchu je pro mě prioritou, proto se oblékám do nepromokavého oblečení. Projíždím přes řeky, opět jsou černé a jak prší, je všechno ještě černější. Připadám si jako poslední člověk na světě, a to i přes to, že kolem mě sviští turisté ve vypůjčených autech. Jsou uzavřeni ve svém malém prostoru, který je chrání před nepřízní počasí. Já jsem se Islandu dobrovolně předhodila jako kořist.
Dnešní etapa se blíží ke konci Přijíždím k torzu mostu. Přívalová vlna dlouhá 128 metrů z ledovce Mýrdalsjökull most v roce 2011 zničila. To znamenalo, že doprava na silnici č. 1 byla přerušena. Dojedu na benzínku, kde potkám dva milé studenty z Čech, kteří tu jsou na brigádě. Využívám možnost nákupu, protože na Islandu jsou mezi obchody velké vzdálenosti. Loučíme se a já si jdu vypít ven kávu, uvnitř je moc lidí a já mám potřebu být sama. Venku mě ale obklopí zájezd důchodců, tuším, že z Izraele a zajímá je vše. Kde spím. Kde mám spacák. Jsem opravdu sama? Je to milé a zase mě to zlepší náladu.
Po kilometru přijíždím do kempu. Je tu moc příjemně, horká sprcha v ceně a navíc k dispozici společenská místnost s kuchyní, kde se topí. Vařím si teplé jídlo, dopisuji deník a nad mapou se připravuji na další dny. Nakonec se rozhoduji pro ubytování v penzionu, protože další kemp, ve kterém plánuji přespat je až za 220 km. Aplikaci Booking.com chválím až do nebes. Funguje perfektně.
5.den Svinafel – Skálafell 89,34 km
Ráno už mě čeká běžná rutina: zabalit, nasnídat a jede se. Mám radost, neprší a cesta je zatím stále rovná. Dnes je speciální den. Čeká mě průjezd okolo ledovcových lagun. Ještě před tím ale musím projet přes hnízdiště rybáků dlouhoocasých. Takové nálety jsem dosud nezažila. Na kole „řadím“ největší rychlost. Jdou po mě, když mě neklovnou, tak mi aspoň poctivě pokadí lehký batoh, který mám na zádech. Jsem pryč a přiznávám, že se mi dost ulevilo.
Sjíždím ze silnice č. 1, nechávám kolo u restaurace. Už ho ani nezamykám, jen beru navigaci a jdu se podívat na lagunu Fjallsárlón. Je to neuvěřitelné, ale v hlavní turistické sezóně tu jsem asi 15 minut sama. V dálce vidím ledovcový splaz. Voda je kalná. Za chvíli slyším, že se blíží turisti. Vypadá to na celý autobus, mají stejné uniformní bundy a jmenovky. Je čas jít a já jsem vděčná, že jsem tu mohla být alespoň chvilku sama.
Vydávám se ke známější laguně Jokulsárlón. Lagunu najdete na úpatí nejvyšší islandské hory Hvanndalshnjúkur. Tady už je o něco živěji a parkoviště je plné. Docházím k laguně. I přesto, že je tu spousta lidí, tak je nevnímám, uzavřu se sama v sobě. Vidím před sebou kry, které vlivem světla mají tu nejmodřejší barvu na světě. Barva vody je ve sluneční záři tak jasná a čistá. Kontrast vody, ledovcových ker a černé země v dálce je dechberoucí.
V tu chvíli pro mě neexistuje nic krásnějšího. Tohle už mi ze vzpomínek nikdo nevymaže. Jsem šťastná, že jsem tady, ale tak moc bych chtěla, aby tohle ledové divadlo viděli ti, které mám nejraději.
Po obědě u stánku vyrážím dál. Tenhle den jsem poprvé zažila vítr, který, jak jsem četla v cestopisech, dokáže být víc než nepříjemný. Ten dnešní foukal jen chvíli, nijak zvlášť jsem to nevnímala. Byla to ovšem jen předzvěst dnů příštích. Island se mi chystal ukázat takový, jaký opravdu je.
