Dobrodružství na Islandu-díl V. Když se cítíte jako poslední člověk na celém světe, jste rádi, že to můžete někomu “říct”, svému deníčku.
Poutavé vyprávění o islandském dobrodružství pokračuje….
7.den Djúpivogur – Breiðdalsvík 61, 66 km
Probouzím se. Stále slyším, jak venku fouká vítr. Není to typický zvuk. Připomíná mi to hučení. Je mi z toho opravdu úzko a propadám velmi silné demotivaci. Pobyt v hostelu neprodlužuji. Snídám, balím a ve velké společenské místnosti prohodím několik slov s Francouzi a Korejci.
Vycházím ven a vítr mě téměř srazí zpět. Jdu vrátit klíče od pokoje a kluk na recepci mi říká, že asi bude lepší, když kolo potlačím. Dnes to prý bude rozhodně bezpečnější. Fouká tak, až se na vodách fjordu vytváří vysoké vlny. V obchodě nakupuji nějaké zásoby a nechce se mi ven. Nasedám na kolo a tuším, že to dnes bude hodně těžké.
Přede mnou jedou dva kluci na kolech, modlím se, ať jedou mým směrem. Na křižovatce ale odbočují na druhou stranu než jedu já. Jakmile jsem zpět na silnici č. 1, dostávám facku. Nasedám a sesedám z kola. Vítr mi nedovolí téměř nic. Stoupání jsou sice krátká, ale neuvěřitelně prudká. Snažím se si to v hlavě srovnat, říkám si, že prostě musím vydržet. Ale nejde to. Létám ze strany na stranu, neslyším auta, začínám mít strach, tohle už je hodně nebezpečné.
Každý krok nebo záběr do pedálů trvá neuvěřitelně dlouho. 17 km „jedu“ 3 hodiny. Vítr mi tlačí přilbu dozadu a pásek pod krkem mě škrtí. Říkám si, že to musím vydržet a dostat se na druhou stranu fjordu, pak mi bude vítr foukat do zad. Potkám asi 10 motorkářů, mávají na mě. To mě trochu vzpruží. Na odpočívadle se rozmýšlím co dál, rozhoduji se, že dnešní cestu ukončím v nejbližším městě. Asi tady mi vypadl kabel na nabíjení telefonu.
Cestou míjím zkratku přes vnitrozemí do města Egilsstaðir. Kdybych se po téhle cestě vydala, ušetřila bych svým nohám více jak 60 km. I přes to mě ani na chvíli nenapadne, že bych si cestu zkrátila. Myslím, že díky ultra běžeckým závodům jsem se naučila, že hlubokým krizím se člověk nevyhne. Vím, že si je musím prožít a taky vím, že jednou přejdou.
Jakmile se dostanu na druhou stranu, potkávám cyklistu. Mě teď vítr pomáhá, ale on je na tom bídně. Zastavuji. Je rád. Oba jsme psychicky vyčerpaní. Můžeme si navzájem trochu postěžovat. Máme pocit, že tu tíhu neneseme sami. Říkáme si, že dnes to vidíme jen na krátkou trasu.
Přejíždím násep přes fjord. Na okrajích silnice jsou velmi nízká svodidla. Předjíždí mě autobus. Najednou mě vtáhne silný vzduchový proud a já ani nevím co se se mnou děje. Jediné, o co snažím je, udržet se na silnici a nespadnou do vody. Tohle byla hodně nepříjemná situace a ve mně je malá dušička.
Nebe je díky větru úplně vymetené. Fjordy jsou dech beroucí. Jako kdyby ty vysoké horské štíty rostly přímo z vody. Doprava tu není až tak hustá a už mě míjí stále méně aut. Dojíždím dnes do městečka Breiðdalsvík. Žije zde asi 140 obyvatel. Na duší mě pohladí návštěva kavárničky s malým obchodem. Od rána jsem nejedla. Obecně mám s jídlem trochu problémy. Hlavu zaměstnává něco jiného. Z okna je vidět na vody fjordu. Je mi tu po dnešním dni dobře. Mám štěstí, je tu hostel a má volný pokojíček. Peru si, vařím. Asi jsem někde nechala náhradní ponožky. Koukám do mapy, co mě čeká další den. Zjišťuji, že zítra je na trase tunel. Je dlouhý 5900 m. To mi na klidném spánku nepřidá.
