Dobrodružství na Islandu-díl IX. Cíl je blízko

15.den – Blönduós – Saeberg Camping – 70,21 km

Po probuzení a sbalení si dávám snídani, kterou paní domácí udělala jen pro mě. Jídla je hodně, ale sním všechno. V jídelně jsem sama. Od dnešního rána mi začíná docházet, jak blízko jsem svému cíli. Pokaždé jsem dojatá a brečím. Když odjíždím, opět potkávám husy. Přecházejí silnici a nikam nespěchají. Beru si z nich příklad a užívám si klid rána, kdy ještě na svou cestu nevyrazila auta s turisty. Tím, jak nemůžu spát a vyrážím okolo 8 hodiny, mám silnici celou pro sebe.

Kousek za městem vidím známé značky silničářů. Propadám lehké panice, že se zase přilepím k asfaltu. Naštěstí je opravovaný úsek krátký a šotolina je už pěkně zapravená do povrchu. Dnes potkávám velká stáda islandských koní s hříbaty. Dospělí jen tak stojí a hříbata se povalují a užívají si alespoň slabých slunečných paprsků. Islanďané nemají rádi, když turisté jejich koně hladí. Ale oni se hladit ani nenechají, většina z nich si nenechala vzít svoji divokost, kterou jim tahle země dala do vínku. To jim můžeme jen závidět. Já jsem neodolala a zastavila u ohrady, která je asi 2 metry od silnice. Ani jsem se nemusela snažit a celé stádo se na mě přišlo podívat. Trávím tu asi 20 minut a mazlím se s tím nejodvážnějším, nejpřítulnějším koněm. Hlazení teplé koňské srsti mi dělá dobře na duši. Když se loučíme je mi nějak lehčeji na srdci.

Jedu dál, pofukuje už dost, ale zatím to není nijak obtěžující. Asi už si zvykám. Už z dálky vidím cyklistu jedoucího v protisměru. Jaké je moje překvapení, když si uvědomím, že pána už jsem viděla. Potkala jsem ho asi 4. nebo 5. den mé cesty. Chvilku mi trvá, než informace v hlavě dojde z bodu A do bodu B. Tento asi 65letý pán jede trasu okolo Islandu podruhé. Můj respekt k němu sahá do nebeských výšin.

Island patří k zemím, které mají nejnižší hustotu zalidnění, jaké je tedy moje překvapení, když naproti samoobslužné pumpě vidím malou kavárnu. Dávám si dort, porci jak pro dřevorubce. Dnes už mám stoupání za sebou a vím, že mě čeká pohodová cesta. Sjíždím ze silnice č. 1 do městečka Laugarbakki. Tady kupuji první dárek, ručně pletenou čepici pro manžela.

Předjíždí mě autobus, který má vzadu na nosiči dvě kola. Autobusová doprava je na Islandu řídká. Projíždí pouze několika úseky a to jednou denně. Někteří cyklisté využívají těchto služeb, pokud je špatné počasí nebo mají na cestu po Islandu méně času.

Po pár kilometrech dojíždím na místo dnešního ubytování. To se nachází v osadě Saeberg ve fjordu Hrútafjörður. Je tu ubytovna, kemp, muzeum a pár domečků. Jsou tu dvě slečny, které uklízí pokoje. Ptám se, jestli nemají na dnešní noc nějaký volný. Venku fouká a nebe se zatáhlo. Slečna mi říká, že volno mají a já mám radost. Je to tu zvláštně tajemné.

Kousek od budovy se nachází dvě termální jezírka s výhledem na fjord. Holky mi radí, ať tam jdu co nejdříve. Pak prý přijedou kempaři, a to už tam nebude k hnutí. Poslechnu je a cachtám se tu asi hodinu. Mám to tu celé pro sebe. Připadám si jako vládce celého fjordu. Pozoruji rybáky a další vodní ptáky, kteří se tu prohání. Je tu klid, ne ticho. Ale klid, který vám nechá přirozeně plout myšlenky. Uvědomujete si, kde jste a kdo jste. Dochází mi, jaké mám štěstí. Štěstí, že tohle můžu prožívat, a že mohu poznat jaká opravdu jsem. Jsem vděčná svému tělu, že mi celé tohle dobrodružství dovolí.  Moje tělo měkne v té teplé vodě. Večer si dělám jídlo v útulné kuchyňce a jdu spát. Ještě, než usnu, budí mě hlasy českých turistů, kteří dnes tohle krásné místo budou sdílet se mnou.

