Dobrodružství na Islandu-díl VI. Ztracená v dešti a mlze
Poutavé vyprávění o islandském dobrodružství pokračuje, už se společně touláme osm dní. Co přinesly další?
9.den Reydarfjördur – Skjöldólfsstaðir 84,20 km
Ráno nemůžu uvěřit svým očím: neprší! Dnes definitivně opustím fjordy a vydám se po silnici č. 1 přes vnitrozemí. Vůbec nevím, co mě čeká. A věřte mi, že tohle není na Islandu jen prázdná fráze.
Po cestě překonávám prudké a dlouhé stoupání do horského sedla. Těžké mraky přikryly okolní hory. Jsou tak nízko. Máte pocit, že se jich můžete dotknout. Občas jsou vidět zbytky sněhu. Když už mám pocit, že jsem na vrcholu, překvapí mě další zatáčka, a další a další. Vidím mrtvou černou polární lišku. Působí až nepatřičně v té zelené trávě. I tady nahoře jsou ovečky. Jedna kojí jehňata uprostřed silnice. Mávnu na auto za mnou, ať zpomalí.
Už jsem tu viděla spoustu mrtvých racků, nebo zajetých mláďat ptáků a ovce jsem si z tohoto seznamu chtěla škrtnout. Přejedu sedlo a vezu se z kopce, jsem šťastná a přeji si, ať to trvá věčně. Krajina se mění. Najednou projíždím místy, kde vládnou jen trpasličí břízy.
Přijíždím do většího města Egilsstaðir. Najednou mám pocit, že jsem v civilizaci. Zastavuji se na benzínové pumpě. Je tu živo. Dávám si párek v rohlíku, kávu a volám domů. „Mami, mám za sebou už víc jak 750 km!“ Dochází mi, že jsem v polovině své cesty. Jsem na sebe pyšná. Utvrzuje mě to v tom, že cestu musím dokončit, ač by to mělo být sebevíc těžké. Kvůli sobě, kvůli všem, kteří se o mě každý den bojí a kvůli těm, co by jednou takovou cestu chtěli podniknout.
Vyrážím dál, cesta vede stále do kopce. Skoro nedám nohám odpočinout. Vím, že na 84. km dnešní cesty by měl být kemp. Cestou vidím hodně vodopádů, které jsou součástí soukromých pozemků farmářů a můžete je obdivovat pouze ze silnice. Druhou část cesty nic nefotím. Euforie z rána se změnila v únavu.
Dojíždím na místo, kde bych dnes měla přespat. Je to plácek u silnice, po sprchách a kuchyňce ani stopy, ale hned vedle je hostel. Spolu s jedním domem a samoobslužnou pumpou. Jediné dvě stavby široko daleko. Mají volný pokoj. Kolo si mohu schovat do garáže a hned vidím, že je tu dnes také nějaký cykloturista. Jsou tu dobře připravení i na jednotlivce. Jednolůžkových pokojů v hostelech je dost. Koupelny a záchod jsou ve většině těchto míst sdílené s ostatními návštěvníky ubytovacího zařízení. Než mi připraví pokojíček, dávám si pivo. V kombinaci s únavou mi rychle leze do hlavy.
Večer píšu deník, přepírám si oblečení a jím na co přijdu. Je to tady, konečně mám ten opravdový hlad. Sním celé balení islandských sušenek. Zkouším usnout. I přes těžké závěsy tělo neoklamu a světlo mě stále budí.
10.den Skjöldólfsstaðir – Grímsstaðir 81,28 km
Hned po snídani se vydávám na cestu. Vylezu ven a už vidím cestu linoucí se do dalšího horského sedla. Ještě to nevím, ale dnes to bude hodně těžké. Pomalu šlapu do kopce, zdá se mi nekonečný. Počasí se začíná zhoršovat. Mám dnes v plánu dojet do města Reykjahlíð. Po několika kilometrech mi dojde, že to asi bude nereálné. Začíná dost pršet, k tomu se přidává mlha a navíc fouká silný protivítr. Pevně věřím, že přestane, ale opak je pravdou, vítr je zesiluje. Nepomáhá ani zpívání českých písniček od Karla Gotta. Najednou prožívám krizi. Takovou jsem ještě neměla. Píšu manželovi, že končím, že už nemám sílu pokračovat dál.
