Dobrodružství na Islandu-díl XI. Loučení. Můj kruh se uzavřel
Zázrak je, když se něco zdá nemožné a přesto se to stane
Po snad první noci na Islandu, kterou jsou opravdu tvrdě prospala mi zbývá do doletu 6 volných dní, které strávím v Reykjavíku. Pro mě navždy zůstane jedním z nejkrásnějších měst, které jsem navštívila. I přes davy turistů tu vládne zvláštní klid. Barevné domečky a úzké uličky mají atmosféru jako z pohádky. Cítím se tu jako doma a v bezpečí. Na začátku tohoto příběhu jsem psala, že tohle je pro mě cesta za velrybami. Zarezervovala jsem si proto výlet na malé rychlolodi, pro 12 pasažérů. Nakonec je nás ale bylo jen 9.
Oblékáme si speciální kombinézy a rukavice, aby nám nebyla zima. Přede mnou je americký pár. Slečna je tichá, buď se bojí, nebo jí vlny nedělají dobře na žaludek. Její partner je hodně hlučný, trochu mě štve.
Vyrážíme na širý oceán. Opouštíme klidné vody přístavu, začíná foukat a my musíme překonat velké vlny. Loď vyskočí dva metry do vzduchu a pak padáme do prázdna. Jedeme asi 30 minut. Kapitán zastavuje naší loďku, slečna přede mnou začíná zvracet a ostatní na tom nejsou o moc lépe. Čekáme asi 15 min, máme vypnutý motor a mezitím se u nás objevují delfíni. Vidíme i tuleně a dokonce papuchalky, kteří se vydávají na širé moře na lov, aby nakrmili mláďata.
A najednou je to tady. Velryby. Jedna nám podplave pod lodí. Jiná se nadechuje a při ponoru pod hladinu nám ukazuje svoji zadní ploutev.
Teď a tady se můj kruh uzavřel. Pokud byste se na něj podívali přes lupu, ukázalo by se, že jeho linie není dokonalá. Je na ní spousta míst, která se propadají a míří do středu. To jsou ty dny, kdy jsem se připravovala na cestu. Dny, kdy jsem trénovala za jakéhokoli počasí, a nechtělo se mi z postele. Dny na cestě, kdy se mi tak moc stýskalo.
Jsou to chvíle, které byly tak těžké, že se ztrácel smysl mé cesty v poryvech větru. Ale jsou tam také místa, která se od středu odklání a míří vzhůru. To jsou chvíle úžasu z krásné přírody, chvíle podpory od mých nejbližších a hlavně tahle. Tady na hladině oceánu s mými nejmilejšími tvory (tedy, až po mém pejskovi Izzynce) je můj pravý cíl.
Všechno ze mě padá. Najednou vím, že vůli něco dokázat, vám nemůže nikdo vzít. S Američanem ječíme nadšením. Kdoví co má za sebou on. Kapitán nás ještě zaveze k ostrovu, na kterém hnízdí papuchalci a vysokou rychlostí s různými parádičkami nás sveze okolo reykjavického pobřeží zpět do přístavu.
Zbytek dnů v hlavním městě trávím návštěvou muzea kytovců, kde jsou velké modely obyvatel mořských hlubin. Další den se jdu podívat do muzea Perlan, ze kterého je výhled na celé město. Je odsud dokonce vidět i kouřící sopka Fagradalsfjall, která se v době mé cesty probudila k životu. Muzeum se zaměřuje na přírodu Islandu a můžete se zde podívat přímo do středu ledovce. Součástí expozice je 100 m dlouhý ledový tunel a teplota v něm se pohybuje okolo minus 10 až minus 15 stupni.
V Reykjavíku je také muzeum penisů, které rozhodně nesmíte minout. Předposlední den věnuji nákupu drobných dárků pro rodinu a kamarády. Náhodou projdu okolo tetovacího salónu. Chvilku váhám, ale pak seberu odvahu a vstupuji dovnitř. Vím, že kdybych ty dveře neotevřela, budu toho do konce života litovat. Nechám si na svoji ruku „namalovat“ něco drobného na památku. Tetuje mě usměvavá holka z Polska.
Je pátek, zítra mě čeká přesun do Keflavíku a v neděli hurá domů. Na cestu se vydávám brzo ráno, abych se vyhnula hustému provozu na dálnici. Než se ale na dálnici napojím, jedu po širokých cyklostezkách po okraji fjordů. Sjíždím do Keflavíku, kde bych před odletem měla strávit poslední noc, ale pro jistotu dojedu až na letiště podívat se, jak to vypadá s mojí krabicí na kolo. Jaké je moje překvapení, když je fuč. Najednou vidím cedulku, na které je napsáno, že se krabice jednou za čas vyhazují. Naštěstí tam nacházím jednu opuštěnou, rozebírám ji, skládám a na kole si ji převážím do hostelu. Mám co dělat, abych se poslední den, s krabicí na řídítkách, nevybourala. Ráno se nasnídám a nedočkavě se vydávám na letiště. Cestu s krabicí už mám natrénovanou z předchozího dne, takže se to obejde bez karambolu.
