Dobrodružství na Islandu-díl X. Tělo protestuje, ale já už vím, že rozjezdit se dá cokoliv
Posledních 126 kilometrů. Nadšení, euforie i smutek a slzy jsou kořením velkého finále
17. den – Borgarnes – Camp Hjalli Kjós – 72,06 km
Čeká mě ráno, identické jako 16 rán před tím dnešním. Balení, snídaně, kontrola kola, volba vhodného oblečení. Tělo je unavené, ale vím, že se začíná dít něco výjimečného. Podle mých výpočtů bych zítra měla dojet do Rejkjavíku. Ono se to opravdu děje, jsem už tak blízko.
Z Borgarnes je to do hlavního města asi 75 km. Já ale nemohu do podmořského tunelu a musím absolvovat cestu okolo fjordu Hvalfjörður. Čeká mě tedy objížďka. Vyrážím, po pravé ruce mám záliv a na levé straně se až k nebesům tyčí skály. Jejich vršky jsou v mracích, ale přes ně jsou alespoň trochu vidět sluneční paprsky. Když se slunce dostane výš, vypadá to, jako kdyby procházelo kouřovou clonou. Zastavuji a fotím ten zvláštní výjev.
Island se se mnou začíná loučit a mě je to líto. Pokračuji dál a míjím odbočku do tunelu. Ještě než vjedu do fjordu, vidím další stádo koní. Běží po pastvinách a můj pocit loučení je definitivní. Už navždy si v hlavě uchovám podívanou na jejich vlající hřívy a stále budu slyšet dusot kopyt po zemi, kterou si zamiluji tak, že se každou buňkou mého těla budu chtít jednou vrátit zpět. Na mé cestě mi dělali společnost. A při pohledu na ně mizel můj strach a nejistota.
Vjíždím do fjordu, není tu provoz. Míjím značku, na které je napsáno „Rejkjavík – 91 km“. Už jen když tohle sepisuji a vzpomínám na tuhle chvíli, je mi úzko a od tohoto pocitu se odvíjel celý dnešní den. Docházelo mi, že tohle dobrodružství se blíží ke svému konci.
Mám pocit, že tu jsem sama. Není se čemu divit, všichni si krátí cestu tunelem. A dělají chybu, tahle cesta je jeden z nejkrásnějších úseků, které jsem absolvovala. Silnice se vlní, stoupání jsou dost prudká. Fjord si nenechal vzít nic ze své divokosti a příroda je tu úchvatná. Jsou tu k vidění hejna mořských ptáků s mláďaty. Ve fjordu se nachází velrybářská stanice Hvalstöðin, která fungovala do roku 2022.
Velryby zde byly vytaženy na souš a pak zpracovány. Tak snad islandská vláda dodrží, co si předsevzala a v roce 2024 opravdu zruší lov velryb. Je tu také vojenské muzeum. Nemůžete ho minout, je hned vedle silnice. Dokonce se tu nachází dochovaná osada vojenských kasáren, o kterých jsem si myslela, že je to ubytování pro turisty.
Cesta je dlouhá, musím objet celý fjord až do toho nejužšího místa. Dnes mám před sebou kratší úsek, ale už vím, že není kam pospíchat. Do kempu musím sjet z hlavní silnice. Nachází se u jezera Meðalfellsvatn. Je tu nádherně, všude okolo jsou hory, na jejichž vrcholcích se pasou ovečky. Nikdy mě nepřestane udivovat, kam až jsou tyto ovčí kaskadérky a kaskadéři schopni vylézt.
Na poměry Islandu je teplo. Jsem tu úplně sama. Na ceduli v kempu je napsáno, ať se na uvedené číslo ozvete majitelům, ti přijedou a vy můžete zaplatit. Píšu SMS a za chvilku je tu terénní auto. Vystoupí moc milí postarší islandský pár. Já zaplatím a koupím si pivo. Ještě chvilku se toulám po zázemí kempu a jsem u vytržení. Nejenom, že tu jsou sprchy, ale také stará stodola, ve které jsou starožitnosti, fotografie, mapy, pletené výrobky, mince, prostě vše islandské, vypovídající o historii a životě rodiny, která zde dříve hospodařila.
Je tu společenská místnost s pohodlnými křesly. Dlouho si telefonuji s maminkou a pak taky s taťkou. Poprvé za celou cestu si povídáme opravdu dlouho. Ptá se mě, jestli mi dochází, že jsem to dokázala, a že už to mám jen kousek. Říkám mu, že ne. Zdá se mi to, jako kdybych se koukala na film, ve kterém je hlavní hrdinka holka, jakou jsem chtěla vždycky být. Do večera přijede jen pár turistů kempařů. Mám velké štěstí, od zítřka bude kemp zavřený. Začíná pršet a já zase nemůžu usnout. Zítra to všechno skončí.
18. den – Camp Hjalli Kjós – Reykjavík – 54 km
Budím se, ale stejně jsem skoro nespala. Poslední ráno na cestě. Vykouknu ze stanu, večer pršelo, ale teď je krásně. Můj muž mi píše zprávu, že včera skončila Tour de France a ať si já, tu svoji poslední etapu užiju. Je to celkem symbolické. Snídám svoji rýžovou kaši, kterou jsem si přivezla z Čech. Po všem tom vypětí, stresu a námaze mi v tu chvíli nedochází, že dnes je den, kdy bych měla dorazit do Reykjavíku.