8.den Breiðdalsvík – Reydarfjördur 62 km
První, co ráno udělám je, že se kouknu na předpověď počasí. Koukám, že ve fjordech, které už mám projeté, hrozí nárazy větru o rychlosti až 76 km/h. Je mi líto těch, kteří tam zrovna budou. Na mé cestě má stále foukat a dokonce má začít pršet. Typické islandské počasí.
Doprava hodně prořídla. Jsem za to ráda. Ráno jsem na cestě úplně sama. Jako někdo, kdo se téhle zemi vydal na pospas. Už s Islandem nebojuji, nebojuji s větrem. Stávám se jeho součástí. Jako kdybych byla kusem kamene, který drží jeden z horských štítů. Kdybych cestu vzdala, ta hora by se zřítila.
Cesta okolo fjordů stále prudce stoupá a klesá. Potkávám ovečky různých barev. Jedna trojice mi jde naproti. Takové maličkosti mi dělají radost a zpestřují mi den. Pomáhají mi přijít na jiné myšlenky. Dnes mě čeká průjezd tunelem. Začíná hodně pršet.
Na druhé straně fjordu vidím městečko Fáskrúðsfjörður. Tohle místo má zajímavou historii. Zažilo přepadení piráty a dokonce je úzce spjato s Francií, pro níž to byl nejdůležitější přístav na Islandu. Začíná táhlé a dlouhé stoupání. Déšť zesiluje, už se začínám na průjezd tunelem těšit, chvilku budu v suchu. Před ním zapínám radar, ať jsem vidět. Uvnitř je ale silnice perfektně osvětlená. Šlapu do pedálů jako blázen. Není to úplně příjemné, ale řidiči jsou ohleduplní. Vyjíždím ven. Na hodinkách mi vibrují zprávy od kamarádů a manžela, ať se jim po průjezdu tunelu hned ozvu. Zastavuji na odpočívadle a moc milý mladý pár se mě ptá, zda jsem v pořádku. Odpovídám, že ano. Usmívám se a nevadí mi ani déšť, který je čím dál horší.
Několik km přede mnou je město Reydarfjördur. Vzala jsem dnes na sebe to „horší“ nepromokavé oblečení, takže než dojedu do města, jsem durch. Ukrývám se na benzinové stanici. Dávám si kávu. Všichni tu jsou v pohodě. Slečna odchází pryč. Na benzince jsem sama. Na Islandu se prostě nekrade, a když se stane nějaký průšvih, většinou za to může nějaký neukázněný turista, rozhodně ne Islanďan. Padá rozhodnutí, že dnes zůstávám tady. V hostelu mají volný pokoj. V tomhle dešti stan stavět nebudu.
Přijíždím na místo, kde dnes budu spát. Pracují tu milé holky ze Slovenska. Říkají mi, že letos je opravdu špatné počasí. Má pršet celý den a zítra také. Říkám, že jsem ztratila kabel na nabíjení telefonu, mám sice náhradní, ale to mi nestačí. Slečna mi jeden věnuje. Zase je to jeden zapomenutý od nějakého návštěvníka. Jdu se ubytovat, kolo si můžu dát do jídelny. Nic není problém.
Dám se dohromady a protože Reydarfjördur je větší město, vydám se na lov ponožek a možná i rukavic. Ty jedny nepromokavé, co mám, jsou úplně na nic. Můj hon na drobné, ale nepostradatelné kousky oblečení je úspěšný. Navštěvuji obchod Vínbúdin. Určitě dokážete podle názvu odvodit, co se zde prodává. Je to státem vlastněná společnost, která je jediným legálním prodejcem alkoholu a tabáku. V běžné prodejně s potravinami alkohol nekoupíte.
Zbytek dne odpočívám, snažím se jíst, protože stále mám trochu problém do sebe něco dostat. Vše se stává dobře zajetou rutinou. Praní, balení, kontrola počasí na další den a psaní deníku. Stýská se mi. Tady jste sami tak moc, jak sami můžete být. Jak sepisuji svoji cestu, vybavil se mi úryvek z knihy Kalmann od spisovatele od Joachima B. Schmidta, jejíž děj se odehrává na Islandu. „Připadal jsem si jako poslední člověk na celém světě. A když jste poslední člověk na celém světe, jste rádi, že to můžete někomu říct.“
Pokračování příště
