Dobrodružství na Islandu-díl VIII. Teď už se ničeho nebojím

13.den – Akureyri – Varmahlíd – 96,13 km

Ráno mě budí křik racků. Koukám z okna a ti rošťáci si pod mým oknem udělali párty u popelnic a vytahali všechny zbytky, které jim přišli atraktivní. Balím a po 7. hodině ráno vyrážím na cestu. Při odchodu zjišťuji,  že je nás tu asi 8 cyklistů. Hodná recepční ze včerejšího dne mi pomáhá vysvobodit moje uvězněné kolo.

Loučím se s městem. Počasí vypadá parádně. Nebe je úplně vymetené. Jako obvykle začíná cesta táhlým stoupáním. Říkám si, že jsem si už určitě vybrala všechnu smůlu. Silnice číslo 1 dnes vede údolím podél řeky. Krajina je úchvatná. Zelené louky, sytě modré nebe a tmavé horské štíty. Občas míjím farmu, která vypadá opuštěná. Na její obyvatele upozorňuje pouze auto zaparkované před domem. Vidím stádo koní. Pokud se objeví mrak, je nízko a zakrývá skalnaté vrcholky, jako kdyby se přede mnou styděly. Nahoře jsou stále místa, která pokrývá sníh. Tohle je jedna z nejkrásnějších částí mého putování.

Bohužel mám před sebou dlouhou cestu a čas, který jsem nahnala, ztrácím při boji s větrem. Navíc je odpoledne a zhoustla i doprava. Vítr s sebou odnáší moji sílu. Psychicky jsem rezignovala, vím, že se musím dostat do kempu, a to je můj dnešní cíl. 6 km před městečkem přede mnou zastavuje stříbrné terénní auto. Nejprve mě napadne, že se mě třeba někdo chce zeptat, zda něco nepotřebuji. Z auta vystupuje starší slovenský pár, který jsem potkala 9. den mé cesty v Skjöldólfsstaðiru.

Nemůžu uvěřit svým očím. Pán ke mně skoro běží a objímá mě. Je pro mě těžké popsat, co to pro mě znamenalo. Já bych tak moc chtěla, aby se někdy dozvěděli, kolik síly mi v tu chvíli předali. Mohli jet dál, jen na mě mávnout. Strávili jsme spolu půl hodiny u snídaně, vlastně jsme cizí lidé. Tohle objetí bylo jako od člověka, který o vás má strach. Objetí od někoho, komu na vás záleží. Bylo to, jako kdyby mě objímal jeden z rodičů. Říkají mi, že celou cestu sledují každého cyklistu, jestli to nejsem já. Chvilku si povídáme, je vidět, že mě tam nechtějí nechat. Uklidňuji je, že už to mám jen kousek do městečka.

Projev lidskosti ve chvíli, kdy je vám nejhůř, je jeden z nejkrásnějších zážitků, který si z mé cesty odnáším. Moji přátele ze Slovenska, často si na vás vzpomenu a děkuji za to, co jste mi předali.

14.den – Varmahlíd – Blönduós– 52, 20 km

Ráno se budím a mám chuť přizabít svoje sousedy v kempu za jejich noční bezohlednost. Ale chci domů, tak si to rozmyslím. Vylézám ze stanu a před ním mi hopká mládě drozda. Můj malý přítel. Balím a mám pocit, že mi všechno trvá dlouho. Začíná mi docházet, že se blížím ke svému cíli a zároveň si uvědomuji, že se může stát cokoliv. Směrem k Rejkjavíku je trochu problém s kempy, buď jsou moc daleko, nebo blízko. Dnes mám v plánu dojet do města Blönduós. Je to kratší etapa, ale nemám kam spěchat.  Zastavuje u mě auto, ve kterém sedí čtyřčlenná rodina. Pán se mě ptá, jestli něco nepotřebuji a zda jsem v pořádku. Všichni na mě mávají a loučí se se mnou. Je krásné počasí. Už mě to ani nepřekvapuje, ale nový den začínám stoupáním do horského sedla. Už jsem pochopila, že na nejvyšším bodě se nachází sloupek s vrtulí, která měří rychlost větru. Podle toho poznám, že pojedu z kopce, tedy pokud nebude protivítr. A kupodivu fouká. Jaké překvapení. Sjíždím do údolí, cesta je rovná, ale já opět bojuji o každý metr silnice číslo 1. Ale přijde něco mnohem horšího.

S větrem se smiřuji. Přede mnou vidím silničáře. Zatím mi moc nedochází co se děje. Přijíždím blíž a málem omdlívám. Na silnici je čerstvý asfaltový potah a na něm šotolina, kterou ještě nestihl zapravit válec. Předjíždějí mě auta, kamínky létají od kol a spousta řidičů v autech z půjčovny jsou bezohlední. Projíždějí okolo mě opravdu rychle a já schytám spršku od rozbité horniny. Začíná mi docházet trpělivost. Kolo tlačím. Na plášť se mi lepí asfalt a na něj ty zatracené kameny. Nahlas nadávám, už si neberu servítky. Vzteky brečím. Slova, která ze mě létají, snese jen můj deník. Prožívám totální zmar. 2 kilometry kolo tlačím, a i když se snažím jet co nejvíce po kraji, tak to nepomáhá. Potkat teď silničáře, uškrtím ho jen pohledem. Jsem vzteklá tak moc, jak jen můžu.

Překonávám tuhle nepěknou část cesty, brzo budu ve městě. Najednou se mění počasí. Vjíždím do mlhy. U benzinky kontroluji kolo po asfaltové eskapádě a vypadá to, že nepřišlo k žádnému úrazu. Padá mi kámen ze srdce. Dávám si rybu a hranolky. Jsem vděčný strávník, což vám potvrdí všichni moji blízcí. Sním všechno, ale tohle mi opravdu nechutná.

Daří se mi najít ubytování v útulném hostelu. Kolo musím nechat na zahradě, ale už jsem pochopila, že tady se o něj bát nemusím. Vyrážím do víru velkoměsta, ve kterém žije asi 880 obyvatel. Jako téměř v každém islandském městě, je i tady vyhřívaný bazén. Jdu nakupovat zásoby, a protože nakonec vysvitlo sluníčko, procházím se po staré části města. Mezi domy vidím hejna divokých hus. Kolébají se po silnici a odhaduji, že jich je tu možná 150. Hnízdí tady a všichni je respektují.

Město je rozděleno na dvě části ledovcovou řekou Blanda. Nachází se zde hodně původních domů a malý kostelíček. Sedám si na velké balvany u řeky. Svítí sluníčko, ale péřovou bundu rozhodně neodkládám. Dávám si víno, večeři a nastavuji obličej teplým paprskům. Nemusím nikam spěchat, nic mě nerozptyluje. Moje mysl nikam neodplouvá. Dochází mi, že se blížím ke svému cíli. Ještě to nevím, ale po zbytek cesty už nebudu bojovat s větrem, který se na pár dní stal mým věrným společníkem. Je to zvláštní pocit, už se ničeho nebojím, ani větru, ani deště. Island se stává mnou a já Islandem. Dostává se mi pod kůži, jak moc, si v tu chvíli ještě neuvědomuji.

Kája Polívková