Kolo rozebírám, části, které by se mohly poškodit, balím do všeho, co mi přijde pod ruku. Na letišti jsem s předstihem, ale stejně nejde vše hladce. Krabice s kolem se nevejde do rentgenu pro nadrozměrná zavazadla. Podávám ji pracovníkovi letiště mezi dveřmi, chvilka čekání mi přijde jako věčnost. Kluk vylézá a ukazuje mi zdvižený palec. Tak teď honem na odbavení, tady jsem dvakrát pozitivní na výbušniny a už mám strach, že se domů nikdy nedostanu. Naštěstí všechno dobře dopadne a já si dávám mimózu na oslavu.
Sedím v letadle, okolo mě turisté, kteří nemají ponětí o mém životním dobrodružství. Na letišti mě čeká manžel, který si mě odváží domů. Hned druhý den se stavuji u Zdeňka, který mi pomohl zařídit koupi a vybavení kola. Mého miláčka na dvou kolech mu nechávám v obchodě na servis. Mimochodem, kolo je ve stavu jako před cestou. Byl jen trochu sjetý plášť, ale s tím se muselo počítat. Jedu k rodičům a za Izzynkou. Nedočkavě šlapu na plyn. Maminka mi říká, že ať těsně před příjezdem zavolám. Tuším, že něco chystají.
Přijíždím a vidím, že rodiče drží obrovský namalovaný transparent. „Vítáme vítězku Tour de Island“. Je na něm nakreslená velryba a sopka. Prostě fanoušci, jak se patří. Dáváme si svíčkovou, povídáme si a ochutnáváme sušenou rybu. Po lahvi bublinek nám ani nepřijde, že smrdí jak pukavec. Slavíme s přáteli.
Pro mě je to zvláštní období, fyzicky jsem doma, ale moje mysl je stále v té vzdálené zemi. Nemám moc chuť komunikovat s lidmi a tělo protestuje proti jakékoli fyzické aktivitě. Určitě si pamatujete, když jste se poprvé zamilovali. Stále jste na danou osobu mysleli. Já takhle usilovně myslím na Island, před spaním se před očima zjevují různé etapy cesty. Takové, na které jsem skoro zapomněla, nepřišly mi důležité. Ale svůj význam měly.
Mějte v životě víru a cíl. Bez nich budete jen bludičky, které hledají svou cestu. A možná ji nikdy nenajdou. Celá tahle cesta byla tak trochu jako sázka do loterie a nakonec se z toho vyklubal malý zázrak. Zázrak totiž je, když se něco zdá nemožné a přesto se to stane. A pokud tento můj malý zázrak někoho popostrčí, aby se vydal na cestu, budu šťastná. A tehdy bude mít celé tohle dobrodružství smysl. Nakonec si ještě jednou a naposledy vypůjčím úryvek z mé oblíbené knihy Kalmann od Joachima B. Schmidta. „Tady jsem se nemusel snažit, směl jsem být tím, kým jsem, a takový jaký jsem. A nějak jsem byl tím pádem jiný.“ Islande, slibuju hlavně sobě, že ještě jednou se k tobě vrátím.
Ráda bych poděkovala všem, kteří mě po celou dobu cesty podporovali. Mému manželovi, který trpělivě poslouchal moje nářky a půl roku před cestou neposlouchal nic jiného, než jaký stan bude nejlepší nebo kolik triček si s sebou mám vzít. Děkuji mým rodičům. Téměř měsíc opečovávali Izzynku a strachy nespali spoustu nocí. Myslím, že i když byli zezačátku proti, na konci na mě byli pyšní. Děkuju kamarádům Janě, Petře, Liborovi a Lucii, že na mě mysleli a každý den mi dávali najevo, že jsem jejich malý hrdina. Děkuju Martince a Filipovi. Oba, velcí sportovci, chápali, že bezpečí asfaltové silnice neexistuje a že špatné počasí vám dokáže sebrat všechny síly. Děkuju Zdeňkovi, bez jeho rychlé reakce a pomoci se sháněním kola, bych musela ostrov nejspíš oběhnout po svých.
Tihle všichni mi totiž věřili. Bez nich by se tahle cesta nikdy neuskutečnila. Oni se mnou celou trasu absolvovali, i když se mnou nebyli. Vždy je to nejvíc o lidech, kteří nejsou vidět.
Průvodce předchozími díly:
1. Dobrodružství na Islandu -díl I. Hanka
2. Dobrodružství na Islandu – díl II. Před odjezdem
3. Dobrodružství na Islandu – díl III. Opravdu se to děje
4. Dobrodružství na Islandu – díl IV. O samotě, která potěší a té, která zabolí
5.Dobrodružství na Islandu – díl V. Když se cítíte jako poslední člověk na celém světě, jste rádi, že to můžete někomu “říct”, svému deníčku
6. Dobrodružství na Islandu – díl VI. Ztracená v dešti a mlze
7. Dobrodružství na Islandu – díl VII. Slibuji, že když dokončím, tu mapu si pověsím nad postel
8. Dobrodružství na Islandu – díl VIII. Teď už se ničeho nebojím
9. Dobrodružství na Islandu – díl IX. Cíl je blízko
10. Dobrodružství na Islandu-díl X. Tělo protestuje, ale já už vím, že rozjezdit se dá cokoliv
