Dobrodružství na Islandu-díl VII. Slibuji, že když dokončím, tu mapu si pověsím nad postel
Poutavé vyprávění o islandském dobrodružství pokračuje….
11.den – Grímsstaðir – Laguar 79, 22 km
Tak už jsem na cestě jedenáct dní. Ráno na snídani potkávám moc milý starší pár ze Slovenska. Mají půjčené auto a po Islandu cestují sami. Strávíme spolu hezký čas a pán mi na fotografiích ukazuje, jaká místa zatím navštívili. Loučíme se, ale později se ukáže, že se nevidíme naposledy. Vyrážím na další část své cesty. Hned po 5 km přejíždím přes most vedoucí nad řekou Jökulsá á Fjöllum. Druhou nejdelší ledovcovou řekou na Islandu. Počasí se umoudřilo, zatím fouká jen trochu. Potkávám další cyklisty jedoucí mým směrem. Jsou z Německa, taky bojovali s větrem.
Po pár kilometrech projíždím okolo geotermálního pole Hverir. Všude to čoudí a páchne po zkažených vejcích. Přidám si jak na jiné planetě. Všude bublá bahno a je cítit síra. Jednotlivé části jsou propojeny chodníčky. Malá chybka na kráse je, že musíte zaplatit vstup. Tohle místo jsem navštívila loňský rok. Dlouho se tu nezdržuji a pokračuji dál do vesnice Reykjahlíð, která leží u čtvrtého největšího jezera Mývatn. Před vesnicí vidím tyrkysově modré jezírko, které láká ke koupání. Jenže to je zakázáno.
Reykjahlíð byl v roce 1729 zcela zničen lávovými proudy při výbuchu sopky Krafly. Apokalipsu přežil jenom dřevěný kostelík. Dnes je tu plno turistů. Já dokupuji zásoby jídla a dávám si Fisch and Chips, které mají snad úplně všude. Ale slastně myslím na to, jak se doma nacpu svíčkovou. Velká část cesty vede podél jezera Mývatn, což znamená, že se vezete po celkem rovinaté cestě.
Na druhé straně silnice jsou lávová pole. Je na co koukat. Míjím odbočku na město Húsavík. Bohužel začíná zase foukat a to mi kochání přírodou trochu kazí. Míjím další větší jezero Másvatn. Odráží se v něm modrá obloha a okolo je sytě zelený porost zakrslých keříků a travin. Nádherná kombinace barev. Dnes mám v plánu dojet do vesnice Laguar, která má pouhých 109 obyvatel. Vítr zesiluje a já si musím přiznat, že mi bere všechny síly.
Mám štěstí a podaří se mi najít ubytování přímo u starší Islanďanky. Moc milá paní, mám pokojíček s kuchyňkou, mohu si v klidu uvařit a vyprat. Vítr neustává a já mám pocit, že už se mi dostal do hlavy. Venku sice svítí sluníčko, ale stromy se ohýbají. Je mi z toho smutno a usínám s obavou, co se bude dít zítra.
12.den – Laguar – Akureyri 64, 15 km
Poslední dny každá ranní cesta začíná téměř identicky. Pokaždé mě na rozehřátí čeká dlouhé stoupání. Dnes to nebude jinak. Loučím se s Laguarem a vjíždím do husté mlhy. Říkám si, že to snad ani není možné, že mám takovou smůlu a horská sedla zůstanou mým očím neviditelná. Na Islandu je ale všechno vždy trochu jinak, než si myslíte. Stoupání není vůbec dlouhé, vítr se utišil. Najednou se mlha rozestoupí a já v dálce vidím vodopády. Voda je tyrkysově modrá a já se vezu z kopce dolů.
Tentokrát mě nic nebrzdí, ani vítr, ani moje mysl. Jsem šťastná. To co vidím před sebou, jsem na své cestě vůbec nečekala. Najednou mám pocit, že je všechno tak, jak má být. Rozlévá se mi na duši klid. Ta nádhera ke které se blížím je vodopád Godafoss. Vodopád je vysoký 12 m a okolo něj vede turistická stezka. Říká se mu vodopád Bohů. Jsem tu brzo ráno, zatím je tu klid. Potkávám jen hrstku lidí. Uvědomuji si, že to co právě prožívám se někomu jen tak nepoštěstí. A to, že místa, která jsou často v obležení turistů, patří jen mě.
U silnice je obchůdek se suvenýry. Dávám si kávu a rozhoduji se, že pošlu pohledy. Ani ne během půl hodiny už tu je spousta lidí. Jedu dál. Dnešní cíl cesty je pro mě velmi důležitý. Je to město Akureyri. Nejsevernější město Islandu. Město, které je obklopeno horami, ze kterých ani v červenci nemizí sníh. Město, které je vzdáleno pouhých 98 km od polárního kruhu. Mě ale nejdřív čeká objížďka. Cesta se dá zkrátit přes tunel, ale ten je určen pouze pro auta.
Začínám stoupat přes horské sedlo. Začínám pociťovat únavu z předchozích dnů. Z vrcholku je krásný výhled na kopce pokryté sněhem a na fjord Eyjafjörður. Klesání je prudké. Váha naloženého kola mě žene kupředu. Fouká mí do zad a já mám pocit, že snad ani nemusím šlapat. Po své pravé ruce vidím Akureyri. V přístavu kotví velké výletní lodě a já se těším, že si zbytek dne užiji ve městě. Přejíždím násep přes fjord, tady se vítr otáčí a já mám co dělat, abych neskončila ve vodě.
Daří se mi ulovit poslední pokoj v hostelu Backpackers. Je to místo stvořené pro cyklisty. Vedle baru se nachází místnost, kde si můžu mého „kamaráda“ zaparkovat. Bohužel tu přede mnou jsou dva o dost mladší kluci a bezohledně si kola odložili tak, že musíme s recepční vše přeorganizovat, aby se sem vešla další. A chlapci vše vesele sledují od baru s pivem v ruce. Vztek nechávám někde za rohem, honem se vysprchuji a vyrážím do víru města.
Akureyri má necelých 18 000 obyvatel, je tu i letiště. Město je proto dostupné pro turisty, a těch je tu opravdu hodně. Volám domů, jdu si nakoupit zásoby a cítím se strašně dobře. Je tu krátká hlavní třída, kterou lemují dřevěné domky. V knihkupectví, které funguje i jako kavárna si dávám kávu. Jen tak sedím a koukám. Jsem na Islandu už víc jak týden a stále mi nedochází, že jsem na cestě, na kterou jsem se tak dlouho připravovala. Připadá mi, že to ani není možné.
Nad hlavou v pokoji mi visí velká mapa ostrova. Slibuji si, že když cestu dokončím, tak si takovou mapu pověsím doma na zeď.
Pokračování příště
Nestihly jste předchozí díly? Tady jsou:
1. Dobrodružství na Islandu -díl I. Hanka
2. Dobrodružství na Islandu – díl II. Před odjezdem
3. Dobrodružství na Islandu – díl III. Opravdu se to děje
4. Dobrodružství na Islandu – díl IV. O samotě, která potěší a té, která zabolí
5.Dobrodružství na Islandu – díl V. Když se cítíte jako poslední člověk na celém světě, jste rádi, že to můžete někomu “říct”, svému deníčku
6. Dobrodružství na Islandu – díl VI. Ztracená v dešti a mlze