Moje hlava nedokáže pobrat, že holka co umí špatně anglicky a bojí se řídit auto na dálnici, zvládla sama projet jednu z těch náročnějších cyklistických tras. V kempu si spolubydlící všimli, že je tam někdo na kole a moc milý pár z Austrálie se mě ptá na moje dobrodružství. Snažím se jim vysvětlit, že už jsem na cestě zpět a dnes dojedu do hlavního města. Přejí mi šťastnou cestu. Oni jsou na začátku té své, sice autem, ale jistě budou krásnou a drsnou přírodou této země uchváceni stejně jako já.
Balím, naposledy. Beru si na oslavu dnešního dne čisté tričko. Vyjíždím, bolí mě ruce. Tělo už začíná lehce protestovat, ale jak říkám já: rozběhat a rozjezdit se dá cokoliv. Po 7 km se vracím na hlavní silnici. Začínám pofňukávat. Těžké dny, smutek po nejbližších začíná trochu blednout ve světle toho, že tohle všechno končí.
Ještě naposledy si užívám samotu fjordu. Vím, že tohle už se v životě nemusí nikdy opakovat. Snažím se všechny pocity a pohledy na horské štíty nasáknout jako houba. Z dálky vidím ceduli, na které je napsáno Reykjavík. Opouštím fjord a napojuji se na dálnici. Připadám si jako v jiném světě. Najednou jsem v realitě turistického ruchu. Nějak se s tím nemohu srovnat. Předjíždí mě jedno auto za druhým. Musím dávat pozor, na dálnici jsou na krajnici střepy, kusy železných součástek nebo třeba kovové tyče či kusy dřeva.
Projíždím opravovaným úsekem a po několika kilometrech sjíždím na odpočívadlo. Ve vodě vidím něco, co připomíná tuleně, scházím k vodě a na zvíře zavolám: „Jsi živej nebo ne?“ Podívá se na mě a pomalu své tělo přesune do klidné vody fjordu. Ano, byl to tuleň. Protahuji ruce a jedu dál. Doprava houstne, předjíždí mě kamiony, jeden za druhým. Cením si jejich ohleduplnosti, nikdo na mě netroubí ani si neťuká na čelo, ale příjemné to opravdu není.
V protisměru potkávám cyklistu, odpočívá na autobusové zastávce. Moje dobrodružství končí, jeho začíná. V duchu mu přeji, ať cestu dokončí ve zdraví a se spoustou zážitků. Já už totiž vím, jaký Island může být. Stejně jako já, je udolán množstvím aut. Zdravím ho. Já mám však jednu výhodu, jsem jako magnet přitahována ke kostelu Hallgrímskirkja, který je dominantou hlavního města a mým pomyslným cílem.
Vidím ho! Opravdu ho vidím. Nevím co se děje, ale šlapu jako o život, únava je fuč. U města Mosfellsbær sjíždím z dálnice na benzinovou pumpu. Koukám do mapy a zjišťuji, že odtud co centra hlavního města vede cyklostezka. Rozhoduji se rychle, na dálnici se už nevrátím. Stezka je skvělá, vede po okraji fjordu a já se ještě stále tak trochu cítím, že jsem na cestě a zároveň se pohledem na vodu a okolní hory loučím.
Loučím se silnicí číslo 1 a vítám se s trochu jiným člověkem, kterým jsem se díky této cestě stala. Jsem v neuvěřitelné euforii, že jsem to dokázala. Všude vedou stezky pro cyklisty, ale jsem jako pomatená a divím se, že mě na přechodech nesrazí nějaké auto. Neomylně se blížím ke kostelu. Ještě krátké stoupání a jsem tu. Opírám kolo o zábradlí a nikdo z těch stovek lidí, kteří jsou okolo, nemůže pochopit to, co právě prožívám.
Dokázala jsem to. Dostala mě sem vůle, kterou před samotnou cestou často přehlušil vnitřní hlas pochybování. Když si sama vychutnám tuto chvíli, volám rodičům, manželovi, nejbližším přátelům.
Odchytnu pána a prosím ho, aby mě vyfotil, pořád na mě mluví, vůbec mu nerozumím a usmívám se na něj ….. jako blbec. Vzpamatuji se a jedu se někam najíst.
Dávám si zmrzlinu a brečím, najednou je mi líto, že je konec. Je mi líto, že jsem tu sama a nemohu tuhle chvíli sdílet fyzicky se svými nejbližšími. Do odletu mi zbývá 6 dní. Dojela jsem dřív, než jsem čekala. Měla jsem rezervu, kdyby se něco pokazilo. Sháním si ubytování. Nejlevnější nacházím v bytě u Islanďana Jóna a jeho přítelkyně. Je asi 15 minut jízdy na kole od centra. Jón mi pomáhá uložit kolo, ukazuje mi kde je pračka a sušička. A dává mi na uvítanou tabulku čokolády. Předají mi klíče a odjíždí na dovolenou. Já si jdu koupit něco k jídlu a dnes je první noc, kterou opravdu tvrdě prospím.
Pokračování příště
Nestihly jste předchozí díly? Tady jsou:
1. Dobrodružství na Islandu -díl I. Hanka
2. Dobrodružství na Islandu – díl II. Před odjezdem
3. Dobrodružství na Islandu – díl III. Opravdu se to děje
4. Dobrodružství na Islandu – díl IV. O samotě, která potěší a té, která zabolí
5.Dobrodružství na Islandu – díl V. Když se cítíte jako poslední člověk na celém světě, jste rádi, že to můžete někomu “říct”, svému deníčku
6. Dobrodružství na Islandu – díl VI. Ztracená v dešti a mlze
7. Dobrodružství na Islandu – díl VII. Slibuji, že když dokončím, tu mapu si pověsím nad postel
8. Dobrodružství na Islandu – díl VIII. Teď už se ničeho nebojím
9. Dobrodružství na Islandu – díl IX. Cíl je blízko