Píšu manželovi, že končím, že už nemám sílu pokračovat dál. Tlačím kolo do kopce, okolo mě jezdí turisti v autech a já jim závidím. To pomyslné bezpečí na čtyřech kolech. Stojím. Jsem v úplném transu a na dně. Za chvíli mi ale dochází, že mě nikdo nepřijede zachránit, že se žádný zázrak nestane. Nezbyde nic jiného než pokračovat. Okolo silnice je jen černá šotolina. Je to skličující. Mlha je čím dál horší, odhaduji, že vidím maximálně 5 metrů před sebe. Teplota klesá až na 3 stupně Celsia.
Jsem nabalená, dvoje ponožky, péřová bunda pod tou nepromokavou. Cesta vede snad pořád do kopce. Mám pocit, že se vůbec neposouvám. Když už si myslím, že se svezu z kopce a odpočinu si, zase stoupám. Vidím ovečku, je sama. To tu nebývá zvykem a najednou je mi jí líto. Jsme tu dvě samotné živé bytosti. Ztracené v mlze a před zraky všech. Najednou se po pravé straně objeví kůň. Islandský kůň. A za ním další a další. Je jich snad 100. Mezi nimi jeden jezdec. Mávám mu. Ani nevím proč. Ruka se mi zvedne sama. Možná chci mít pocit, že je blízko mě živý člověk, a že jsem se neztratila. Rozbrečím se. Nic krásnějšího jsem snad nikdy neviděla. Stádo islandských koní, kterým divoce vlají hřívy. V dešti a mlze.
Měla jsem hodně času na přemýšlení. Říkala jsem si, jakým zvířetem bych třeba byla v příštím životě. Byl by to právě tento kůň. Stojí v dešti, silném větru a trpělivě čeká, až tento nečas přejde. Když vykoukne slunce, ale vítr nepřestává vát, rozběhne se po pastvině a žije přítomným okamžikem. Islandský kůň má prý jistý krok. Také takový chci mít a nikdy nesejít z cesty. Islandský kůň je vytrvalý a odolný. A jeho krása je v jeho divokosti a nespoutanosti. Podobný zážitek jsem měla ještě několikrát, ale tenhle byl nejsilnější. Ve chvíli, kdy jsem byla zlomená, mi ukázal, že tím to nekončí, ale začíná.
Sjíždím z kopce, přijíždím na křižovatku, kde se rozhoduji, zda sjedu 4 km z trasy a ubytuji se nebo pojedu do města Reykjahlíð. Už je asi 18 hodin, a proto volím první variantu. Vybíjí se mi telefon, ruce skoro necítím. V hostelu potkávám milou Češku Dominiku. Hrozně se mi ulevilo. Říká mi, že tak špatné počasí tu nepamatují. Rozhodla jsem se, že si připlatím večeři a pořádně se nadlábnu. Večeřím se zájezdem italských turistů. Dominika se jich ptá, jestli jim nevadí, že se připojím, a zmiňuje, že jsem přijela na kole. Jejich vedoucí zájezdu mi říká, že jsem hrdina a já skoro neudržím slzy. Tak moc si vážím těchto slov, která vydají za všechny nejpohodlnější postele a nejluxusnější hotely na světě.
Směju se s nimi, nevím čemu. Jsou milí a šťastní, že mohou být tam, kde jsou a spolu. Tou dobrou náladou vás prostě nakazí. Jídlo bylo skvělé, tradiční skopové a nakonec velká porce zmrzliny. Dnes teplota klesala opravdu nízko a tak mi to přijde úsměvné. Loučím se s nimi, odcházím na pokoj a upadám do hlubokého spánku.
Pokračování příště
Nestihly jste předchozí díly? Tady jsou:
1. Dobrodružství na Islandu -díl I. Hanka
2. Dobrodružství na Islandu – díl II. Před odjezdem
3. Dobrodružství na Islandu – díl III. Opravdu se to děje
4. Dobrodružství na Islandu – díl IV. O samotě, která potěší a té, která zabolí
5.Dobrodružství na Islandu – díl V. Když se cítíte jako poslední člověk na celém světě, jste rádi, že to můžete někomu “říct”, svému deníčku