Sjíždím z Ring Road a už vidím své dnešní ubytování. Chatičky pod skalami. Tady potkávám moc milou Češku, která tu pracuje a je tu již poněkolikáté. Spousta domů, které dřív sloužili jako farmy se díky turistickému ruchu přeměnili na ubytování pro turisty. Peru, volám domů, píšu deník. A odpočívám. Zítra mě čeká trasa dlouhá téměř 137 km a první průjezd tunelem
6.den Skálafell – Djúpivogur 136, 2 km
Ráno jako každé jiné. Jen mi píše bratr sms, že bouchla sopka, a že asi poletím domů na koštěti. Venku se změnilo počasí. Ne nějak výrazně, ale tušíte, že je prostě něco jinak. Míjím město Hofn. Je to zajížďka z hlavní silnice a mě dnes čeká opravdu dlouhá cesta.
Prvních 60 km na kole uteče, je bezvětří. Čeká mě průjezd prvním tunelem. Zastavuji na odpočívadle a kontroluji radar, abych byla viditelná pro řidiče. Tunel má jen 1300 m, ale ani tak to není moc příjemný pocit. Dává se se mnou do řeči Islanďan, motorkář. Když mu říkám, že mám dnes v plánu 136 km na kole, tak téměř omdlívá. Cestou se potkáváme ještě několikrát a při posledním setkání si mě natáčí na mobilní telefon. Jako nějaké divné zvířátko, které nikdy neviděl.
Projedu tunelem, otevře se mi úžasná scenérie. Po pravé ruce mám oceán a po levé straně jsou horské štíty. Některá úpatí kopců jsou tvořena jakousi šotolinou, která se klidně může utrhnout a zavalit silnici. Začínám stoupat do prudkých kopců. Kontrasty barev, modrého oceánu a černých štítů hor jsou nepopsatelné.
Vždycky někoho ulovím, aby mě vyfotil a moje „oběti“ se se mnou rádi dávají do řeči. Pomalu klesám do fjordů, kde už není tak čilý turistický ruch a na silnici je klidněji. Silnice se vlní nahoru a dolů. Vzpomínám na slova cyklisty v jednom z kempů a dávám mu za pravdu.
Právě dnes začalo foukat. Četla jsem o silném větru, který tu může být. Přiznám se, že jsem na to nebyla vůbec připravena. Vítr byl tak silný, že si se mnou hrál jako s hadrovou panenkou. Při jízdě z kopce mě zastavoval. Házel se mnou ze strany na stranu. Už jsem zoufalá a křičím na něj, jako kdyby mě měl slyšet, ať už mě nechá. Místy musím kolo tlačit, nárazy větru jsou tak silné, že samotná jízda se stává nebezpečnou.
Nakonec se dostávám na křižovatku, která vede do městečka Djúpivogur, kde bych měla dnes přespat. Je to opravdu krásné městečko, kde žije necelých 400 obyvatel a nachází se zde prý nejstarší přístav ve východních fjordech. Pokouším se postavit stan, ale v tak silném větru se mi to nedaří. Zkusím mrknout na Booking.com a naštěstí je v hostelu poslední volný pokoj.
Vyzvedám si klíče, už je 7 večer a já jsem od půl deváté na nohou. V hostelu je velká jídelna, kde už sedí parta z Francie a zájezd Italů. Když mě jedna paní vidí, tak mi nabízí polévku a pomáhá mi s brašnami. Takovou úlevu jsem dlouho nezažila. Volám domů, ale mamince neříkám, jak hrozně se po dnešku cítím.
Když vybaluji, zjistím, že jsem ztratila adaptér na nabíjení elektroniky. Jediné co mě napadne, jít zpět do hotelu, třeba ho tam některý z hostů zapomněl, Usměvavý, potetovaný a různými náušnicemi ověšený recepční vyndá celou krabici různých zapomenutých kabelů a adaptérů. Podává mi jeden. Prý je to dárek. Ještě mi radí, kam mám jít ráno na kávu a snídani. Po těžkém dni mě alespoň náznak zájmu o moji osobu dojímá. Na hostelu si vařím teplé jídlo, kávu a večeřím společně s divokými Italy a není to naposled.
Dnes měl vítr v nárazech rychlost asi 60 km/h. Jdu spát a bojím se, ale i těším, co přinese další den.
Pokračování příště
Nestihly jste předchozí díly? Tady jsou:
1. Dobrodružství na Islandu -díl I. Hanka
2. Dobrodružství na Islandu – díl II. Před odjezdem
3. Dobrodružství na Islandu – díl III. Opravdu se to děje
Autor, foto: Hanka Vlkanova