16.den – Saeberg Camping – Borgarnes – 106,8 km

Ráno se budím po lehkém spánku. Začínám se těšit na tmavé noci doma. Po včerejším šmejdění po kuchyňce vím, že v ledničce je jídlo, které návštěvníci nestihli sníst a nechali ho tu pro ostatní. Ke snídani si proto dělám míchaná vajíčka. Přichází jeden pán z českého zájezdu. Příjemně si povídáme. Objevují se další turisté a vedoucí jejich zájezdu. Zdravím ho, odpovídá mi a za chvilku mu dochází, že k nim nepatřím. Říká mi, že tušil, že je tu někdo z našich končin, podle dřevěného krtečka, kterého mám na předních řídítkách jako talisman. Nemůže uvěřit tomu, že se vracím do hlavního města. Myslel si, že jsem se dopravila do Akureyri a jedu pouze tuto část cesty. Ráda ho vyvádím z omylu.

Za hodinu jsem durch, a tak se na benzinové stanici převlékám do lepší bundy a kalhot. Přede mnou je dlouhé stoupání. Je to zvláštní, některé kopce v mlze vypadají jako rovinka, ale vy stále šlapete. Dokáže vás to dokonale zmást. Kopec je dlouhý, všude je mlha. Nevidím nic z okolní krajiny, mohu si jen představovat, jak to tady nahoře vypadá. Občas mám v té mlze nevysvětlitelný strach, ale ne ten, co vám svírá hruď, ale takový, kdy nevíte, co bude za ní. Jen projíždějící auto mě z tohoto zvláštního pocitu vytrhne.

Jsem nahoře. Je tu nová asfaltová silnice. Nemůžu tomu uvěřit, ale jedu konečně z kopce. Snad 20 kilometrů. To je taková paráda! Přejedu hory a najednou se mění počasí, mlha mizí a je opravdu hezky. Dnes projíždím okolo sopečného kráteru Grábrók. Říká se mu také Šedé kalhoty. Prý ho za jasného počasí můžete vidět až z Rejkjavíku. Grábrók je stále činná, ale v současnosti spící sopka. Vrchol vypadá, jako kdyby byl zasněžený, avšak tento dojem vytváří bílý lišejník. Nahoru vedou dřevěné schody a kráter se dá obejít celý dokola.

Už mě čeká jen něco málo přes 30 kilometrů do města Borgarnes. Padá na mě únava, bolí mě zadek a hodně ruce. Vždy, když je chci ohnout, je to jako kdyby mi je někdo lámal. Ve městě má být kemp. Když tam dorazím, jsem zklamaná. Nejsou tam sprchy, jen záchody. Měním plán. Město leží na poloostrově  Borgarfjörður a je to tu moc hezké. Přejíždím po náspu přes fjord. Najdu si ubytování dál od centra a nakoupím zásoby. Potkávám dva cyklisty, holku s klukem, kteří jedou v protisměru, ale nemají chuť se semnou bavit, což se mi tu stává poprvé. Jsem u hostelu. Na recepci si hned kupuji pivo. Myslím, že je dost slabé, ale po dlouhé cestě mi navozuje příjemnou náladu, jako kdybych si dala tři.

Pan recepční si chce povídat, omlouvám se mu, že moje angličtina nepatří k nejlepším a navíc mi to moc nemyslí. On je ale moc příjemný, udělá mi uvnitř místo pro kolo a se vším mi pomůže. Objevuji tu zajímavou knihu s názvem 1881 km od Pálla Stefánssona.

Je plná fotografií z jeho cesty po Islandu. Samozřejmě jel na kole, proto mě kniha tak nadchla. Jdu zkusit usnout. Už mi zbývají dva dny cesty do Rejkjavíku. Tahle věta bude znít jako klišé. Ale sen se stane skutečností. Cíl je blízko.

Kája Polívková